Chtěl psát jen o muzice, nakonec rocker sepsal kroniku svého života

Do Rockové galerie Zdeňka „Heavyho“ Holečka na Dolním náměstí v Olomouci přichází zákazník. Shání desky britské rockové kapely King Crimson. Zrovna ale nejsou. Přesněji: Nejsou navíc, tedy na prodej. „Co nemám dvakrát, neprodám. Neuhnu ani o centimetr,“ říká o sobě celoživotní rocker Holeček. Vášeň je u něj na prvním místě. Jak se jeho láska k hudbě a idolům vyvíjela, sepsal v objemné knize Rock je můj život. Tužkou, ve chvílích volna. Zároveň jde o příběh undergroundu minulého režimu, se kterým jako takzvaná mánička zažil svoje.

Knihy Rock je můj život a jejich autor Zdeněk Holeček řečený Heavy. Foto: Ondřej Zuntych/Hanácké noviny

Původní představa Zdeňka Holečka byla, že přinese svůj pohled na vývoj západní muziky od roku 1970, kdy Beatles vydali své poslední album. „Jenže furt se mi tam objevovala totalita a komunisti, které já naprosto nesnáším. Nechápu, jak může někdo říct, že jsou demokratickou stranou, když nám úplně pošlapávali lidská práva a demokracie jim byla naprosto cizí. Najednou jsem začal psát, jak jsem vyrůstal,“ líčí Heavy. Když mu bylo dvanáct, přišel srpen 1968.

I tohle všechno se do knihy nakonec dostalo. „Nesvoboda mě strašně štvala. Materiální nedostatek, doma se říkalo něco jiného než na veřejnosti. Faleš všude. Chtěl jsem psát o bigbítu a co jsem zažil na koncertech, ale pořád tam byly ty komunisti,“ dodává bývalý dlouholetý řidič kamionu, který si s každým hned rád potyká a používá pozdrav Metal s tebou.

Německá televize určila směr

Kniha Rock je můj život vznikala zhruba patnáct let. Holeček využíval k psaní přestávky v jízdě, s tužkou v ruce si dokázal odpočinout. Všechno prý napsal „koh-i-noorkou trojkou“, protože se dobře gumuje. Z papírů pak texty do počítače přepsal mladší kolega.

Rocková galerie v centru Olomouce je zároveň svérázným obchodem. Foto: Ondřej Zuntych/Hanácké noviny

Bigbít mu zkřížil cestu ještě v Sokolově, odkud pochází. „Drátem přes topení se daly chytit tři německé programy. Někdy v roce 1969 jsem tam viděl první Beat-Club, Artur Brown, Deep Purple, Led Zeppelin. Byl jsem z toho hotový. Tady to nebylo, každý to zakazoval. Díky televizi jsem měl spojení, dost mě to formovalo, vydal jsem se rockovou cestou,“ vypráví. Následovaly dlouhé vlasy, tajné burzy v Praze i jinde, odkud má některé kousky dodnes, výslechy.

„Nostalgie na zdech, to je ono“

Jak říká, například pohled na plakát s Ozzy Osbournem ho nikdy neomrzí. Další modlou jsou pro něj Uriah Heep. „Když se na lidi ze sedmdesátého roku podívám, mají charisma. Přitahují mě. Dnešní kapely ne. Nevidím důvod v tom nechat se potetovat až na bradě. V muzice podle mě přišel zlom zhruba v roce 2000. Připadá mi, že jak jsme s globalizací spadli do konzumu, který jsme si přáli, přišlo totální obžerství a ztratili jsme duchovno. Proto tu bude moje galerie, nostalgie na zdech, to je ono, Robert Plant, Janis Jopplin,“ vysvětluje, proč otevřel obchod a trvalou výstavu vjednom.

Metal s tebou. Pozdrav Zdeňka Holečka i název jeho galerie. Foto: Ondřej Zuntych/Hanácké noviny

Desek totiž moc neprodá, návštěvníků přijde za den jen několik, občas nikdo, ale to Zdeňka „Heavyho“ Holečka netrápí. Na nájem vydělává v zaměstnání. „Desku i nerad prodávám, jsem pako, vím. Není to žádný business. Každému k desce řeknu hned historku, baví mě to,“ směje se.

Psaní si oblíbil a už pracuje na druhém dílu. Poctivě, denně. Pokračování ponese název Proč mi říkají Heavy a má být výhradně o hudbě. Nadšený amatérský spisovatel počítá, že bude mít osm set stran. Jak můžou být strany poskládané, promýšlí i při vyjížďkách na kole. „Hrozně mě to baví, úplný relax. Třeba mě tam napadne název kapitoly. Pak letím do galerie a píšu. Musím všem sdělit, jak to všechno začalo, jak mě to oslovuje a dodnes mě to baví. V knize pojedu bigbít, dokud nevyčerpám studnici,“ má jasno.

Galerie je plná nejrůznějších artefaktů souvisejících zejména s velikány rockové muziky. Foto: Ondřej Zuntych/Hanácké noviny