Útoky na neziskovky mohou skončit tak, že za služby se bude platit víc

O vztazích v životním prostředí se ve školách příliš neučí, a když, dostávají děti informace „na talíři“. Aby mohly více přemýšlet o souvislostech, o to se snaží centra ekologické výchovy. Jedním z nich je Sluňákov v Horce nad Moravou na Olomoucku. Nabízí žákům, na co ve škole nemají čas: povídat si spolu, poslouchat cizí názor, hledat odpovědi, chodit ven. „Většinu času, když škola mluví o biologii, tak ve třídě. Dokonce si říkám, že ekologická výchova dnes už je i to, že se děti jen projdou kolem rybníka,“ říká s nadsázkou Michal Bartoš, ředitel Sluňákova – Centra ekologických aktivit města Olomouce.

Ředitel Centra ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov Michal Bartoš. Foto: Ondřej Zuntych/Hanácké noviny

Hodně se teď debatuje o podobě státních maturit. Jak se na situaci díváte jako člověk zabývající se výchovou k ochraně přírody? Mají středoškoláci dostatečné znalosti?

Přijde mi, že ochrana přírody není moc předmět, maturitu z ní si ani nedovedu představit. Navíc ekologie se vlastně moc neučí. Často tvoří v učebnicích biologie poslední kapitolu, o které učitel řekne: „Děti, to si nechte na prázdniny.“ Vztah se vždy získává přes poznání prostředí. Když vidím, jak se chovají mladí lidé, kolik času tráví v umělém prostředí a kolik v přírodě, tak je to nedostatečné.

Pomohlo by, kdyby ekologie měla ve škole vlastní hodiny?

Možná ano. Na druhé straně jsou tu střediska ekologické východy, kam školy přijedou ze svého vlastního zájmu a nepovinně. A zájem o jimi nabízené programy je veliký. Neformální forma, kdy nikdo nikoho k ničemu nenutí, je pro děti velmi vhodná, dokonce i podoba, kdy střediska často ani nejsou školská zařízení a nesvazují je žádné osnovy, jim umožňuje být v programech zatím velmi svobodní. Díky tomu máme čas na to, aby děti mohly poznávat přírodu ne tak, že jim rychle řekneme, jak to je, a pak je z toho zkoušíme, ale tak, že ji poznávají jako dobrodružství. Klademe před ně problémy a otázky, na které samy hledají odpověď. Kolikrát špatně a učitel je jen usměrňuje. Pro ekologii se mi to zda jako vhodný způsob.

Jak si to představit konkrétně?

Měl jsem dobrou zkušenost, když se výuka začala od obecného problému a děti se k němu mohly vyjádřit. Například se ve škole učily fotosyntézu skrze vzorečky, tak to bylo i u mě, aniž by vůbec tušily, co znamenají. Jednoho žáka jsem proto nechal běhat kolem třídy, ztrácel energii a my jsme s dětmi popisovali, co se s ním děje a kde novou energii získá. Tak se ze svého tělesného prostředí dostaly k fotosyntéze, ne jako ke vzorečku, ale jako k zázraku. Energie prochází ekosystémem, jsme na ní jako lidi závislí, jsme z podstaty přírodní bytosti.

Nahrazuje Sluňákov a ostatní ekocentra něco, co ve společnosti chybí?

Každé ekocentrum je jiné. Na Sluňákově se snažíme doplnit školu v tom, co si myslíme, že nedělá. To znamená komunikace mezi žáky, prostě že spolu mluví. Že problém hledají a nemají ho před sebou a další podstatná věc je, že se snažíme, aby chodili ven. Většinu času, když škola mluví o biologii, tak ve třídě. Dokonce říkám, že ekologická výchova dnes už je i to, že se děti jen projdou kolem rybníka. Trochu si u toho povídáme o tom, co vidí a cítí, že mohou uklouznout… U dnešních děti se mi zdá, že ani neumějí po přírodě chodit. Je minimum lidí, kteří dnes tráví čas tím, že chodí s dětmi na nějaké výlety. Do toho jde ještě elektronika, děti se těší, až budou zase napojené. Někdy to dokonce nevydrží ani na té procházce, vytahují mobily a pak nevnímají, co je kolem nich. Umění středisek zaujmout děti přírodou a přímo v tělesném kontaktu s ní vnímám pozitivně.

