Olomouc mě uchvátila a už mě to nepustilo. Milan Tichák patří k největším znalcům dějin města

Jméno historika Milana Ticháka je dobře známé nejen mnoha Olomoučanům. Je tomu tak díky jeho knihám o historii a místopisu Olomouce. Letos oslaví Milan Tichák pětaosmdesáté narozeniny. Hovořili jsme s ním o jeho lásce k městu i o tom, jestli své jubileum oslaví další publikací.

Milan Tichák je i ve svých téměř pětaosmdesáti letech optimista: doufá, že ještě nějakou knihu napíše. Foto: Zita Chalupová/Hanácké noviny

Všechny vaše knihy pojednávají o městě Olomouci. Kdy jste zjistil, že právě toto téma vás baví, a kdy přišlo rozhodnutí, že se budete celoživotně věnovat právě jemu?
To bylo dávno. Kdekoli jsem totiž kdy byl a cokoli jsem dělal, vždy mě zajímalo, co bylo předtím, v minulosti. Shodou okolností jsem se stal občanem města Olomouce, takže mě zajímala jeho minulost, už od mladých let. Když jsme se v roce 1946 přestěhovali do Olomouce, těžko jsem to nesl, protože jsem byl venkovský chlapec a říkal jsem si: „Proboha, co já v tom městě budu dělat!“ Hned ten den jsem se rozběhl po ulicích – a žasl jsem, co je v tom městě všechno k vidění, kolik starých budov, všelijakých památek. Některé jsem samozřejmě znal, protože jsme do Olomouce jezdívali, z Velkého Týnce to nebylo daleko, třeba muzeum. No a postupně jsem se ze středu města čím dál víc dostával k periferiím – měl jsem zdravé nohy a učit se mi moc nechtělo. Ono to taky bylo vidět na výsledcích. Dalo mi potom moc práce, abych to vylepšil při studiu na gymnáziu. Olomouc mě zaujala, uchvátila a už mě to nepustilo. Bylo to zejména tím, že jsem město dobře poznal.

Ve svých spisovatelských začátcích jste psal o, řekněme, dílčích věcech, o historii továren, například v knize Dějiny závodu Kosmos nebo o historii lidové školy umění, TJ Hodolany…
Hudební škola, to byla náhoda. Paní ředitelka se přišla zeptat na katedru historie, kdo by to mohl napsat. A oni řekli, že vědí o mně, tak jsem se toho ujal. Tehdy nebyla jiná možnost se něčemu věnovat. Pokud jde o tělovýchovu, aktivní sportovec jsem nikdy nebyl, jen kdysi dávno jsem se trochu věnoval lehké atletice a kanoistice. Ovšem dlouhá léta jsem byl ve výboru TJ Hodolany, kde jsem mohl zblízka sledovat problémy související s tělovýchovou. Okamžitě mě zaujalo, že v Hodolanech vznikl v roce 1901 Sokol, v roce 1912 sportovní fotbalový klub, to všechno byly podněty k zamyšlení se nad touto historií. Když pak vedení jednoty projevilo zájem o to, abych to zpracoval, tak jsem o tom napsal.

Váš věhlas začal knihou Vzpomínky na starou Olomouc, která zahájila sérii zhruba deseti úspěšných publikací. Jak jste dospěl k myšlence napsat právě tuto knihu?
Na to jsem nepřišel já. Když jsem pracoval v Hanáckých novinách, všiml jsem si, že čtenáři bedlivě sledovali moje články o historii města. Pracoval jsem tam tři roky a pak ještě několik let působil externě. Za tu dobu jsem zpracoval mnoho témat, týkajících se Olomouce, protože tomu jsem nejlépe rozuměl, měl jsem k městu vztah. Toho si všimla veřejnost, články měly dobré ohlasy. Pak přišlo nakladatelství Danal – zastavil mě jednou pan profesor Jiří Fiala, jestli bych nebyl schopen to napsat tak, aby se to mohlo vydat v knížce. Já jsem to slíbil. Pak se přihlásilo nakladatelství Votobia, že by chtělo publikaci o tématech, která jsem otiskoval v Hanáckých novinách. Votobia se mi tenkrát zdála solidnější, měla nějaké renomé, takže jsem na to rád přistoupil. A vznikly Vzpomínky na starou Olomouc. Jádrem nebyly samozřejmě články z novin, ale ta témata, všímal jsem si totiž, co lidi nejvíc zajímá. Později se to osvědčilo v přednáškách a exkursích, které jsem absolvoval jak činovník Vlastivědné společnosti muzejní. Dá se říct, že jsem věděl o té poptávce a reagoval jsem na ni nabídkou. Kniha se tehdy velice se líbila.

