Zemřel Josef Bieberle, memoárista se smyslem pro humor

Společenské zlo znemravňuje a ubíjí intelektuální síly. To je jedna z tezí vzpomínkové knihy Josefa Bieberleho, která nese název Letopis intelektuála ze zatracené generace. Memoárista psal svůj Letopis na několikrát, v různém čase sedmdesátých až devadesátých let minulého století. Obsahuje několik fází zápisu. První z nich v sobě ještě tají potlačenou naději, že zlo není ještě plně zlem (byť podporovaným sovětskými tanky), konečný zápis je však konečný – bývalá strana a vláda se ukázaly beznadějným a společnosti do dřeně škodlivým zlem. Plebejská naivita vzala za své a ustoupila intelektuálnímu poznání.

Josef Bieberle v roce 2015. Foto: archiv Fr. Všetičky

Všechen tento proces se pro Bieberla odehrával na půdě olomoucké Univerzity Palackého, kde v padesátých a šedesátých letech na katedře marxismu-leninismu a posléze na katedře historie pracoval. Autor jako dlouhodobý a několikanásobný funkcionář minulé společenské éry viděl a prožíval tento společenský marasmus jinak než ti, kteří byli dole a na okraji. Pisatel těchto řádků patřil k nim a nazíral probíhající regres odlišně (a nezbytně také ne tak doléhavě a s takovým agresivním postihem).

Zatracená generace

Bieberlova, Filipova, Sommerova generace byla zatracena, a to nejen společensky, existenčně, ale především profesně. Neboť sám Bieberle se považoval za historika, ale od zlomu v roce 1989 se v podstatě projevoval především jako memoárista, byť s většími nebo menšími historickými exkurzemi. Dokazuje to nejen výše zmíněný (a značně nejednotný) Letopis, ale zejména ucelená řada spisků čtvercového formátu, které mu vydávalo Olomoucké vzdělávací sdružení. Na jedné z těchto publikací je vyfotografován v děkanském hávu (Bieberle zastával v letech 1964–1966 funkci děkana Filozofické fakulty Univerzity Palackého) a s nebývale širokým úsměvem. To poslední je závažné, neboť pod zorným úhlem úsměvu, smíchu a humoru nahlíží minulé události a jejich figuranty. Jinak řečeno bachtinovská smíchová literatura nezemřela.

Josef Bierberle v děkanském hávu. Foto: spisovatele.upol.cz, archiv UP

Pisatelovo smíchové zření se objevuje už v titulech jednotlivých publikací – jmenují se Veselé příběhy z neveselé doby (s podtitulem Olomoucké humoresky) nebo Univerzita Palackého vážně i s úsměvem. Nese-li jeden z těchto svazků název Hospody – podpalubí společnosti, pak předpokládám, že ani v tomto případě to nemyslí Bieberle vážně (podpalubím společnosti jsou totiž studovny, kde se tříbí rozum, v krčmách se spíše ztrácí).

Ta smíchová tendence se objevuje už v titulu Bieberlovy nejrozsáhlejší knížky, v názvu Letopis intelektuála ze zatracené generace. Adjektivum zatracený má totiž nejméně dvojí význam. První je ten, že jeho generace, která si osvojila komunistickou ideologii, se cítila zavržena, když ji reprezentanti této ideologie poslali k čertu. Druhý význam, jenž na mne dolehl jako první, je v tom, že tato generace byla zatracená, zlořečená, zpropadená, prokletá, ve smyslu ty zatracený kluku. Zlořečená proto, že připravovala a rozněcovala zlo, které se ze začátku maskovalo jako dobro. Předpokládám, že autor měl na mysli oba významy. Jde o humor, který se blíží humoru šibeničnímu.

Cenné svědectví Karla Goliatha-Gorovského

V Bieberlových publikacích se několikrát mihne postava Karla Goliatha-Gorovského, který pobyl sedmnáct let v sovětském gulagu. Odtud si přinesl nejen značně pošramocené zdraví, ale nádavkem také notnou dávku šibeničního humoru. Zkazka o tom, jak v ústavu choromyslných zakládal mezi pacienty stranickou organizaci, patří nejen k tomu nejlepšímu, co autor zaznamenal, ale také ke klasickým projevům šibeničního humoru vůbec. V této souvislosti třeba ocenit Bieberlova svědectví o Karlu Goliathovi, která se objevovala jak v jeho časopisecké, tak v knižní produkci (např. v Lidech ze Starých Hamrů ve 20. století). Zdůrazňuji to proto, že někdy po roce 1986 se mi dostaly do rukou Goliathovy Zápisky ze stalinských koncentráků, vydané rýnsko-kolínským Indexem. Tehdy na mne zapůsobily stejně intenzívně jako Solženicynovo Souostroví Gulag. Stalo se tak nepochybně proto, že ukazovaly, jak sovětské impérium likviduje i české lidi.

Nebezpečná hra s estébáky

Zpátky však k humoru. Bieberlemu byl šibeniční humor vlastní. Asi nejodvážněji a nejriskantněji jej uplatnil za normalizace, když jej stalinisté vyhodili z univerzity. Lidem, takto společensky a sociálně poníženým, státní bezpečnost obvykle nabízela spolupráci. Bieberle a jeho přítel se dohodli, nabídku přijali a systematicky podávali bezpečnosti nepříznivé zprávy o normalizačních činitelích. Je zřejmé, že spolupráce tohoto druhu byla ze strany moci nakonec přerušena. Estébák Zatloukal a jeho nadřízení tento druh humoru nesdíleli.

Josef Bieberle se narodil 19. ledna 1929 v Lošticích a zemřel 12. ledna 2018 v olomoucké fakultní nemocnici. V pátek 19. ledna, v den svých nedožitých 89. narozenin, se s ním olomoucká veřejnost rozloučila.