Divadelní Flora půjde Proti zdi. Festival láká na tři desítky představení

Jeden z nejvyprofilovanějších tuzemských festivalů Divadelní Flora se koná již za pár týdnů. I letos se jeho příznivci mohou těšit na výjimečné počiny z různých koutů Evropy i domácí tvorby. Letošní motto Proti zdi napovídá hlavní dramaturgický záměr, inscenace se zaměří na nevšední příběhy nekonformních hrdinů z okraje společnosti.

Program a vizuál 22. Divadelní flory představili (zleva) ředitel Petr Nerušil, dramaturg Jan Žůrek a Zdeněk Vévoda. Foto: Iva Najďonovová

Dvacátý druhý ročník Divadelní Flory se uskuteční od 10. do 20. května na několika scénách. Na programu jsou představení v českém, slovenském, německém i anglickém jazyce. Na řeč těla pro změnu lákají taneční performance.

Příběhy z okraje společnosti

Téma Proti zdi se týká především činoherního programu. „Hrdinové jednotlivých představení se střetávají se svým okolím i s vnitřními démony, jsou to příběhy lidí, kteří se často pohybují na okraji společnosti,“ uvádí ředitel festivalu Petr Nerušil. „Tyto jejich nárazy do zdi zdivadelňují výrazné tvůrčí persony svébytných režijních stylů,“ dodává.

Hned dva tituly – Mýcení a Macbeth – uvede pražské Divadlo Na zábradlí, jehož tvorbu pravidelní diváci festivalu důvěrně znají. Letošní tváří je navíc herec zmíněného divadla Miloslav König. „Představí se také v inscenaci Deník zloděje, za kterou byl oceněn hercem roku v Cenách divadelní kritiky,“ připomíná Nerušil. Oceněním inscenace roku se chlubí jak Macbeth – Too Much Blood, tak i Deník zloděje, jež dostaly od kritiků shodný počet hlasů. Pražské Divadlo pod Palmovkou bude reprezentovat ibsenovská inscenace Nora, která vynesla herečce Tereze Dočkalové divadelní cenu Thálie. Ibsena vlastním pohledem zpracovalo také brněnské HaDivadlo, které přiveze Eyolfa. Na programu nechybí ani přední slovenská repertoárová divadla, zastoupená svéráznou adaptací Jánošíka nitranského Divadla Andreje Bagara, nebo nejnovější verzí Antigony Slovenského národného divadla Bratislava.

Německé a rakouské hvězdy

Nedílnou součástí festivalové dramaturgie posledních ročníků je německá a rakouská činoherní tvorba. „S inscenací Písek v očích se v Olomouci poprvé uvede jedna z nejvýraznějších osobností současného evropského divadla, Libanonec žijící v Berlíně, Rabih Mroué,“ dodává Nerušil. Naopak známou tváří je rakouská herečka Stefanie Reinsperger, hvězda předloňského ročníku, která exceluje v inscenaci Philoktet. „Třetím velkým zahraničním titulem je Nenávist reprezentující mladou nezávislou scénu z Frankfurtu. Oceněná inscenace je radikální komedií tematizující rasismus v současné společnosti,“ láká Nerušil.

Provokativní pohybové divadlo

Neopomenutelnou linii jedenáctidenního festivalu představuje pohybové divadlo. „V rámci Visegrad Performing Arts pravidelně prezentujeme to nejzajímavější, co vzniklo na poli tance a performativního divadla ve visegradském prostředí,“ říká dramaturg Jan Žůrek. Mezi významné počiny podle něj patří maďarský Solos složený z krátkých provokativních pohybových výstupů, ve kterých je důraz na intenzivní blízkost diváka. Druhým Žůrkovým tipem je Untied Tales slovenského choreografa Petera Jaška, který působí po celém světě. „Se svou kanadskou partnerkou vytvořili silně provokativní reflexi partnerského vztahu, až u toho bolí srdce. Je to výjimečné taneční představení,“ doplňuje Žůrek.

V rámci doprovodného programu se uskuteční koncerty, knižní výstava Book Me a dvoudenní teatrologická konference. Po každém představení z hlavního programu bude také následovat beseda s jejich tvůrci. Divadelní představení se konají v Moravském divadle Olomouc, Divadle K3 na Konviktu, S-klubu, Divadle na cucky a Domě u parku. V loňském roce navštívilo festival přes osm tisíc diváků.

Letošní úroveň českých inscenací mě nemile překvapila, říká ředitel festivalu Petr Nerušil

 

Na základě čeho vybíráte německojazyčné tituly?
Dostávám avíza od lidí, kteří se v branži pohybují a mají lepší kontakty. Steffi (herečka Stefanie Reinsperger, která zářila hned ve třech inscenací Divadelní Flory 2016, pozn. red.) nám sama dala vědět, že připravují docela ambiciózní projekt Philoktet. Inscenaci jsme viděli loni v červnu, jedná se o adaptaci Heinera Műllera.
Do loňského září jsem měl trochu jinou představu, jednali jsme ještě o výraznějších titulech, ale narážíme na zdejší nerozvinutou infrastrukturu divadelních provozů. Například přenést inscenace z mnichovského Kammerspiele není už ani tak velký finanční problém, jako spíše technický. Na přípravu jsou potřeba tři dny a čtvrtý den se hraje, což u našeho festivalu není možné.

Co se týká výběru českých inscenací, vrací se do Olomouce už několik let stejná divadla s podobnou poetikou a tématy.
Ta jsou mi blízká. Festival by měl preferovat tvorbu sledující současné trendy. Letos jsem viděl na české scéně snad nejvíce inscenací za poslední roky a byl jsem nemile překvapen jejich úrovní. Na programu jsou stejná divadla jako v minulých ročnících, protože se pořád jedná o to nejlepší z české scény. I když se opakují stejná jména. To je příklad inscenace Macocha Kamily Polívkové. Na české poměry se jedná o výborně technologicky řešené představení, ve kterém se objevuje tabuizované téma – jestli je smyslem života ženy mít děti a jaké je být sama. Autorka Petra Hůlová s tím polemizuje a konkrétně z hereček dostala opravdu hodně.