Ministr kultury Antonín Staněk: Nic, čeho jsem v životě dosáhl, jsem neplánoval

Svůj pracovní čas nyní primátor a ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) dělí mezi Olomouc a Prahu. Po nástupu do funkce má záměry pro nadcházející měsíce jasné – jsou jimi například navýšení rozpočtu v daném resortu, či otevření debaty o budově Středoevropského fóra Olomouc. „Oslovil jsem Českou komoru architektů, jestli bychom v této věci nepodnikli nový krok,“ slibuje, že na Olomouc jen tak nezapomene.

Olomoucký primátor Antonín Staněk se stal 28. června ministrem kultury. Foto: Ondřej Zuntych/Hanácké noviny

Co  se vám honilo hlavou, když vám přišla nabídka na post ministra kultury?

Těch věcí bylo spousta. Někdo by řekl, že je to nabídka, která se nedá odmítnout. Na druhé straně je její položení velice zavazující, protože pokud řeknete ano, tak ten, kdo vám funkci nabízí, s vámi počítá. Na prvním místě byla otázka: co na to rodina? Ta už se těšila, že si odpočine od mého primátorování a že se jí budu více věnovat. Na druhém místě to byla otázka: co dál ve vztahu k městu, kde jsem stále ještě primátorem? Byla toho spousta. Nic, čeho jsem v životě dosáhl, jsem neplánoval. Převážila ta stránka, že jsem ocenil důvěru, kterou do mě předseda ČSSD Jan Hamáček vložil a na nabídku jsem nakonec kývl.

Radil jste se s někým, než jste ji přijal? Předpokládám, že právě s rodinou.

Naopak, neradil. A žena mi to pravidelně vyčítá. V těchto věcech se nespoléhám na názory druhých, ale rozhoduji se sám.

Foto: archiv města Olomouce

V čem cítíte své předpoklady pro resort kultury?

Setkal jsem se s celou řadou názorů, jestli člověk, který není přímo součástí kulturního proudu, ať už v oblasti hudby, divadla, výtvarného umění či jiného, může takovou funkci vykonávat. Myslím, že ministr kultury je v první řadě státní úředník, který řídí ministerstvo kultury. Navíc těch směrů a proudů, ať už živého umění nebo paměťových institucí, které pod ministerstvo spadají, je taková spousta, že podle mne žádný umělec nebo odborník nemůže obsáhnout celé spektrum. Takže to, co jsem já vnímal jako pozitivní a myslím, že to vnímá i moje okolí, je moje zkušenost primátora statutárního města. To je mimo jiné zřizovatelem kulturních institucí jako třeba Moravská filharmonie nebo Moravské divadlo.

Čemu byste se chtěl na ministerstvu věnovat?

Máme řadu grantových titulů, které ne vždy myslí až úplně směrem dolů k těm nepotřebnějším památkám, které by měly mít právo dostat se ke státním dotacím. Je-li naším cílem rozvoj kultury i regionální, tak je potřeba vytvořit takové tituly, na které dosáhnou i malé obce. Typickým příkladem může být nádherný zámek Plumlov, který jako kulturní památka dosahuje na některé dotační tituly na obnovu dědictví, ale to nestačí. A právě to jsou zkušenosti, které bych mohl uplatnit na MK a snažit se pomoci při obnově právě těchto památek.

A co vaše osobní zaměření? Jaká kulturní místa vyhledáváte ve volném čase?

Nejsem úplně jednosměrně vyhraněná osobnost, mám rád všechno, co se kultury týká. Velmi rád chodím do divadla. Jako rodina máme letité předplatné v Moravském divadle Olomouc. Úžasné jsou koncerty Moravské filharmonie. Ještě dřív, než jsem se stal ministrem, jsem byl na koncertech České filharmonie, zahájení Pražského jara a podobně. Blízká je mi nejen klasická hudba, ale v podstatě jakýkoliv směr a žánr, která dává smysl. Také jsou to galerie, které rád navštěvuji. Srdcovou záležitostí je pro mě divadlo, ale jak říkám, každý druh umění, který člověka obohacuje, je mi blízký.

Jak vidíte ze své nové pozice budoucnost stavby Středoevropského fóra Olomouc (SEFO)?

