Vladislav Galgonek: Dnes je díky technice obtížné udělat špatnou fotografii

Dlouholetý fotograf olomoucké odbočky České tiskové kanceláře Vladislav Galgonek slaví letos dvaasedmdesáté narozeniny. S přáním hodně zdraví a energie jsme s ním hovořili o studiu na zemědělské škole, práci v agentuře, fotografickém oku i o šplhání na sloup vysokého napětí.

Fotograf Vladislav Galgonek se nyní zaměřuje na osobnosti, zejména olomoucké. Foto: Zita Chalupová

Fotografování je vaše původní profese nebo jste studoval něco jiného?

Já jsem původně nebyl předurčen k tomu, abych byl v této branži. Když jsem to doma řekl, rodiče se chytali za hlavu. Pocházím z Českého Těšína a fotografoval jsem jako amatér. Studoval jsem zemědělskou školu, měl ze mě být zootechnik. Z toho ale sešlo, měl jsem odvahu nebo drzost a hlásil jsem se na FAMU. Pochopitelně jsem se tehdy hned po maturitě nedostal. V 60. letech to bylo tak zařízeno, že absolventi zemědělských škol byli předurčeni jen k zemědělství. Takže já jsem šel na vojnu a pak jsem si říkal: „Do zemědělství nejdu.“ I když jsem měl k zemědělství a k přírodě vůbec kladný vztah.

Rodiče z vás chtěli mít veterináře?

To byla jejich představa. I já jsem o tom původně uvažoval a do jedněch materiálů jsem si napsal veterinu a FAMU. Ale po maturitě nebylo nic. No a po vojně už jsem začal pracovat na tom, že bych mohl zabrousit do fotografické branže.

Původní záměr byl zabývat se reportážní fotografií nebo být spíš umělec?

Nejdřív jsem tíhl spíš k fotografii umělecké, ale to byla jenom taková vize. Jelikož jsem tehdy spolupracoval na Ostravsku s deníky, táhlo mě to k fotoreportérské práci, zvlášť když jsem se potom seznámil s kolegou z ČTK v Ostravě. Chodíval jsem za ním a doslova mi to učarovalo. Jednou mi povídá: „Co takhle, nešel bys k nám?“ A já říkám: „Kam k vám?“ „No do ,četky‘.“ Konal se jakýsi konkurs, sešli jsme se tam z různých míst. Přijali mě. Takže jsem začal úplně novou životní éru, se kterou jsem nikdy nepočítal, úplně mi to převrátilo život naruby.

A vaše první pracoviště?

To bylo v Ostravě v chemických závodech a potom na dole jako fotograf výrobně ekonomické propagace. Byla to blbá práce, protože od rána do večera člověk pořád musel dělat všechno možné. Ale zase zkušenost, protože jsem dělal od reprodukční práce až po tu reportážní. Získal jsem tam první velké fotografické zkušenosti. Potom přišla ta chvíle, kdy mě oslovil kolega z ČTK. Přijali mě, to bylo v roce 1973, a setrval jsem tam až do důchodu. Dnes, když je potřeba, s nimi stále spolupracuji.

Práce v agentuře je ale jiná než v klasických novinách. Neměl jste někdy pocit, že to „sekáte jako Baťa cvičky“?

No to teda měl. Práce v agentuře je úplně jiná, než jsem si představoval. Někdy člověku připadalo, že je skoro robot. Ale bavilo mě to, někteří kamarádi fotografové výtvarníci mě varovali: „V té agentuře se zabiješ, je to rutina, tam se nikdy nedostaneš k žádné výtvarné práci, a když už se dostaneš, nebudeš na to mít náladu.“

U fotografování nejvíc záleží na tom oku. Dobrý fotograf udělá i z banální situace vynikající snímek, kdo to oko nemá, nevytěží nic ani z něčeho výjimečného…

Důkazem toho je například výstava světoznámého fotografa českého původu Josefa Koudelky v Praze v Umělecko-průmyslovém muzeu. Josef Koudelka žije ve Francii, jako jediný Čech se dostal do věhlasné skupiny Magnum Photo. Ten právě to oko má, jeho fotografie vynikají nad všechny díky jeho unikátnímu vidění světa. Z banálních věcí udělá věci vynikající.

