Předsudky stranou, vrhání seker je zábava, říká propagátor nového sportu

Být trochu jako indiánský válečník nebo středověký voják může každý, kdo sestoupí do sklepa pod prodejnou potravin na olomouckém Dolním náměstí. V prostorách skladu létají vzduchem sekery, nejde ale o boj. Cílem jsou v mladé sportovní disciplíně připomínající šipky nebo vrhání nožů terče a smyslem je nasbírat co nejvíce bodů. Vlastimil Efraim začíná první sezonu pod střechou a věří, že ho brzy napodobí další města, se kterými by dal dohromady ligu.

Vlastimil Efraim našel pro vrhání seker místo ve sklepě na Dolním náměstí v Olomouci. Foto: Ondřej Komárek

Třicetiletý podnikatel z Olomouce říká, že v České republice je s házením sekyr zatím osamocený, pokud nepočítáme westernová městečka. Nyní jde o společenskou zábavu, která by se ovšem časem mohla rozvinout v samostatný sport, jako je tomu například v USA, Kanadě nebo Austrálii. Právě při ročním pobytu ve Spojených státech Efraim vrhání sekyr objevil. „V Americe se jim povedlo vybudovat kolem téhle disciplíny komunitu. Můj cíl je podobný: Inspirovat ostatní města a vytvořit mezi sebou ligu,“ říká Efraim. Myšlenku korporace ale odmítá, soutěžení by v jeho představách mělo mít spíš podobu skupin nadšenců.

Evropa zažívá boom

Zatímco v Olomouci rozjíždí první ostrou sezonu, vrhání sekyr dostává prostor v Paříži a v Krakově končí premiérový rok. V Evropě se hází také například v Madridu nebo Británii. Zábava se šíří rychle. Kromě stálých míst pod střechou v bývalých skladech nebo hangárech lze vrhání seker jednorázově uspořádat třeba na rozlučce se svobodou nebo rodinné oslavě. Na pojízdnou klec s terči teď Efraim shání peníze.

Během letu se musí podle pravidel sekera alespoň jednou otočit kolem své osy. Foto: Ondřej Komárek

Masivní dřevěný terč má pět kruhů. Trefa do středu je za pět bodů, vždy se odečítá po bodu až ke kraji. Tady má základ i název olomouckého vrhání sekyr Bulzajz, což je slovní hříčka se základem v angličtině. Většinou se míří ze tří různých vzdáleností a vrhač se od terče vzdaluje. Nebo soutěžící po deseti hodech sečtou body, možností je ale víc.

Sekera musí mít aspoň půl kila

Na terč létá v chladném sklepě všechno, co má ostří a připomíná sekeru. „Neexistuje přímo specifická sportovní sekera. Naopak ukazuji, že házet se dá s čímkoli. Od bytelných sekyr po ty lehčí nebo domácky vyrobené, jednoduché. Dvoukilové sekery se třeba házejí oběma rukama,“ uvádí Efraim. Sekera pro vrhání by nicméně neměla být lehčí než 500 gramů a její ostří by nemělo přesahovat 12 centimetrů.

Na výběr jsou sekery kupované, předělané i doma vyráběné. Foto: Ondřej Komárek

Když se návštěvníků v chladných sklepních prostorách vystřídá víc, zničí se v průměru jedna sekyra denně, většinou praskne topůrko po špatném zásahu. Terče jsou nyní dva, umístěním připomínají střelnici. Další dva chce provozovatel přidat, stejně tak má v plánu dovybavit zázemí. Na zimu ale bude muset svůj podnik sklidit, protože sklep obsadí prodejci vánočních stromků.

Podle Vlastimila Efraima je vrhání seker vhodné pro každého, kdo má rád zábavu. Chodí muži i ženy, starší i mladší. „Někdy mají lidé předsudky, ale za pět minut zjistí, jak je to návykové a přijdou zase,“ říká propagátor rostoucí novinky. Nejraději je, když dorazí dvojice nebo skupiny. „Samotného člověka to moc nebaví, může akorát trénovat zručnost. Proto prodávám lístek pro dvojice. Může tedy přijít jedna skupina klidně v pěti dvojicích, které se pak rozdělí třeba do dvou týmů,“ vysvětluje.

Z historie vrhání seker

Historie vrhání seker sahá k Frankům. Takzvaná franciska byla oblíbená u franckých vojsk, obzvlášť v období 500 až 750 let našeho letopočtu. Bojovali s ní i Germáni, Vikingové nebo indiáni (tomahawk). Takticky se používala v prvních liniích: napřed v boji na dálku, kdy ji při rozběhu na nepřítele pěšec vrhl ze vzdálenosti 10 až 15 metrů a následně do střetu s nepřítelem tasil meč. Sekera měla za úkol rozbít nepříteli štít nebo mu alespoň způsobit zranění.

Zdroj: www.bulzajz.cz