Olomoucký historik Milan Tichák. Foto: archiv HN

Pak následovaly Paměti olomouckých předměstí…
To byla inspirace z čtenářského světa. Do Hanáckých novin napsal pan Opichal, který sídlil v Kanadě a stýskalo se mu po vlasti. Napsal několikrát a jednou se dotázal, kde se o historii olomouckých předměstí dá něco dočíst. Pocházel totiž z Chválkovic. Já jsem bohužel věděl, že se o tom nikde moc dočíst nedá. Protože o Olomouci literatura byla, vycházela v čase, kdy už město do sebe pojalo předměstí a autoři neměli tolik prostoru a času věnovat se nějakým detailům bývalých samostatných obcí, dokonce dvou měst – Nové Ulice a Hodolan. Tak jsem chtěl udělat panu Opichalovi radost. Bohužel už jsem to nestihl, protože záhy nato zemřel, pochován je ve svých rodných Chválkovicích. Mohl bych mu jedině nad hrobem přečíst. Nicméně texty byly na světě, začal jsem je otiskovat v Hanáckých novinách na pokračování, nevím už, kolik jich bylo, to bylo v roce 1995, 1996, tak nějak. Pak se na mě obrátilo Středisko informatiky a služeb školám, pan učitel František Brzobohatý, jestli by to mohlo otisknout a udělat z těch seriálových částí  knihu, která by posloužila učitelům vlastivědy a historie na základních školách. Středisko jim totiž nemělo co nabídnout a poptávka byla. Kniha vyšla v nákladu 300 výtisků, ovšem měla svoje chyby, byla tam jenom část předměstí, nebyly tam ty nové městské části, které do Olomouce vpluly v časech druhé integrace v 70. letech. Další problém byl, že knížka se dělá jinak než seriál v novinách. Už to nicméně bylo na světě, už se o tom vědělo. A zase přišla Votobia, že by to vydala. Toto vydání už bylo kompletní včetně obcí integrovaných v nové době. Když se pak tvořily Malé akademické dějiny města Olomouce, redaktoři přišli na to, že o Olomouci je toho hodně, ale o předměstích ne, takže tam to moje povídání zařadili – celá jedna kapitola se jmenuje Olomoucká předměstí.

Psal jste tehdy ještě pro noviny?
Samozřejmě. V Hanáckých novinách to nejdřív byla každý týden celá stránka, to byl fofr. Později v Moravskoslezském dni a ještě později v Deníku. Pak jsem to usmlouval na jednou za měsíc, ale i tak to bylo namáhavé, protože jsem se vždycky snažil přijít s něčím novým, neopisovat sám od sebe. Všechny moje další knihy nevycházely z toho, co bylo publikováno v novinách, ale z toho, co jsem se naučil, co jsem poznal. Měl jsem spoustu zpracovaných materiálů a věděl jsem, kde najít další informace.

Chystáte nějakou další knihu – a o čem bude?
Na to je složitá odpověď, protože už nemám pětatřicet, budu mít pětaosmdesát, a člověk musí počítat s tím, že jednou nebude schopen aktivně přemýšlet a psát. Olomouc je téma nevyčerpatelné, ale to podstatné je už napsáno, opakovat se nechci. Takže bych samozřejmě rád ještě něco napsal, protože poptávka je stále, potkávají mě lidi, chodí na moje přednášky, vlastivědné vycházky, a vždycky se tam objeví otázka, kdy zase něco vyjde. Ale slíbit, a pak to nesplnit, to by nebylo fér. Snad ještě něco z té paměti vytáhnu, co dosud nebylo otištěno.

