Jak se slaví velikonoční zvyky na Hané

Nejsme kraj, ve kterém se po celou dobu zachovaly folklorní tradice v plné šíři, jako tomu bylo třeba na jižní Moravě. O to víc si cením těch, kteří pátrají ve starých spisech a snaží se takové tradice udržet i na naší krásné Hané. Stejně tak jsme k tomu přistupovali před lety i my v Němčicích nad Hanou. Těžila jsem z vyprávění mé maminky a našich předků. Něco jsme si tedy zjistili a před více jak dvaceti lety jsme začali pomalu tradice obnovovat.

Děvčata s májíčky. Foto: archiv Jany Otáhalové

Nyní tedy u nás Velikonoce vypadají tak, že na Smrtnou neděli jdou děvčátka oblečená do krojů s májíčky do kostela na mši svatou. Potom už máme své příznivce, které musíme navštívit a chodíme po koledě po celých Němčicích. Neopomenutelnou zastávkou je dům seniorů, kam svým příchodem přinášíme jaro, děvčátka zazpívají koledy a každá babička i dědeček dostanou kytičku z májíčka. V půl třetí odpoledne pak máme vystoupení v sále kina – pro letošní rok jsme připravili vystoupení plné zvířátek ve dvou pásmech, potom děvčata zatancují Žala jatelinku. Dospěláci zatančí dvě nová pásma připravená na tento program. Jde o pásmo s hanáckými deštníky a pak Vila vínky, které volně navazuje na přenádhernou písničku Vyšla hvězda – je to písnička, kterou nahrál soubor Rozmarýnek a vypráví příběh o Ježíšově matičce a o jeho posledních dnech. Symbolem celého pásma je trnová koruna. Toto bude překvapení i pro naše stálé návštěvníky, doufám, že je vystoupení zaujme. Pokračováním programu a vlastně smyslem celé neděle je rozloučit se se zimou a přinést všem jaro. Na konci vystoupení si děvčata nastrojí Smrtku a ve spolupráci s našimi hasiči, ji pak na náměstí upálíme. Abychom opravdu spálili zimu, tak pro každého návštěvníka jsou připraveny například skořápky z ořechů, výfuky z vajíček – prostě vše neživé, co nám již posloužilo. Potom vyjdeme ven a spálíme Smrtku, všichni účastníci přihodí do ohně skořápky, výfuky a podobně. Abychom opravdu měli jistotu, že Smrtka shoří.

Folklor spojuje

Mezitím děvčátka za zpěvu „Neseme, neseme Májíček, uťal ho, uťal ho Janíček, pěkně zelené, kvítím zdobené náš stromeček,“ obejdou náměstí a přinesou ozdobený veliký májíček plný květů. Aby si každý přinesl kousek toho jara domů, dostane od nás větvičku s kvítečkem, aby si ho opatroval, že do příštího jara. Samozřejmě už každý ví, že si přinese domů štěstí, zdraví a pohodu, pro zvířátka naději na plno mláďátek. Krásné na tom všem je, že už máme mezi s sebou takové příznivce, že před Smrtnou nám přinesou plnou tašku nadělaných kvítečků a plnou tašku výfuků a korále pro Smrtku. Je to moc hezké vědět, že to co děláme, neděláme jen pro sebe.

Zima symbolicky odejde s nazdobenou smrtkou. Foto: archiv Jany Otáhalové

Klapači jdou dědinou, klepání zvonijou

Asi před třemi lety se nám stala taková nemilá věc, byli jsme dopředu dohodnuti, kdo udělá základ pro Smrtku, kterou pak děvčata budou zdobit, začalo vystoupení, velký májíček už byl připravený a my jsme na scéně oznámili, že teď přijde ten nejdůležitější okamžik – zdobení Smrtky. Jaké bylo naše zděšení, když Pavel, který ji měl připravit, seděl v klidu na topení a na dotaz „Kde je Smrtka?“ najednou zbledl a jenom řekl, že na ni zapomněl. Nedovedete si představit, jak mi bylo, v šatně jsme našli mokrý mop, který jsme vykroutili, přivázali na něj ramínko od šatů a obalili kusem prostěradla. Na scéně již nic netušící Bohunka se nechala slyšet, „Kde jsi tak dlouho, tobě to trvá,“ a tak. Všechno pak proběhlo, jak mělo. Naštěstí se v sále objevili hasiči a řekli, že se Smrtka pálit nemůže, protože je velký vítr. Moc se mi ulehčilo, protože jsem si nedovedla představit, kolik skořápek bychom museli přinést, aby ten kovový mop, který byl základem Smrtky, shořel.

Samozřejmě toto není konec Velikonoc, na Zelený čtvrtek pak obcházíme Němčice s klapači a říkáme: „Klap, klap klapači, jsou k vám hrkači, jdou celou dědinou, klekání zvonijou.“ To samé se opakuje na Velký pátek a na Bílou sobotu se pak oblečou děti do krojů a až do poledne chodí po koledě a vybírají cukrovinky, penízky a hlavně syrová vajíčka. Po skončení koledy se sladkosti rozdělí na hromádky, vajíčka se nechají v ledničce, a pak se po Velikonocích sejdou všichni u společného stolu a smažených vajíček.

Nový zvyk: hledání pokladu

Smrtka před upálením. Foto: archiv Jany Otáhalové

Minulý rok jsme zavedli ještě jeden zvyk – a to na Velký pátek večer se vydáváme hledat poklad. Děti se shromáždí na kraji vesnice a pak úplně bez světel za „naprostého“ ticha se vydáváme hledat poklad. Jdeme do cestičce na odlehlé místo, které je plné svítících bludiček ukazujících cestu k pokladu. Ten loňský byl nádherný, našli jsme starý hliněný hrnec plný čokoládových zlaťáků, prstýnků, náramků a hlavně celý svítil tajemným světlem. Když jsme pak šli všichni svorně zpátky tou černou nocí a táhli obrovskou láhev plnou svítících náramků, hrnec s pokladem, někteří část nesli v batohu na zádech, bylo to tajemné. Pak jsme rozdělovali poklad. Děti si určitě vzpomenou, až budou mít svoje děti a pevně věřím tomu, že jim něco podobného připraví i oni sami. Tak by to mělo být.