Všude, kde jsem byl, jsem zakládal sbory. Týnečák Ladislav Čechák oslaví letos 90. narozeniny

Učitel a školní inspektor, ale především zpěvák a zakladatel mnoha dětských pěveckých sborů a folklórního souboru Týněčáci. To je Ladislav Čechák z Velkého Týnce, kterého jsme k letošnímu jubileu požádali o rozhovor.

I v téměř devadesáti letech chodí Ladislav Čechák stále na zkoušky Týnečáků. Foto: Zita Chalupová

V červnu oslavíte devadesátiny. Na co ze svého bohatého života nejraději vzpomínáte?
Musím začít od začátku. Já jsem až do dvaceti míval hrozné zdravotní problémy, trpěl jsem srdeční arytmií, málo jsem jedl, měl jsem žaludeční neurózu a taky mě hrozně bolívala hlava. Po maturitě v sedmačtyřicátém jsem se rozhodl jít do Olomouce na pedagogickou fakultu. Když jsem to řekl doma, táta povídá: Ty ses zbláznil, víš, jak tě bolívá hlava! Ale já jsem na něho nedbal, nastoupil jsem na pedagogickou fakultu – a od té doby do dneška mě hlava nezabolela. Je to už sedmdesát let.

Čím to bylo?
Asi tím studiem a zpíváním. Já jsem měl vždycky rád děti a zpívání. S tím jsem začal už ve čtvrté obecné, učil nás tehdy pan učitel Petzold. To byl úžasný muzikant a zpěvák. A já jsem ke každé písničce hned uměl zpívat druhý hlas, žádné noty, prostě jsem to cítil. Bylo nás čtyřicet ve třídě. Když bylo venku pěkně, otevřeli jsme okna a zpívali na dědinu. Když nám pak bylo padesát, měli jsme setkání a pozvali jsme taky pana učitele Petzolda, který přišel i s manželkou. Já jsem tehdy působil na odboru školství a sehnal jsem v archivu staré třídní knihy. Vypsal jsem si z nich, co jsme se tehdy učili, a zazpívali jsme mu ty písničky. Byl hrozně dojatý. Na fakultě mě to hrozně bavilo. Povinně jsme chodili na hospitace. Pedagogická fakulta sídlila tehdy v Křížkovského ulici. Když jsem měl volno, hned jsem šel do školy Na Hradě: Páni učitelé, nechcete jít někdo do města? Já bych za vás učil. A oni fakt chodili, těch hodin, co jsem tam odučil… Dneska už by něco takového nebylo možné.

Týnečáci letos v srpnu oslaví dvaatřicáté narozeniny. Foto: archiv souboru

Takže vás bavilo nejen studium, ale i učení?
Hrozně mě to bavilo. Nejdřív jsem učil malé děti. Po státnicích jsme si žádali o místo. Já jsem napsal, že chci být daleko od domova a ne ve městě. Manželka napsala, že chce být blízko domova a ne ve městě. Víte, jak to dopadlo? Mě dali do Krčmaně, tři kilometry od Majetína, odkud pocházím, a ji do Hlučína, Darkoviček, Děhylova. Taky byla z Majetína.

S Marií jsem chodil osm let a vydrželi jsme to spolu v čisté lásce až do svatby. Ona taky studovala pedagogickou fakultu. Zemřela před deseti lety, 9. února ve 13 hodin. Představte si, my jsme tehdy měli pochovávání basy, byla sobota, dělali jsme s Týnečáky masopustní blbiny. Já jsem zamykal dům a ve 13 hodin se ozve se telefon. Z nemocnice volali, že mi právě zemřela manželka. Jaká to byla náhoda: brali jsme se v roce 1952, v sobotu 9. února a právě ve 13 hodin jsme vycházeli z Majetína do kostela. Přesně ve stejnou dobu ona zemřela. Den předtím jsem za ní byl a říkal jsem jí, že na druhý den přijdu s růžičkou, že oslavíme výročí. No, s růžičkou už jsem nepřišel.

