Trať Tovačovka žije. Vlaky po ní jezdí díky nadšencům

Česká republika, potažmo bývalé Československo, disponuje jednou z nejhustších železničních sítí na světě. Jenom pro srovnání – u nás je to 120 metrů trati na kilometr čtvereční, oproti třeba dvaceti metrům v USA nebo deseti v Číně. Přesto tento potenciál zůstává nevyužitý. Jedním ze symbolů odklonu z kolejí na silnici je i takzvaná Tovačovka, tedy železniční trať Kojetín – Tovačov.

Oslaví Tovačovka i další jubilea? Foto: Martin Skopal

Dráha sice v plné parádě oslavila na konci září 2015 svoje stodvacetiny, kolem tovačovských jezer však jezdí vlaky spíš sporadicky. Je ovšem dobře, že hlavně zásluhou nadšencům život na Tovačovce nekončí a „štreka“ neupadá do úplného zapomnění.

Na cyklostezku je zatím času dost

Některé neprovozované a zdevastované celé tratě nebo traťové úseky se díky využití dotací proměnily v cyklostezky. To je také případ nedaleké dvanáctikilometrové lokálky z Nezamyslic do Morkovic. Cyklostezka se z ní stala v roce 2011 po třinácti letech bez provozu.

Doufejme, že podobné úvahy v případě Tovačovky nehrozí, i když necelých jedenáct kilometrů z Kojetína do Tovačova začalo psát svoji labutí píseň už v roce 1981. Jízdní řád 1980/1981 byl tím posledním, kdy jezdily do Tovačova pravidelné osobní vlaky.

Zastavení osobní dopravy bylo zdůvodněno tím, že motoráčky pouze překážejí silné nákladní dopravě, zvlášť je-li možné je nahradit autobusy po takřka souběžné silnici. Naposledy se trať s označením 33d, později 334, objevila v jízdním řádu v roce 1999, po celou dobu se však místo časových poloh vlaků uvádělo pouze DOPRAVA TOHO ČASU ZASTAVENA. Ještě v polovině 90. let chybělo málo k obnovení provozu, změna způsobu financování osobní dopravy však učinila definitivní přítrž všem nadějím.

Absence osobáků otevřela další prostor nákladní dopravě, především pro tovačovský štěrk, velkým přepravcem byla také tovačovská Prefa. Od 90. let ale postupně klesala přeprava štěrku a náklad se stále víc přesouval na silnici. V roce 2005 dojela poslední zásilka po kolejích do Prefy, po novém vrcholu v letech 2006 až 2007 šla i přeprava štěrku znovu do útlumu. Dnes je spíš jen nárazová. Naposledy udělal výpravčí v Tovačově záznam v dopravním deníku v roce 2006.

I tak trať žije

Přes nezdařené pokusy se v polovině 90. let osobní doprava na Tovačovku vrátila, ač pouze v podobě zvláštních vlaků. I tak to byl velký krok.

Po čtrnácti letech od zastavení provozu dojel do Tovačova jako připomenutí 100. výročí trati zvláštní vlak tažený olomouckou parní lokomotivou 464.202 přezdívanou Rosnička. Na Tovačovce se objevila také o deset let později, v roce 2005, stejně tak i při zmiňovaných stodvacetinách v roce 2015. Z úspěchu obnovené osobní dopravy se postupně stala tradice, která se původně vztahovala k Svatováclavským hodům v Tovačově.

Díky založení spolku Kroměřížská dráha v roce 2007 se počet zvláštních vlaků i příležitostí, kdy Tovačovka ožívá, rozrostl. Počet jízd už dnes v některých letech přesahuje i sto za rok, což je na nepravidelný provoz nepochybně úctyhodné.

Zvláštní vlaky mezi Kojetínem a Tovačovem pendlují například při Tovačovském portále, zmiňovaných hodech či výlovu Hradeckého rybníka. Tam mimochodem zamířily i letos 21. a 22. října. Zvláštní vlaky jsou jednak zpestřením akcí, ale plní také funkci veřejné dopravy pro návštěvníky, kteří si nechtějí výlet do Tovačova komplikovat starostí o vlastní dopravní prostředek.

Jak to všechno začalo?

I když až na samotný závěr, určitě není od věci krátký pohled do hloubi historie Tovačovky. Poprvé se začalo o železničním spojení mluvit už v roce 1867. Intenzivní plány si vynutila stavba cukrovaru velkoprůmyslníka a majitele uhelných dolů na Ostravsku Davida Guttmanna v Tovačově-Anníně. Není jistě bez zajímavosti, že stavby lokálky se ujala Severní dráha císaře Ferdinanda, která se věnovala investicím do hlavních tahů. Tuto společnost ovšem finančně podporovali bratři Guttmannové.

Se stavbou se začalo v dubnu 1894, první vlak mezi Kojetínem a Tovačovem projel 1. září 1895. Postupem času se měnilo přepravované zboží i suroviny, na místě Guttmannova cukrovaru se začaly vyrábět prefabrikáty a stavební materiály. Zlaté éry se trať dočkala v 70. a 80. letech 20. století, kdy silné nákladní dopravě musela ustoupit přeprava cestujících.

Naposledy visel na Tovačovkou pověstný Damoklův meč v roce 2011, kdy Správa železniční dopravní cesty chtěla amputovat koncovou část trati mezi Lobodicemi a Tovačovem. Tříkilometrový úsek ale součástí Tovačovky nakonec zůstal.