Svůj rodinný strom má na šesti metrech papíru

Nejstarší předek Martina Kašpara z Olomouce, o kterém ví, se narodil v roce 1646. Dohledal ho jako geneaolog neboli člověk, který se věnuje rodopisu. Pátrání po minulých generacích se začal soukromě věnovat před sedmi lety a postupně své zkušenosti nabízí i ostatním. Věří, že jednou by ho mohla tahle práce i živit. Zájem o zkoumání rodových kořenů narůstá.

Tablo členů rodiny Kašparovy z roku 1891. Foto: rodokmenykaspar.cz

Za generaci se označuje přibližně období pětadvaceti let. Ne vždy to sedí, nicméně pokud Martin Kašpar na přání pátrá čtyři až šest generací dozadu, je schopen zjistit jména zhruba sto dvaceti lidí. Tedy v případě, že je v záznamech uveden i otec, jinak celá jedna část generace zaniká. „Výsledkem je většinou strom, je ale dobré doplnit ho kronikou s údaji o lidech. Tedy jaké měli povolání a další informace, aby měl výsledek vypovídající hodnotu,“ vysvětluje Kašpar.

Donedávna pracoval jako knihkupec a rodokmeny mu při práci zabraly dva tři měsíce. Od října se začal geneaologií živit. Nechat si vypracovat rodový strom patří mezi větší výdaje, někdy se tak například složí rodina a dá oslavenci přehled předků jako dárek. Výhoda je, že úřady a archivy postupně listiny digitalizují a není tak nutné obíhat instituce, což by stálo další čas. Pomohou i kroniky, ročenky a podobně.

„Po archivech musím chodit minimálně, výjimečně na matriku. Většinou se to dá vyřešit různými sčítacími archy, existují všelijaké způsoby, kdy ani není potřeba někam jezdit. Člověk ale musí vědět, kde hledat,“ říká. Připomíná přitom Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů známou jako mormoni, která podle něj sbírá informace o všech lidech, kteří kdy žili a podílí se tak na zpřístupnění archivů.

Třídní knihy promlouvají

Nejdále je v digitalizaci listin Zemský archiv v Opavě. „Má na starosti celou severní Moravu. Na svém webu zveřejnil sčítací archy, nejmladší jsou z roku 1921, nejstarší asi z let 1857. Sčítání lidu se dělalo se po deseti letech. Některé vesnice mají i pět sčítání, podle čísla domu se pak dá dojít i k tomu, kdo v jakém domě žil. V elektronické podobě jsou dnes také třídní knihy, dají se tak najít třeba známky,“ doplňuje badatel, že i po desetiletích lze narazit na překvapivé detaily. Jako mezník přitom uvádí bitvu na Bílé hoře, za kterou se dostává těžko. Od dob Marie Terezie se pak objevují příjmení a čísla domů.

Geneaolog Martin Kašpar. Foto: Ondřej Zuntych/Hanácké noviny

Při pátráních ve starých listinách už se naučil luštit rukopis tehdejších písařů a orientovat se v německých a latinských slovech. „Je nutné znát různá pravidla. Asi nejznámější, které mi hodně pomáhá, je, že svatba většinou byla u ženy. V hodně případech se mi stalo, že se tam také rodil první potomek, což kolikrát bývá ten, kterého hledám. Kdybych to nevěděl, zaseknu se,“ líčí.

Tragédie, tajemství. Vždy se něco najde

Rodokmenům se Martin Kašpar věnuje od roku 2010. Za tu dobu jich vypracoval přibližně patnáct. Začal u svých předků, kdy mu ležela v hlavě rodinná historika o tajemné vile. „Praděda měl zdědit vilu v Olomouci, při měnové reformě o peníze ale přišel. Kdybych si rovnou prověřil prvotní předky, hned bych zjistil, že jde o dům v ulici Pod Lipami,“ říká, že hledání mu zabralo asi dva roky. Postupně se při zkoumání rodiny dostal z devadesáti předků se všemi bočními větvemi asi na devět set. Graficky už takové souvislosti jdou zpracovat těžko a k zobrazení je proto potřeba šestimetrový papír.

Při procházení vlastní minulosti například přišel na to, že praprastrýc František Kašpar, narozený v roce 1851, studoval v prvním ročníku Slovanského gymnázia v Olomouci a později pracoval jako bankéř Živnostenské banky v Praze a podporoval školy a muzea. Jeho dva bratři se stali faráři. Jeden byl knězem v Lošticích a druhý v Brně a učil také jazyky v Přerově. „Potěší, když najdu někoho významného. Mám rozepsaných několik knih, nejen o rodině. K faktům je ale potřeba přidávat fikci, aby čtení nebyla jen suchá data. Třeba si zkouším představit, jak se asi v dané době mohlo slavit narození dítěte,“ říká a věří, že záliba ho určitě ještě pár let nepustí. „Je to na dlouhé roky. Vždy se něco najde. Někdy je to tragédie, kolegyni jsem například zjistil židovské předky. Rozkryje se tajemství nebo rodinný příběh,“ říká geneaolog.