Šermíř století Jaroslav Jurka: Třeba stihnu trénovat i pátou generaci

Pro úspěšné pokračovatele rodových tradic se vžilo úsloví, že jablko nepadlo daleko od stromu. V případě olomoucké šermířské rodiny Jurkových je ten strom obzvláště košatý a jablek se na něm rodí požehnaně. Vždyť v současné době se sportovnímu šermu věnuje již její čtvrtá generace. Jak k tomu všemu došlo vzpomíná dvojnásobný olympionik a držitel českého titulu Šermíř století Jaroslavem Jurkou.

Držitel českého titulu Šermíř století Jaroslav Jurka. Foto: Adam Fritscher/Hanácké noviny

Šerm mu do života vstoupil velmi brzy. „Dá se říct, že jakmile jsem vylezl z kočárku, tak už jsem držel zbraň v ruce,“ vybavuje si s úsměvem Jurka, legendární šermíř, který za rok oslaví sedmdesáté narozeniny, ač by mu je těžko někdo hádal. „Šermoval už totiž můj tatínek, který byl v Olomouci členem posádkového šermířského kroužku a jezdil i na závody. Tam se seznámil s mou maminkou, která byla z Prahy a rovněž šermovala. Vzali se a měli spolu tři děti, dvě dcery a mě jako nejmladšího. Máma šermovala ještě v pětačtyřiceti letech, když bylo potřeba pomoci v soutěži družstev, dočkala se čestného titulu mistryně sportu a později byla dlouholetá výborná trenérka. Táta skončil s aktivním sportováním dříve a věnoval se pak především organizační práci. To už se šermovalo v sokolovně u tržnice, kam se přenesla naše činnost, a to doslova, včetně šatních skříněk, a kde jsme se v sále střídali s gymnasty,“ vrací se do historie muž, jenž dvakrát bojoval o úspěch na olympijských hrách. V roce 1976 v kanadském Montrealu, kde skončil třináctý v kordu, a o čtyři roky později v Moskvě, kde s kordem obsadil sedmou příčku a ve fleretu třináctou. Šesté místo přidal v ruské metropoli ještě s družstvem kordistů.

Dukla a Olomouc

Zlomový byl pro mladého sportovce rok 1968, v němž narukoval na vojnu a armádě zůstal jako člen Dukly věrný až do roku 1994. „Nejprve jsem byl v olomouckých Žižkových kasárnách u zabezpečovacího útvaru a po roce a půl jsem se dostal na letiště do Ostravy. To už byl normální bojový útvar, ale na závody jsem jezdil dál, jen jsem si musel žádat jako každý o opušťáky, třeba i kvůli účasti na mistrovství světa či Evropy. Až v roce 1972 jsem se dostal do Dukly Banská Bystrica, přesněji do Liptovského Mikuláše, kde byli tehdy umístěni armádní sportovní šermíři spolu s některými dalšími disciplínami. O dva roky později se Dukla stěhovala do Olomouce, kam byl soustředěn také box, basketbal, cyklistika a parašutistický sport. Tehdy jsem usiloval o získání bytu v Liptovském Mikuláši, ale vrátil jsem se ze světového šampionátu a už jsme byli rázem zpátky doma,“ říká Jurka.

Olomoucké Dukle zůstal československý reprezentant věrný až do roku 1994, kdy byl z armády pro nadpočetnost propuštěn. Mezitím ovšem dokázal vybojovat i svůj nejcennější individuální úspěch, druhé místo v kordu na mistrovství světa v roce 1985. „Před olympiádou v Los Angeles, která se konala o rok dříve, jsem vyhrál závod světového poháru, aniž bych byl na tomto turnaji jedinkrát poražen. Na titulní stránce odborného šermířského magazínu vydávaného ve Švýcarsku o mně vyšel článek, který mě představoval jako jistého olympijského vítěze. S borcem, který pak v Los Angeles skutečně získal zlato, jsem prohrál z řady vzájemných soubojů jen jedinkrát. Dodnes mě ten náš bojkot her mrzí,“ přiznává Jaroslav Jurka.

Šermíř si má zkusit i trénování

Současně s jeho odchodem z armády nastal i definitivní soumrak kdysi slavné olomoucké Dukly a jejího vyhlášeného šermířského oddílu. „Dnes se sice jmenujeme také Dukla Olomouc, ale jsme vlastně civilním spolkem, i když jako člen Unie armádních sportů máme výhodnější pronájem vojenské sportovní haly na Šibeníku, za což jsme samozřejmě rádi,“ vysvětluje sportovec, kterému Český šermířský svaz přiřkl v roce 2001 titul Šermíř století.

Už jako mladý aktivní závodník brzy po vojně se Jaroslav Jurka začal věnovat také trénování svých následovníků. Časem k nim přibyli i jeho dva synové, z nichž starší Tomáš se stal v devatenácti letech mistrem republiky mezi dospělými a patřil k juniorské i seniorské reprezentaci. „Po každém ze svých svěřenců chci, aby si sám trénování zkusil. Když jsem s tím začal já, moje výkonnost šla rázem nahoru. Je ale důležité říct, že techniku sice naučím každého, ale správný šermíř už musí mít srdce bojovníka,“ zdůrazňuje Jurka.

Ten se již dočkal i čtvrté generace šermířského rodu. Ze tří vnuků se tomuto sportu stále aktivně věnují dva, přičemž letos devatenáctiletý Jakub je největším tuzemskou nadějí své generace. „Talentovanějšího svěřence jsem nikdy neměl,“ přiznává se skromným zaváháním hrdý dědeček, který se o trenérské povinnosti spravedlivě dělí se svým synem a zároveň Jakubovým otcem Tomášem. A dělají to dobře. Vždyť nejmladší z reprezentantů Jurkových vyhrál vloni mistrovství Evropy juniorů i mužů do 23 let a stal se seniorským mistrem republiky. To vše v kordu, protože univerzálové, jako byl jeho děda, který se prosadil s kordem i fleretem, už v moderním šermu nemají místo.

V anketě Sportovec Olomouckého kraje 2017 získal v kategorii Nejlepší sportovec druhé místo šermíř Jakub Jurka. Foto: Olomoucký kraj

Pátá generace Jurků už se rýsuje

„Teď je nejdůležitější, aby Kuba vydržel hlavně psychicky. Je to opravdu obrovský talent, šerm by jej jednou mohl i živit, ale než s ním vyrazí do světa, musí mít hotovou školu. Oba mí synové vystudovali vysokou, tak nějak aniž bych o tom věděl. Ale to je v pořádku, pokud nemá sportovec sebekázeň, nemůže dotáhnout daleko,“ pokyvuje Jaroslav Jurka hlavou a už se těší na pátou generaci slavného šermířského klanu. „Pokud vnuci nebudou moc otálet, mohl bych ještě trénovat jejich děti. Aspoň v začátcích, a ty jsou nejen v našem sportu vůbec nejdůležitější,“ uzavírá jeden z nejúspěšnějších olomouckých sportovců historie.