Je to dlouho diskutované téma. Proluka vedle Muzea umění, kde by měla nová budova stát, je zakryta ne úplně vzhledným dřevěným plotem, který umělci zlidštili. Architekt Jan Šépka navrhl před lety velice ambiciózní projekt. Uplynul nějaký čas, Muzeum umění nedosáhlo na evropské peníze a v současné době MK vypsalo dotační titul, který je zaměřen na budování nových kulturních institucí. V rámci tohoto projektu je zařazeno i Středoevropské fórum, finanční prostředky jsou připraveny k tomu, aby byly využity a opět se otevřelo téma a diskuze této konkrétní stavby a budovy.

Architektonická soutěž tehdy z mnoha důvodů neproběhla. Na ministerstvu kultury jsem zjistil, že prostor pro otevření nové debaty tady je. Alespoň o tom, zdali by nestálo za to udělat architektonickou soutěž. Nebo alespoň soutěž o návrh a pokusit s odstupem osmi let, s pohledem nové doby a nových materiálů, nahlédnout na ten prostor a říct si, jestli by tam nemohla stát jiná podoba budovy. Nehodnotím, jestli se mi návrh líbí nebo nelíbí, ale myslím si, že takové místo si zaslouží debatu o tom, co tam bude.

Kontrolní den při letní rekonstrukci v Moravském divadle Olomouc. Foto: Ondřej Komárek/Hanácké noviny

Nezpozdí se však v takovém případě samotná výstavba?

Pokud by to nemělo ohrozit celý projekt a financování tak, aby nejpozději v roce 2023 bylo možné otevřít budovu moderního umění, tak se chci ještě pokusit nastartovat zmíněnou debatu. Oslovil jsem Českou komoru architektů, jestli bychom v této věci nepodnikli nový krok.

V říjnu se konají komunální volby a vy jste na olomoucké kandidátce ČSSD na 15. místě. Co byste dělal, kdyby vás lidé vykroužkovali? Ta možnost existuje.

Já jsem nad tím tolik nepřemýšlel. Je to úplně stejné, jako když mě lidé vykroužkovali do Poslanecké sněmovny. Nechtěl jsem kandidovat na prvním ani druhém místě, šel jsem na třetí místo s tím, že jsme předpokládali, že budeme mít maximálně dva poslance. Ukázalo se, že i díky relativně malé volební účasti a malému počtu hlasů, které ČSSD dostala, mě počet prioritních hlasů dostal jako jediného zástupce ČSSD za Olomoucký kraj do Poslanecké sněmovny.

Vůle občanů je pro mě naprosto závazná. Takže kdyby se – nedej Bože – stalo, a opravdu by mě Olomoučané zakroužkovali, a já dostal tak významné množství preferenčních hlasů, že bych se do zastupitelstva dostal a případně usedl přímo v městské radě, tak bych opravdu velmi vážně zvažoval, že tuto vůli občanů budu muset naplnit. A pak platí, že Olomouc je mi citově nejbližší. Takže bych se musel vážně zabývat otázkou návratu respektive toho, že opustím ministerstvo a půjdu opět dělat věci pro naše město. Uvidíme, necháme to na voličích.

Před svým působením v komunální politice jste pracoval jako učitel. Nechybí vám to? Umíte si představit, že se jednou k této profesi vrátíte?

Už odmala jsem chtěl být učitelem, to se mi splnilo. Učil jsem na střední škole, pak na vysoké. Určitě mi ta práce chybí, protože je to úplně jiná věc než práce v komunální a teď celostátní politice. Pokud jsem jen trochu mohl, snažil jsem se na katedře působit, ale v okamžiku zvolení za poslance a posléze za ministra, jsem své působení přerušil.

S celostátní politikou jsem nespojil svůj život a myslím, že se velmi rád a nadšeně vrátím zpátky na pedagogickou fakultu. Třeba budu moci některé své zkušenosti promítnout do svého budoucího působení. Ve svých plánech, které mám „co potom“, je na prvním místě návrat na fakultu.

Odhalování pamětní desky Pavlu Dostálovi 21. srpna. Foto: Ondřej Zuntych/Hanácké noviny

Dlouhé roky jste prožil ve Šternberku? Jak na to vzpomínáte?