Když se začaly bořit hradby okolo Olomouce, její představitelé měli určitě nějakou představu, jak se město bude vyvíjet, jak bude růst. Když srovnáte ony představy se současným stavem, nakolik se realita liší od historie?
Ano, jde o to, jakou představu měli ti, co hradby začali bourat. Nechali si dokonce ve Vídni u Camilla Sitteho vypracovat částečný plán rozvoje. Šlo jim především o to, jak zaplnit území, které zabíraly hradby a hradební objekty. To se splnilo částečně, tak napůl: na dnešní třídě Svobody od náměstí Hrdinů po Tržnici, tam se ta představa vyplnila, dál už ne. Mělo to více důvodů. Vojenská správa, i když souhlasila s prodejem pozemků, si u některých vyhradila právo vyklidit je, až to stát uzná za vhodné, až budou pro státní správu nepotřebné. To se týká celé Envelopy, Korunní pevnůstky. Tam je takové oko, které se dodneška obtížně zaplňuje. Na pozemcích po zbořených hradbách se začalo velmi vehementně budovat, protože město potřebovalo, aby se mu peníze rychle vrátily. Pozemky nebyly levné – město si na ně vypůjčilo dva miliony zlatých. Přestože ležely na území Olomouce, přivlastnil si je erár a město je muselo po zbourání hradeb zpět vykupovat. Ani císař pán se nedal pohnout. No a našla se spousta lidí, dneska se jim říká developeři, kteří zorganizovali výstavbu na těchto pozemcích. Několik se jich zapsalo do historie, například Franz Langer, ale nejvíc ze všech Mořic Fischer, který vykoupil pozemky, kde stojí Terezská brána a třída Svobody, ale taky pozemky od Hradské brány k východu, Nové Hodolany, kolem dnešní Masarykovy třídy, která tehdy samozřejmě ještě neexistovala. Ovšem přecenil svoje síly a zkrachoval, dokonce se dopustil trestného činu, jak konstatoval soud. Ostatní potom už neměli odvahu v té věci pokračovat. Myslím, že už to vlastně ani nebylo potřeba. Protože domy, které vznikly, byly nádherné paláce, za které by se ani Vídeň nemusela stydět. Pracovali na nich odborníci, architekti, stavitelé, štukatéři, sochaři, kteří výborně ovládali své řemeslo. Tak vznikl velkolepý díl města Olomouce, sám Fischer nechal postavit přes šedesát domů. Pak se ukázalo, že další nejsou potřeba. Olomouc rozšířila svoje území o pár hektarů, ale nepřibyl žádný podnik, žádná instituce, žádný ústav, úřad, na svém vysokém postavení zůstaly armáda a církev, ty byly na tom dobře. Ve prospěch armády pak město nějaké budovy stavělo, ale takové paláce už se nebudovaly.

Ovšem za pomyslnými hradbami jsou i jiné domy…
Ano, pak přišla do módy individuální výstavba, která se uplatnila dál od zbořených hradeb – na Lazcích, na Letné, vystavěla se Úřední čtvrť – tam se uplatnil například stavitel Karel Starý. Stavěly se individuální domy, které stačily pro jednu rodinu, samozřejmě zámožnou, kterých bylo v Olomouci taky dost. Ale dál už nepřibývaly, protože neměly proč. Město se vyvíjelo poněkud jinak, než byly původní představy. Představitelé města si totiž tehdy mysleli, že by do deseti let mohla Olomouc mít padesát tisíc obyvatel, tenkrát mělo něco přes dvacet tisíc. Byla to bohužel přehnaná očekávání. Když se žádalo o zboření hradeb, prokazovali olomoučtí činovníci císaři pánu, vídeňským a zejména vojenským úřadům, že město je udušené, nemůže růst, vyvíjet se jenom proto, že jsou tu ty hradby. No a hradby padly, a ukázalo se, že těch důvodů malého rozvoje je víc.

