Vzpomínka na divadelního teoretika Jana Roubala: Pouť na vlně Thálie

Loni na podzim jsme si připomněli nedožité sedmdesátiny divadelního teoretika, historika a vysokoškolského pedagoga Jana Roubala. Svoji profesionální životní dráhu zasvětil divadlu.

Na výstavě k 25. výročí sametové revoluce, Prostějov, listopad 2014. Foto: archiv rodiny

Jan Roubal se narodil se 25. října 1947 v Broumově v rodině ochotnického herce a zpěváka. V době dospívání jej ovlivnilo místní Kladivadlo, jehož byl nadšeným fanouškem. Vystudoval stavební průmyslovou školu v Náchodě. V oněch „zlatých“ šedesátých letech četl Literární noviny, odebíral knihy Klubu poezie a hrál v několika studentských představeních. Rozhodl se jít studovat humanitní obory. V roce 1967 začal studovat na FF UP v Olomouci češtinu a dějepis. Olomoucká studentská léta pro něj znamenala další výrazné obohacení.  Absolvoval filozofický seminář Josefa Zumra, přednášky o současné poezii Oldřicha Králíka či seminář o literatuře třicátých let Jiřího Opelíka.  A k  tomu samozřejmě přistoupilo divadlo inspirované poezií šedesátých let. Zakrátko však nastala normalizace. Rozhodně v této době nechtěl češtinu a dějepis učit. Uvažoval o klidné práci v krajském archivu v Olomouci.

Učitel dramatické výchovy a Divadlo na dlani

V roce 1973 po absolvování vojenské služby nastoupil na uvolněné místo učitele literárně-dramatického oboru LŠU v Prostějově. Obor pomáhal znovu založit. Zároveň získal metodické zkušenosti u učitelek LŠU Žerotín Věry Pánkové a Milady Mašatové. Absolvoval také semináře u Ivana Vyskočila. Jednoduchost, malý formát, hravost, prosté podání ruky – to vše představovalo studentské divadlo při LŠU nazvané Divadlo na dlani. Fungovalo v letech 1975–1981.  Mezi úspěšné inscenace patřily Písně Vrbovýho proutku (eskymácká poezie v překladu Ladislava Nováka), Možná že jo, možná že ne… (pásmo z povídek Miloše Macourka) a Ortel(n)  (montáž z veršů, próz a deníků Jiřího Ortena ). Tyto hry získaly řadu cen na přehlídkách Wolkerův Prostějov.

Osmdesátá léta

Zájem o polské divadlo a kulturu přivedl Jana Roubala ke studiu polonistiky na FF UP v Olomouci. Studia ukončil v roce 1986. Učil dramatickou výchovu na LŠU Žerotín v Olomouci. Vedle dětí vedl i skupinu dospělých (divadlo Pardón). Hráli pod hlavičkou Domu kultury Sigma. Hry byly velmi úspěšné, například Pěna dní na motivy knihy Borise Viana.

„Jezdící“ asistent mezi Olomoucí a Brnem

Devadesátá léta pro Jana Roubala představovala výuku ve dvou městech – Olomouci a Brně. V roce 1990 byl jako významný divadelní praktik osloven Jiřím Stýskalem, aby nastoupil jako asistent na vznikající katedru dramatických umění FF UP v Olomouci (nynější katedra divadelních, filmových a mediálních studií). Učil zde teorii divadla, analýzu herecké tvorby, kapitoly z dějin umění a dějin evropského divadla. Působil také jako asistent na Divadelní fakultě JAMU v Brně v ateliéru činoherního herectví (s Josefem Karlíkem, později Břetislavem Rychlíkem a Václavem Martincem). V Brně působil do roku 1998, v Olomouci učil do roku 2007. V roce 2007 se však do Brna vrátil a pracoval jako vědecký pracovník v kabinetu pro výzkum divadla a dramatu.

Divadelní teoretik

Vždy jej přitahovaly filozofie, teorie umění a literatury a estetika. Odtud už byl jen krůček k divadelní teorii. Snažil se hledat odpovědi na otázky teoretické reflexe současného divadla. „I moje vlastní cesta k teorii vyšla z přirozené elementární potřeby nějak uchopit jevy, které jsem v divadle kolem sebe pozoroval a prožíval (ostatně jsem měl nějaký čas před očima příklad hledačství HaDivadla). Potřeba pojmenovat je, nalézt, jak a v jakém kontextu fungují, pro mě byla jaksi samozřejmě živelná,“ odpovídal na vztah mezi divadelní teorií a praxí Jan Roubal. Jeho studie a závěry najdeme v různých knihách a sbornících, například K poetice divadla poezie, Divadlo jako neodhozený žebřík. Byl vynikajícím znalcem polského a německého divadla. Dokladem toho jsou dvě antologie textů současné polské a německé divadelní teorie Divadlo v průsečíku reflexe a Souřadnice a kontexty divadla.

Divadlo jako prostor k setkávání

Jan Roubal byl velice hodný, pozitivní a vstřícný člověk. Zemřel po těžké nemoci 20. ledna 2015 v Prostějově uprostřed příprav na profesorský titul. Město Prostějov mu v roce 2015 za jeho dlouholetou a záslužnou činnost v oblasti divadelní pedagogiky udělilo Cenu města Prostějova in memoriam.

Divadlo – původně záliba – se mu stalo osudem, profesí i láskou. Nevnímal je pouze jako druh umění, ale také jako prostor ke vzájemnému setkávání lidí „na stejné vlně“.