Jak pokračovalo po studiu vaše zpívání?
Všude, kde jsem byl, jsem tvořil sbory. Tehdy se zpívaly budovatelské písně. Zvali mě i do kostela, ale tam tak blbě zpívali, že jsem toho nechal. Když jsem dostal umístění, byl jsem hrozně nešťastný, protože půl Krčmaně jsou moji příbuzní. Měl jsem tam učit děti a říkal jsem si, oni mi tam budou všichni tykat. Můj praděda měl totiž čtyřiadvacet dětí.

Který ze sborů, které jste kdy založil, byl nejlepší?
Po Krčmani jsem nastoupil na vojnu. Shledali mě schopným bez vady, tehdy jsem začal zase jíst. Byl jsem v Jindřichově Hradci. Nastoupil tam Čepička, Gottwaldův zeť, a pravil, že chce dělnickou armádu. Takže nás vysokoškoláky nechal v poddůstojnické škole a každý den jsme museli chodit na politicko-výchovnou světnici. Scházívali jsme se tam každý večer a já jsem z těch studentů vytvořil čtyřhlasý mužský sbor, kapelu jsme dali dohromady, byl tam nějaký Jirouš, ten hrál výborně na harmoniku a zíval krásným basem. Pořád jsme někde vystupovali. Byli jsme nejlepší vojenský soubor v Čechách. Kdysi k jedné přehlídce jsme museli udělat program s názvem Ocel písní kalená. Natočili jsme to, ale nikdy se to nepustilo. Pak jsem jednou říkal dceři: Dano, ty máš internet, nechceš se podívat, jestli tam náhodou není ta naše píseň z roku 1950 Ocel písní kalená? A ona to našla! To byl můj nejkrásnější rok v životě – vojna v Jindřichově Hradci.

Manželé Marie a Ladislav Čechákovi v hanáckých krojích. Foto: archiv souboru

Co vás později zaválo právě do Velkého Týnce?
Po Hradci jsem se dostal na akademii do Lipníka nad Bečvou, bylo to pěchotní učiliště. V té době – ve dvaapadesátém roce – mně manželka říkala, jestli se teda vezmeme, protože nejpozději v únoru musí podat žádost o přeložení. Samozřejmě, že se vezmeme. Tak ona všechno nachystala na 9. února, koupila prstýnky, kytici, já jsem nedělal nic. Jenom jsem přijel domů, vypůjčil si od bratra šaty, a šel jsem k nim. Vzali jsme se a ona žádala o přeložení – přeložili ji do Starého Města u Bruntálu. Byli jsme tam dva roky. Co jsem hned udělal? Hned zase soubor, zase jsme hráli divadlo. Objevil jsem šikovného řezbáře, který měl loutkové divadlo s krásnými velkými loutkami, s nimi jsme hráli. Manželka tam ale nechtěla být, tak jsem si zažádal o přeložení. Tak jsme v roce 1954 přišli do Velkého Týnce. To se nám právě v Bruntále narodil syn. (Řekli nám tenkrát, že už nemůžeme mít děti. Dcera se nám narodila až za deset let.) Ale byly problémy s bydlením, takže než se to vyřešilo, na nějakou dobu skončili u manželčiných rodičů. Já jsem nastoupil do týnecké školy a hned jsem založil sbor. Měl jsme dva velké sbory a jeden pro menší děti. Vyhrávali jsme soutěže v Olomouci a postupovali i do kraje.

Jak vznikly Týnečáci?
Tady žil pan František Dočkal, který byl Čuhák. Týnecko je největší středisko čuháckého nářečí. Utvořili jsme takovou zpěváckou skupinu, a jednou jsme seděli v hospodě na zámku a přemýšleli jsme, jak se budeme jmenovat. No, tak Týnečáci. Hanácko-čuhácký národopisný soubor Týnečáci. To bylo v roce 1986. Všechno to vzniklo z toho, že na obec přišel dopis z Týnce nad Labem, že chtějí založit celostátní setkání všech Týnců. A jestli bychom se toho chtěli zúčastnit. No tak samozřejmě. Řekli jsme si s manželkou, že když tam pojedeme, tak jako Hanáci. Na celé Moravě je jen Velký Týnec a pak Týnec u Břeclavi. Na Slovensku není žádný Týnec. Všechny ostatní jsou v Čechách. Napsali jsme, že přijedeme. Jenže kde vzít kroje? Tak jsem začal obcházet jednotlivé soubory, jestli by nám kroje nepůjčily. Půjčily, ale varovaly, ať s nimi nic neděláme. My jsme samozřejmě ani nevěděli, co s nimi dělat. Dal jsem dohromady program. Od Františka Dočkala jsme měli dvě knihy: Čuhádká dědina a Čuháci vekládajú. Z toho jsme vycházeli. Jeli jsme do Týnce nad Vltavou. Měli jsme velký úspěch.

