Příběh stoleté medaile připomíná osud vojenských vysloužilců

O tom, že mimo obilí, řepky, brambor a jiných zemědělských produktů lze občas sklidit na polích i spoustu jiných zajímavých věcí, svědčí nález jednoho drnovického obyvatele, který objevil na poli u pístovického hřbitova sto dvacet let starou pamětní medaili.

Na veřejnosti se objevila 8. srpna 1897 u příležitosti svěcení praporu račického spolku vojenských vysloužilců. Jedná se o jednu z mála dochovaných památek na činnost tohoto spolku v Račicích na Vyškovsku. Pamětní medaili zhotovila z cínu pražská ražebna V. Šmakaly. Má průměr 31 milimetrů a je opatřena raženým ouškem, které sloužilo k připevnění stuhy pravděpodobně v rakouských barvách. Na její přední straně je umístěn ještě i dnes velmi dobře čitelný nápis: „Na památku svěcení praporu vojenského veteránského spolku v Račicích 8. srpna 1897.“ Na zadní straně medaile se nacházejí křížem přes sebe položené hlavně dvou děl, nad nimi buben a klobouk s kohoutím peřím, pod nimi dvě vavřínové větévky, jméno ražebny a na obvodu této strany medaile ještě nápis: „Pod protektorátem urozeného pána, pana Pavla, rytíře ze Schoellerů.“

Spolu s medailí se až do dnešních dnů dochovala také fotografie z této slavnosti, zachycující vedle devatenácti členů spolku a čtyř tehdejších představitelů obce i spolkový prapor opatřený nápisem „Spolek vojenských vysloužilců Račice na Moravě“ a znakem rakouského dvojhlavého orla. Součástí praporu byla také stuha se jménem kmotry Josefy Přibylové-Vránové, která prapor spolku věnovala a v jejímž domku na čísle popisném 36 měli jeho členové svůj hlavní stan.

Ke stejnokroji patřil klobouk s kohoutím peřím

Jak dosvědčují zápisky pamětníka Antonína Šmerdy z Pístovic, bylo svěcení praporu tehdy pro Račice velkou událostí, o jejíž důležitosti svědčí i to, že si spolek při této příležitosti vypůjčil dokonce v sousedních Pístovicích Arnošta Weitera, sloužícího v té době u landvérů, aby během slavnosti bubnoval na buben, i když členem račického spolku nikdy nebyl. A aby se od ostatních členů v ničem neodlišoval, oblékli ho dokonce i do veteránského stejnokroje. Ten sestával z černého klobouku obtočeného zelenozlatou hedvábnou šňůrou zakončenou žaludy, ozdobeného chocholem z černého kohoutího peří a kovovým odznakem ve tvaru granátu, dále šedozelené blůzy opatřené stojacím límečkem, třešňově červenými klopami a kovovým odznakem ve tvaru granátu a z černých kalhot. Uniforma členů představenstva byla doplněna ještě deset centimetrů dlouhým a 1,5 až tři centimetry širokým prýmkem umístěným na dolním konci levého rukávu. Uniforma funkcionářů spolku byla navíc ozdobena zlatem protkanou střeleckou šňůrou a takzvaným dragounem nošeným na levém rameni. Mimo to měli funkcionáři spolku právo nosit také bílé jelenicové rukavice a černé kravaty.

Dle dostupných informací, zaznamenaných v drnovické farní kronice, byl spolek račických vysloužilců založen v roce 1889 a v době svého vzniku měl třiadvacet členů. V jeho čele stál František Kandorf, narozený roku 1850 v Račicích na čísle popisném 21, který byl dle § 39 tehdejšího zákona o branné povinnosti propuštěn dne 31. prosince 1883 po deseti letech, sedmi měsících a šestadvaceti dnech vojenské služby ze svazku zemské obrany jako pěšák 54. pěšího pluku do zálohy.

Udržování pouta kamarádství mezi členy

Stanovy račického spolku vycházely ze znění § 9 spolkového zákona z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. Náplň jeho činnosti byla identická s činností jiných veteránských spolků v okolí a lišila se od nich pouze místními podmínkami. Nadřízeným orgánem spolku byl okresní svaz veteránských spolků, jemuž byl nadřízen zemský moravský svaz, který podléhal vrcholnému spolkovému orgánu, jímž byl c. k. říšský spolek vojenských veteránů se sídlem ve Vídni. Dle spolkových stanov bylo účelem spolku „udržování pouta kamarádství mezi členy, přenášení ducha vojenských ctností a lásky k císaři ze starých členů na mladé, podpora členů v dobách nouze, zvláště při požárech, epidemiích“ apod. Při podání přihlášky do svazu zaplatil spolek jednorázový vstupní poplatek, jehož výše byla jeden zlatý (od padesáti do sta členů činila dva a od tohoto počtu výše tři zlaté). Mimo to byl spolek povinen platit každoročně za každého člena členský příspěvek ve výši jednoho krejcaru, díky čemuž pak měl každý člen spolku nárok na podporu v nemoci.

Během první světové války se část c. k. veteránských spolků přeměnila na c. k. válečnické spolky zřizované na základě císařského nařízení ze dne 4. července 1914 číslo 141. Po vzniku Československé republiky byly veteránské spolky zrušeny výnosem ministerstva vnitra ze dne 29. listopadu 1919 č. 535222/6. s odůvodněním, že „Spolky vojenských vysloužilců a spolky válečnické, jež dle svých stanov mají za úkol pěstovati oddanost k císaři, dynastii a rakouskému státu a družnou věrnost v rakouském duchu vojenském, jsou pozůstatkem válečnické a dynastické politiky rakouské a pozbyly tudíž v Československé republice podmínek svého právního trvání.“ Zákonem ze dne 6. dubna 1920 však měly právo se do šesti měsíců přeměnit na spolky podpůrné. Pokud tuto možnost nevyužily, byly zemskými politickými správami rozpuštěny, což se stalo i v případě Spolku vojenských vysloužilců v Račicích.