Nízkoenergetická budova Sluňákova – centra ekologických aktivit města Olomouce loni oslavila deset let od uvedení do provozu. Zdroj: Sluňákov

Děti jsou odrazem svých rodičů, baví je seznamovat se s přírodou?

Je strašně moc „biorodin“, které dávají své děti do lesních mateřských školek, kupují si potraviny ve vybraných prodejnách, je to velká vlna. Otázka je, jak dalece je to móda a jak dalece si to lidé předávají. Strašně si o tom čtou, snaží se tak chovat. Jsou to prakticky žité Receptáře. Možná vypadám zapškle, ale velkou radost mi to nedělá, protože se mi zdá, že za tím není moc velká vazba v myšlení. Spíš naučení se a žití nějakého životního stylu, kde se něco přejímá, protože je to zdravé a je to tak. Děti sice nechají ušpinit, ale pak je zase pořádně vydrhnou. Mám radost, že hodně lidí na tom žije, ale přijde mi to jednoduché a bez náznaku řešení. I vodit děti na Sluňákov přijde některým rodičům strašně zajímavé. Otázka je, jak moc vědí, o co se v programech snažíme.

Mělo by nás téma životního prostředí zajímat víc?

Když se po roce 1989 dělaly dotazníky, co je pro lidi nejdůležitější, bylo životní prostředí výš než dnes. Ale ona každá revoluce končí takhle. Nicméně mě překvapilo, jak se tenkrát dostalo životní prostředí vysoko a vlastně bylo jedním z důvodů změny režimu. První demonstrace byly hodně s životním prostředím spojeny. Že je to problém k řešení, bylo citelnější.

Proč to tak je?

Příklad. Zabýváme se GDPR (obecné nařízení o ochraně osobních údajů – pozn. red.), jako kdyby to byla otázka života, ale nebereme to jako rozpravu nad něčím, co má něco změnit, ale rozhodně to není to podstatné – je celá řada důležitějších věcí. Řeší to třeba i školy, které už mají tolik různé administrativy, že se trochu přestáváme bavit o tom, co se děje mezi žáky a s časem, který s nimi tráví učitel. Už ani nemá prostor ho využít, protože je natolik administrativně zahrnut, aby se dětem nic nestalo, vše proběhlo, jak má, komunikace, nikomu se ani na moment neublížilo… Učitel je ve strašně složité pozici. Další problém je, že u životního prostředí nikdy nevidím konkrétní výsledek, protože procesy jsou pomalé a mají vždycky spoustu vazeb. Otázky spojené s životním prostředím jsou složité, odsouváme je a řešíme problémy, které se nás bezprostředně týkají.

Sídlo ekocentra Sluňákov v Horce nad Moravou na Olomoucku. Zdroj: Sluňákov

Internet posílil mystifikace a polopravdy, názorovým výměnám chybí moderátor. Slova jako ekolog nebo neziskovka už skoro nejde potkat v pozitivním kontextu. Trápí vás to?

Moderátor chybí dost. Nevím, proč na to naskakujeme. V neziskovkách je hrozně moc lidí, kteří dělají spoustu užitečné práce. Koneckonců, komu třeba do života vstoupí charita, zažívá obrovskou úlevu. Mnoho organizací dělá za velmi levný peníz neskutečnou práci pro lidi, pro přírodu. Samozřejmě může neziskový sektor sloužit i tak, že když si někdo založí organizaci, může přes něj prolít peníze. Ale je to hrozně bagatelizované. Myslím, že hlavně politici v tom sehrávají negativní roli. Přece účelem politika není naslouchat takovým náladám a rozdmýchávat je. Jako nevládka máme ohromné množství kontrol. Kdyby takto postupovaly jako u nás i jinde… Celkový obraz nestátních organizací je dnes hrozný. Dokonce se to dostalo tak daleko, že celý nevládní sektor je velmi výrazně ohrožený. Zdá se mi, že výsledek bude jediný: lidé si nakonec za služby, které dnes dostávají jakž takž dostupné, budou platit víc.

Někdo říká, že bez citelných legislativních změn se negativní dopad člověka na přírodu nezmenší. Má cenu se o něco snažit „v malém“?