Kde jste sháněli vlastní kroje?
Měli jsme inzerát, že koupíme kroje, ve Stráži lidu. Mně se sešlo tolik odpovědí! Dělal jsem tady kulturní klub a měl jsem nějaké peníze, takže jsem nějaké kroje koupil. Postupně jich přibývalo a dnes jich máme asi osmdesát. Napřed jsem se o ně staral sám, teď je to na mladých. Máme ve Společenském domě tři místnosti, obec nám je dala, abychom si tam mohli všechno uložit, jedna z nich je zkušebna. Po revoluci jsem napsal na ministerstvo vnitra žádost o štempl, abychom mohli existovat jako samostatný soubor mimo obec. Ten jsme dostali. A ještě od okresu, abychom mohli všechno možné prodávat. Takže při svých akcích můžeme prodávat třeba jídlo a pití.

Písně jste měli z publikací Františka Dočkala. Ovšem taky jste tančili – kdo dělal Týnečákům choreografii?
To byl problém. Nejdřív nám to dělala paní Plachá, potom paní Grygarová, pak jedna paní z Doloplaz. Potom taky pan Čada, ten, co dělal všechno Bystřičákům. Vystupovali jsme po celé Evropě a všude jsme sklízeli úspěchy, protože jsme byli dobří.

Koho napadla myšlenka pořádat v Olomouci Hanácký bál?
No, mě. Letos byl už pětadvacátý. Začínali jsme v Národním domě, ale ten byl dost chatrný, tak jsme odešli na osm let do Sidie. Pak jsme ale měli neshody v termínech. Náhodou jsem potkal Josefa Tesaříka. Tak jsem se hned zeptal: „Máte už postavený ten výškáč, máte už hotový sál?“ „Ne, ještě je to hrubá stavba.“ A já na to: „Potřebovali bychom tam v lednu udělat bál.“ Otočil se na člověka, co šel s ním: „Jste schopní to dokončit do ledna? Nakonec jsme se domluvili, dělali ve dne v noci, v sobotu v neděli, a fakt to zvládli.“

V roce 2013 jste dostal Cenu olomouckého kraje za celoživotní dílo v oblasti kultury. Co to pro vás znamenalo?
Pozvali mě, že mě prý vyznamenali, ale neříkali čím. Šel jsem tam s dětmi a jejich partnery. Každý musel něco říct. Syn se mě ptá: „Co jim řekneš?“ „Já nevím. Jmenovali mě až posledního.“ Šel jsem na pódium a říkám: Vy jste dobří, toho nejstaršího pozvete až na konec.“ Uváděl to Eben, naklonil se ke mně a povídá: „Vy máte nejvyšší vyznamenání za celoživotní dílo.“ A já: „A vy si myslíte, že toho teď už nechám? Mám sice pětaosmdesát, ale cítím se na čtyřicet.“ Všichni se smáli. A víte čím, to je? Zpěvem se mládne. Jestli chcete omládnout, dejte se k nám do sboru!


Ladislav Čechák (*1928)
Vystudoval Pedagogickou fakultu a Pedagogický institut UP v Olomouci. Působil jako učitel v Krčmani, ve Starém městě u Bruntálu, ve Velkém Týnci, kde se usadil v roce 1954, ředitel školy a okresní školní inspektor. Založil bezpočet dětských pěveckých sborů, v roce 1986 se s manželkou Marií podílel na vzniku folklórního souboru Týnečáci, s nímž objel celou Evropu. V roce 2013 byl za své celoživotní dílo v oblasti kultury vyznamenán Cenou Olomouckého kraje.