Jak jste se dostal k těm školám – k lidové konzervatoři a k akademii?

Výtvarnou konzervatoř umělecké fotografie jsem dělal v Ostravě, to byla výborná, přednášeli tam pedagogové z FAMU, tehdy věhlasný profesor Šmok a další. To byla velká škola. Když jsem pak pracoval v ČTK, otevřeli pokusně na FAMU na katedře fotografie jeden ročník fotožurnalistiky. To bylo v letech 1980 až 1985, měl jsem možnost studovat společně s několika kolegy z ČTK. Byla to vynikající škola, strašně rád na to vzpomínám. Nejen že se tam člověk naučil, ale dalo mi to i celkový fotografický rozhled.

Kdybyste srovnal: jak se fotografovalo tenkrát, když jste začínal, a teď. Změnila se skladba novin, barva, technologie…

Je to vývoj, kterému nejde zabránit. Díky digitalizaci může dnes fotografovat každý. Já vždycky říkám, že je obtížné udělat špatnou fotografii, protože jsou fotoaparáty, které upozorní, že je něco špatně, některé nespustí spoušť, dokud není nastavení správné.

Pískovcová socha T. G. Masaryka byla v bývalém pivovaru v Jevíčku ukryta padesát let, odkryli ji 11. 12. 1989. Foto: Vladislav Galgonek

Trvalo vám dlouho, než jste se s vývojem smířil?

Zpočátku se mi těžko smiřovalo, ale pak jsem se musel přizpůsobit tomuto trendu. A docela jsem si na to zvykl. Teď pracuji z 99 procent s digitálem. Ale někdy se mi zasteskne a vzpomínám na klasické černobílou fotografii. Opravdoví mistři fotografové, kteří chtějí něco dokázat, většinou dělají v černobílé. Třeba Jindřich Štreit, už zmiňovaný Josef Koudelka nebo třeba Robert Vano. Ty nejhezčí umělecké fotky si v barvě nedokážu ani představit.

V ČTK jste měl pověst, že jste pro dobrý snímek ochoten udělat cokoli – vyšplhat na stožár, podplazit se pod elektrickým ohradníkem. Vzpomenete si na svou největší krkolomnost?

To byla moje posedlost, a když to teď zpětně hodnotím, tak si říkám, co jsem to byl za šílence, když jsem často riskoval i život. Stejně by mi to nikdo nezhodnotil, finančně ani jinak. Ale tehdy jsem cítil, že to tak musím udělat. Ještě v éře socialismu jsme se s kolegy vždycky předháněli, kdo zachytí více kombajnů za sebou. Dnes už to nikdo nedělá, dnes jsou na poli jeden, dva. Ale tehdy jezdily kolony po silnici. No a já jsem jel do Štěpánova, kde jsem se znal s předsedou družstva, a říkám mu, že potřebuji co nejvíc kombajnů za sebou. To není problém, to dáme dohromady. Jenže když mi je seřadil na poli, byli to takoví drobečci, vůbec to nevyniklo. Drony tehdy nebyly a z letadla to nebylo možné. Tu vidím sloup vysokého napětí. Tak povídám: „Tady si najeďte.“ A vylezl jsem na ten stožár. Jestli jsem se bál – neuvědomoval jsem si to. Až když jsem se blížil k vrcholu, napadlo mě, že by to mohlo nějak probíjet. Tak jsem rychle slezl dolů, ale snímek jsem udělal. Měl jsem těch kombajnů šestnáct, což bylo tehdy nejvíc. Nebo v kravíně jsem potřeboval udělat průhled na ty kravky, jak jsou u žlabu. No tak jsem si do něho vlezl. Byl mokrý, já jsem uklouzl a spadl. Podotýkám, že mě čekala akce slavnostnějšího charakteru, měl jsem oblek a kabát, to všechno už se nedalo použít. Takových příhod mohu vyjmenovat řadu. Ale hlavně že to člověk všechno přežil. Až se tomu skoro sám divím.

