Vánoce a zima ve vzpomínkách Rostislava Czmera

Olomoucký novinář a vlastivědný publicista Rostislav Czmero (1926–2002) se ke své původní novinářské práci (po dvacetileté násilné pauze) mohl vrátit po roce 1989. Přispíval svými články, fejetony, soudničkami, úvahami, glosami i anekdotami do řady regionálních i celostátních listů (například Hanácké noviny, Hanácký kurýr, Nové Přerovsko, Olomoucký den, Prostějovský týden, Puls, Mosty).

Ilustrační foto. Zdroj: Pexels

Jako znalec hanáckého písemnictví (mimo jiné díla Jana Vyhlídala, Ondřeje Přikryla, Josefa Vaci, folkloristů Františka Bartoše a Františka Novotného) si všímal různých hanáckých vánočních zvyků. Připomněl sedm hlavních štědrovečerních zvyků benediktýnského mnicha 14. a 15. století Jana z Holešova. V dalších příspěvcích se věnoval historii koled včetně tradičního štěpánského koledování. Neopomněl ani svátek sv. Mikuláše či Tří Králů.

Nejautentičtější jsou vzpomínky na Vánoce v době dětství. Prožíval je se svými rodiči a sourozenci v Kralicích na Hané, vesnici blízko Prostějova. Strýc, svobodný mládenec, přivolával děti ke stromečku cinkáním zvonku. Stromeček byl chudý, ozářený, sladce a opojně voněl pokojem. Jeho špici zdobili údajně foukači skla pocházející odněkud z Valašska. Pod ní se na nitce houpala až po uši zabalená panenka. „Vidím jako dnes maminku, jak nese v misce rybí polévku, slyším jako dnes Nesem vám noviny, poslouchejte… A kluci rázně otevírají dveře, jimiž profoukne sníh, papírové jesličky s jezulátkem v popředí, koledují a zpívají Narodil se, narodil se nám… Někdy to znělo falešně, ale bylo to krásné, okouzlující, nezapomenutelné,“ napsal ve fejetonu nazvaném Slunovrat se pomalu blíží Rostislav Czmero. Ano, Vánoce chápal i ve starém slovanském významu – jako oslavu zimního slunovratu, oslavu Slunce a života.

Zima je čistý sníh bez listí

I zima má v jeho fejetonech své místo. V dětství ji doslova miloval. Napsal o ní například ve fejetonu Čekání: „Zima, to pro mne nebyly jen plískanice, ale stavění sněhuláků hned před kralickou radnicí nebo před pastouškou, tak jako před farou; zima byla pro mne čistý sníh v Okroužku, jak jsme říkali jakémusi háji poblíž Kralic a Vítonic. Nevím proč, ale byl jsem přesvědčen, že sníh může přijít až teprve tehdy, když zmizí všechny jeho překážky. Za hlavní jsem považoval listí. Pokud mají stromy listí, byť zvadlé a mrtvolně pokroucené, sníh nemůže padat. A chodil jsem po správcově zahradě u nás v Kralicích a potají střásal listí. Potají jsem to dělal proto, že jsem si přece jen nebyl docela jist touto teorií, a také proto, že by mě moh zmerčit Zdeněk Mouralů nebo nedej bůh, Bohouš Klimešů nebo Fanynka Přecechtělová, kteří by si ťukali na čelo. Ale víra byla silnější a byť nepřenášela hory, rozptylovala moji pochybnost…“

Atmosféra dětských zim

V úvaze Můj rodný kraj se opět vrátil do svého rodného kraje – Prostějovska, kde mohl potkat duši Wolkerovu a Přikrylovu. I zde má vyznání zimě: „Druhým způsobem je zima, kdy všechno ztuhne, kdy se pohyb života zastaví a ze vší stupnice barevné zbude jen sněhová barva bílá. Zimní spánek, to je jen klam. Naše duše tu má důvěrného starého přítele, duši přírody, vtělenou v osobnější, bližší duše kraje, a ten vítá naše city, odpovídá sladkými ozvuky na znění rolniček – dnes již odložených někde na půdě gruntů Bartošových, Lenochových, Navrátilových – přelaďuje svištění zimního větru v lichotivé šeptání. Z kovově ledem zatvrdlých strání v Rybníčku vyletěl život jako tón z vidlic ocelové ladičky. Každá krásná duše má svoji akustiku jako každá dokonalá koncertní síň…“

Rostislav Czmero při Vánocích rád vzpomínal na ty, kteří mu vytvářeli vánoční atmosféru v době, kdy byl malý chlapec a kteří ožívali už jen ve vzpomínkách. Viděl to jako svoji povinnost i jako dluh vůči nim.