Kdekoli jsem v nějaké menší skupině, u ohně třeba, a někdo zjistí, že jsem ekolog, řekne mi, že třídí odpad. Asi aby navázali hovor. Někteří zase řeknou, že je to nesmysl. Osobní snažení i zákony ale vidím jako strašně důležité. Protože z drobných věcí, které každý dělá, nakonec vyrůstá ochota přijmout nějaké rozhodnutí, které něco posune. Nakonec je vždy lepší to uzákonit. Ekologové jsou odstrkováni za problémy, který nastiňují, což byl například dlouhodobě stav lesů … Pak se to zvrtne, ale nikdo neuzná, že občas jen nestraší nebo nevytvářejí paniku nebo „nic nedělají“ a jen mluví proti. Na druhé straně bych ekologům vytkl, že když nastane situace, kdy by se úředníci, kteří lesy chrání, majitelé a nevládní hnutí dohodli, pořád zůstávají nesmíření třeba jen ve dvaceti procentech a nedomluví se. Připadá mi, že je to princip současné doby: souboj místo kompromisu. Hledáme, jak něco nejde, místo snahy o dohodu vážné problémy řešit.

Rajská zahrada od Františka Skály při pohledu shora. Foto: facebook.com/slunakov

Zasadil jste se o to, že v okolí Sluňákova vznikla galerie pod širým nebem, Dům přírody Litovelského Pomoraví. Umělci vytvořili v krajině stavby, do kterých jde vstoupit nebo si s nimi hrát. Co chce areál ukázat?

Dům přírody má velké přesahy. Zaprvé prostory úplně prakticky využíváme. Slouží jako učebny, pořádáme tam akce pro veřejnost. Některé mohou posloužit i jako koncertní sál, kde se pak lidé tolik neptají, k čemu to je. Mimo to umí umění hrát si s emocemi. Spolupracující umělci vytvořili „aha efekt“, kdy se jde z jednoho prostředí do druhého a pozornost člověka to odvede od jiných každodenních věcí. Povedlo se jim vytvořit genius loci. Základní myšlenka všech děl je vidět okolí i krajinu, z vyhlídkových míst, můžeme zažívat přesah, a následně sejít do prostoru, kde rozvíjíte citlivost svého nitra: například v Rajské zahradě Františka Skály, v jeskyni Sluneční hory Miloše Šejna. Na dnešního člověka velmi silně působní klid, který místa vyvolávají a rozhovor je tam jiný než u televize.

Jste tedy spokojený s tím, jak se Domu přírody daří?

Někdy už tam dokonce chodí tolik lidí, že místo ztrácí intimitu. Každopádně děti se tu cítí přirozeně a nenudí se. My dospělí to vždy nějak uchopíme rozumem, přemýšlíme, kolik to stálo… U dětí je to bezprostřední. Areál není obvyklý, bylo to riziko, ovšem funguje. A příroda pomáhá: na rybníku máme bobří hrad, možná největší v Česku, jsou tam dva vedle sebe. Dům přírody Litovelského Pomoraví je nakonec i sváteční prostředí, takže se tam dá třeba předávat vysvědčení. Když k nám někdo přijede a ptá se, k čemu toto je, je těžké o tom jednoznačně mluvit, ale areál využíváme k strašně moc věcem jako je výuka, cestovní ruch, galerie, koncerty, rodinný život, volný čas…. Takových míst, kde se lidé pomalu pohybují a vnímají krásu, je málo. Někdo to „nenačte“ a nic mu to neřekne. Kupodivu ani v oblasti umění jsem nezaznamenal výraznější reflexi areálu. Ačkoli třeba u Skály i u Miloše Šejna je to jedna z jejich největších instalací. V jejich výrazných uměleckých životopisech tato díla příliš zmiňovaná nejsou, asi proto, že to realizovali „ekologové.“

„Loď“ Františka Skály zevnitř. Foto: facebook.com/slunakov

Michal Bartoš (*1964)

Dlouholetý vedoucí oddělení ekologické výchovy na olomouckém magistrátu. Od roku 2007 ředitel Centra ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov. Hlavní organizátor a tvůrce scénářů festivalu Ekologické dny Olomouc. Lektor veřejných přednášek a seminářů pro učitele a výchovných programů pro děti, žáky a studenty. Autor záměru stavby nízkoenergetického domu, kde Sluňákov sídlí. Duchovní otec Domu přírody Litovelského Pomoraví – projekt získal Cenu města Olomouce za počin roku 2014.