Hanácká ambasáda? Recese i snaha o zachování hanácké identity

Na první pohled legrace, z jiného úhlu i věc k zamyšlení. Globalizace bohužel přináší také mazání identity jednotlivých regionů, jejichž symbolem bylo i specifické nářečí. Pokud bychom měli mluvit o Hané a hanáckém dialektu, patří v republice k nejvýraznějším.

Zasedání Hanácké ambasády. Foto: Helena Havelka Baronová

Zatímco jiné regiony si hovorovou řeč vylepšují drobnými nuancemi, které jsou i pro přespolní snadno srozumitelné, výrazná nářečí, jakým hanáčtina bezpochyby je, mohou být oříškem i pro ty, co sice z Hané pochází, ale v běžné řeči s ním nikdy nepřišli do styku. „Hanáčtina se liší téměř dědinu od dědiny. Nejde tedy říct, kde je nářečí nejsprávnější. Další věc ale je, že Hanák s Hanákem si vždycky rozumí,“ říká skalní Hanák Zdeněk Braný, původem z Litovle, dnes ovšem domovským právem Olomoučák, který však na svůj původ ani ‚rodnou řeč‘ nikdy nezapomněl. Ba naopak, snaží se znovu vlévat jadrné nářečí lidem do žil. „Hanáčtina na Hanou patří. Bohužel ale zůstává už jenom ve velkých rodinách na dědinách. S Hanáckou ambasádou se snažíme udělat všechno pro to, aby to aspoň tak ještě nějaký čas vydrželo,“ poznamenává.

Zmínka o Hanácké ambasádě není náhodná. Poprvé se v Litovli světu představila, respektive zasedala, už 18. února 2004. Jak ale celý nápad vznikl? „Je známo, že se Litovli se říká Hanácké Benátky. A protože skutečné Benátky jsou od Litovle kus cesty, není od věci, aby v nich Haná měla svoje zastoupení,“ vysvětluje s úsměvem Zdeněk Braný.

Hanácká ambasáda s úsměvem i zamyšlením

Zatím poslední veřejné projednávání měla Hanácká ambasáda ve čtvrtek 16. března. „Scházíme se třikrát ročně. Je to vždy blízko letního slunovratu, jarní a podzimní rovnodennosti. Pokaždé si dáme společné téma, ale je vždy na každém, jak ho uchopí a co si pod ním představí,“ vysvětluje atašé. Tím posledním tématem bylo ‚Co mámê rádi, to se nám lébi, ê naopak’. Co při tom napadne vás? Amabasadoři Miloslava Flášarová, Jaromír Hlavinka a Petr Linduška (tentokrát bohužel oslabeni o Karla „Kmocháčka“ Vinklera), a pochopitelně také atašé Zdeněk Braný, mluvili o děvčatech v minisukních, či panu faráři Liškovi a sklenici slivovice schované v kamnech. Bez servítků i bez sentimentu, prostě a jednoduše – jak jim pusa narostla. S grácií i laskavostí. „Trochu mě překvapilo, a musím přiznat příjemně, že se přišel podívat i starosta Litovle Zdeněk Potužák, ale na druhou stranu je to i známka toho, že o nás ví a zajímá se, co děláme,“ přiznává zakladatel Hanácké ambasády v Litovli.

Je prostě jiná doba

Ambasáda má svoje stálé příznivce a Zdeněk Braný si také pochvaluje spolupráci s Hanáckou muzikou, která na pódiu nechyběla ani tentokrát. Jak říká, hanácké písničky k hanáckému povídání patří a je dobře, že se najde někdo, kdo se stále snaží objevovat něco, co už bylo třeba zapomenuto nebo třeba ve své době nedostalo tak dalece do povědomí. Konec konců – s trochou nadsázky se dá říct, že i žebříčky současných hitparád nejsou vždy skutečným odrazem toho nejlepšího, co se v muzikantském světě rodí…

Doba se mění, lidé odcházejí a přicházejí noví. Tím se mění také vztah k regionu, konkrétně k Hané. To podle Zdeňka Braného k životu patří, odráží se to ovšem negativně i v rozptýlení hanácké identity, k němuž ovšem napomáhají i ti, kteří zde mají svoje kořeny. „Někdo nechce učit děti hanácky kvůli tomu, aby neměly problémy ve škole, což se v minulosti stávalo, někdo to prostě už považoval za přežitek a chtěl děti třeba uchránit posměchu. Bohužel i taková doba byla a je,“ posteskl si Zdeněk Braný.

Ještě je naštěstí co zachraňovat

Zároveň ale atašé také poznamenává, že i hanácké nářečí se vyvíjí, což je neklamnou známkou, že dál žije a má svoje nositele, kteří se nevrací k archaickému pojetí dialektu, ale hanáčtina je naopak jejich přirozeným dorozumívacím prostředkem. „Přiznám se, že některým výrazům, používaným někdy před sto lety, či ještě dřív, sám dnes také občas nerozumím. A nejsem jediný. I spisovná čeština ale byla tenkrát jiná. Zdomácňováním nebo přejímáním slov nových znamená jediné – hanáčtina je pořád živá a neměli bychom nechat utéct šanci s tím aspoň něco udělat,“ dodává.

Kdo není úplně netečný, nemohl si jistě nepovšimnout, že zájem o hanácké nářečí je nyní na vzestupu. Problém je ovšem v tom, že jde o natolik identický dialekt, že se dá jen zcela výjimečně naučit, pokud není odmala vštěpován jako ten první rodný jazyk, kterým se mluví v rodině i v blízkém okolí. Jeho zachování i pro další generace je během na dlouhou trať. Ovšem i díky podobným snahám, jako je třeba Hanácká ambasáda, naštěstí nevymírá.