Jak se díváte na to, že v historickém centru stojí někdejší Prior, nově o něco dále Galerie Šantovka? Jaký vliv mají tyto stavby na panorama města?
Když hradby padly, bylo velice pozitivní, že bylo dost místa pro stavění a nebylo potřeba nic bourat v historickém jádru a nahrazovat to novými stavbami. Takže vznikly neoklasicistní budovy, třeba německá reálka, dnešní základní škola Komenium, na Mořickém náměstí.
Výškové budovy nevidím nejrůžověji. Ze svého okna v přízemí domu ve Vejdovského ulici jsem měl kdysi výhled na celý dóm, všechny tři věže včetně kněžiště. V 60. letech tam Antonín Škamrada postavil vysokoškolské koleje, takže já teď vidím jenom takovou špičičku z toho dómu. Takže k tomu mám takovou osobní antipatii. Ale uznávám, že všechno záleží na vkusu. Víte, když se začalo po válce konečně stavět (ono to chvíli trvalo, protože se nejdřív spravovaly díry po bombách), vždycky jsem čekal, jak vysoko ten dům vyleze, protože jsem fandil městu, aspoň pět poschodí jsem mu přál a ono se stavělo na jedno. Fandil jsem výškovým budovám, co by se i ušetřilo peněz! Domečky na jedno patro zabraly několik hektarů, kdyby postavili vysoký dům… Takže když se začaly stavět domy na patro, těšilo mě to, protože to dává městu význam.

A co říkáte na dva hanácké mrakodrapy?
Když se stavělo Regionální centrum Olomouc u nádraží, u Hanačky byla taková výstavka, kde si lidé mohli prohlédnout nákres budovy. Já jsem se těšil, až se začne stavět, a každý den jsem počítal, kolik už má pater. Ovšem že by se za každou cenu měly ty mrakodrapy stavět, to už se mi nezdá. Ten další, co je u Moravy na třídě Kosmonautů – no, zvykneme si na něho, on tam moc nevadí, časem tam zapadne. Ale že by se u Šantovky měl stavět další, to už je zbytečné. Nehledě k tomu, a to musí posoudit investoři, jestli to má cenu. V Olomouci je totiž několik budov, které jsou prázdné a nikdo o ně nestojí. Třeba na Masarykově třídě po levé straně, když se jede od nádraží, původně to byla železniční poliklinika. Ta se pak přestěhovala kousek vedle na třídu Kosmonautů. Teď je dům prázdný, opadává z něho omítka. Nebo opuštěná Hanácká kasárna, neví se, co s nimi… Obsazený, myslím, není ani mrakodrap u Moravy. Mám ho na dohled – a zdaleka ne všechna okna svítí… To mě mrzí, že hrozí, že historické jádro zůstane opuštěné.


Milan Tichák (nar. 1933, Paskov) je historik a popularizátor novo­dobých olomouckých dějin. Vystudoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Pracoval jako dělník, později v propagačním oddělení a jako redaktor závodního časopisu v závodě Sigma Olomouc. Po roce 1968 se nesměl věnovat profesi, kterou vystudoval. Je autorem několik speciálněji zaměřených publikací, např. Dějiny závodu Kosmos (1970) nebo Dějiny skautů na Olomoucku. Následovala řada úspěšných historických knih Vzpomínky na starou Olomouc (1997), Paměť olomouc­kých předměstí (2000), Příběhy olomouckých pomníků (2002), Když padly hradby (2005), Ztracené adresy (2007), Lexikon olomouckých ulic, Olomouc rodu ženského (obě 2009), Olomouc z nadhledu (2011), Olomoucké vycházky (2014) a Příběhy olomouckých pomníků a hřbitovů (2016).