Fotografoval jste radši lidi, nebo nějakou situaci, přírodu?

Lidi asi nejvíc, ale miluji strašně přírodu, hlavně jsem se zamiloval do Beskydského pralesa. To je uzavřená přírodní rezervace, přístupná jen v určitém období v roce a jen s průvodcem. To mě nebaví. Před lety jsem se tam s kamarádem vydal načerno. Přelezli jsme plot a chodili s rizikem, že nás někdo chytí, ale dobře to dopadlo. Beskydský prales je moje oblíbené téma, fotografuji ho už od 70. let, měl jsem i samostatnou výstavu. A lidi fotografuji strašně rád. Rád bych ještě udělal výstavu, která by ukazovala průřez mojí neagenturní prací, byla by to zaměřena na tváře. Mám vytipované určité místní osobnosti, ale byli by tam i další lidé, které jsem měl možnost fotografovat – papeže, Václava Havla.

Václav Havel s Josefem Jařabem na Univerzitě Palackého, 26. 3. 1992. Foto: Vladislav Galgonek

Když jsme u těch osobností, jakou nejvyšší šarži jste fotografoval?

Asi papeže Jana Pavla II. Samozřejmě Václava Havla jsem měl několikrát možnost zachytit, i v situacích méně oficiálních. Pražští fotografové bývali vždycky ve výhodě, protože se v tom prostředí pohybovali pořád, já jsem byl vesničan. Jednou mě poslali s Havlem do Hanoveru k výročí sjednocení Německa. V letadle nás bylo celkem jenom osm. Přiletěli jsme na letiště a já reportér z Česka, neznalý poměrů, jsem pořád byl před Havlem a cvakal a cvakal. A najednou za zády strašný sykot – otočím se, a za mnou horda německých reportérů. Tak jsem se pak omlouval, že jsem jim zmařil záběr, na který čekali.

A co ochranky osobností?

S těmi bývaly problémy. Největší jsem měl zase s Havlem, když jsem s ním byl v Dubrovníku na setkání čtyř prezidentů. Každý měl svou ochranku. Ukazovali Havlovi minové pole Bosanka, kde byla spousta neodminovaného prostoru, takže tam byly zátarasy. Procházeli jsme kolem nich, já zase pozpátku a fotografuji. Havel měl neprůstřelnou vestu, s ním další prezidenti. Najednou jsem se potřeboval na chviličku zastavit, abych ho zachytil. Jenže oni pořád šli, a ochranka mě prostě odstranila z cesty. Tak silně, že jsem upadl přes ten zátaras. Břinkl jsem sebou i s technikou, jeden fotoaparát jsem měl porouchaný, naštěstí jsem měl jiný. Bylo to nebezpečné.

Kdybyste musel vybrat jednu svou fotografii, které si nejvíc ceníte, která by to byla?

Cením si víc snímků druhých. Ale i některých svých, u nichž vím, že jsem byl ve správném okamžiku na správném místě. To je třeba snímek z návštěvy papeže. Rozhodně si cením fotografií, které vznikaly spontánně, nebyl jsem příznivcem fotografickým aranžmá. Když si to promítám zpětně, nic mimořádného jsem nevytvořil, je to záplava fotografických reportáží, které zahrnují fotky dobré i běžné. Dávám si teď dohromady archiv, možná v něm něco objevím.

Vladislav Galgonek (*1946) pochází z Českého Těšína. Vystudoval střední zemědělskou školu, uměleckou fotografii na Lidové konzervatoři v Ostravě, reportážní fotografii na FAMU. Od roku 1973 až do důchodu působil jako fotoreportér v ČTK. Jeho díla mohli vidět návštěvníci mnoha výstav (Hukvaldy 1990, Šternberk 1992, Mohelnice 2001, Olomouc 2004), své snímky publikuje také v zahraničí. Několikrát získal ocenění v soutěži Czech Press Photo (například za fotografii papeže Jana Pavla II.).