Čtyři roky jsem tam studoval gymnázium a mám na to jen ty nejlepší vzpomínky. Myslím, že budu vnoučatům vyprávět moje cestování z Olomouce do Šternberka hromadnou dopravou, to byly zážitky. Vrátil jsem se tam v roce 1993 jako středoškolský učitel a byl jsem tam až do roku 2000. bylo to úžasné, protože spousta mých kolegů mě předtím učilo a jako kolegu mě nesmírně příjemné a krásně přijali. Léta, která jsem ve Šternberku strávil, byla opravdu úžasná. Musím říci, že když jsem se rozhodoval v roce 2000, jestli odejít na fakultu nebo ne, tak to nebylo vůbec lehké. Myslím, že být středoškolským učitelem a každé čtyři roky pustit do života maturanty je něco, co ve vás musí zanechat hluboký dojem. Mnohé tváře svých studentů dodnes vidím před sebou. Šternberk je mou srdeční záležitostí a doufám, že dlouho bude.

Novou vládou v prvních týdnech otřásly kauzy diplomových prací ministrů, při kterých byl zpochybněn původní obsah textů. Jak se na tyto případy díváte jako vysokoškolský pedagog?

Podle mého názoru je to mnohem složitější problém, než jak byl v podstatě zúžen – tedy na plagiátorství konkrétních dvou ministrů. Na to, abych se k tomu vyjádřil, bych potřeboval větší prostor. Samozřejmě opisování je špatně, o tom není pochyb. Ale to už je jenom důsledek něčeho a my se musíme ptát po těch příčinách. To bohužel v celé té debatě zapadlo.

Má v tom svou roli i příslušná vysoká škola. Já sám jsem učil studenty jak psát bakalářské práce, jak, co a jakým způsobem citovat. Nevím, jestli na fakultách, kde kolegové studovali, tyto semináře absolvovali. Je to mnohem komplexnější problém, měli jsme možnost vidět jen špičku ledovce. A samozřejmě ministři-plagiátoři jsou dobrá lovná zvěř.

V zásadě s plagiátorstvím nesouhlasím, ale nesouhlasím ani s tím, jakým způsobem se s tímto problémem pracuje.

Čemu se jako ministr kultury budete věnovat na podzim?

Nejdůležitějším tématem, které budeme muset intenzivně rozpracovat, je zákon o památkové ochraně. Byl předložen do Poslanecké sněmovny už v minulém volebním období a jen těsně byl zamítnut. Ukazuje se, že praxe tento zákon velmi potřebuje a buď připravíme zákon nový, nebo budeme muset stávající významným způsobem novelizovat.

V současné době probíhá odborná debata, vyjadřují se asociace krajů a odborné instituce k návrhu zákona. Je potřeba ještě dát debatě prostor a čas, tak abychom ke konci roku byly schopni zákon připravit.

Teď v srpnu probíhají klíčové rozhovory o podobě státního rozpočtu. To znamená o jednotlivých kapitolách rozpočtu ministerstva kultury, ať už se týkají platů nebo dalších finančních prostředků na granty, dotace a podobně. Je to boj o rozpočet.

Který je v případě vašeho resortu podfinancovaný…

Určitě. Našim cílem je, abychom do tří let dosáhli toho, že rozpočet ministerstva kultury bude alespoň jedno procento státního rozpočtu. V současné době je to 0,75 procenta. Existuje tzv. Aproximační strategie, která nastavila tříleté přibližování se k tomu jednomu procentu. Teď bych ještě potřeboval řekněme půl miliardu, abychom naplnili předpoklad pro rok 2019. A potom v roce 2020 a 2021 bychom se mohli přiblížit, nebo bychom mohli dosáhnout jednoho procenta. Mám tam požadavky asi za dvě miliardy korun a uvidíme, co se z toho podaří vyzískat.

Antonín Staněk (*1966)

  • Od roku 2001 člen ČSSD
  • Od 10. listopadu 2014 olomoucký primátor, od 28. června 2018 ministr kultury ve vládě Andreje Babiše (ANO)
  • Vystudoval Gymnázium Šternberk, v roce 1990 absolvoval učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů český jazyk – občanská nauka na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Na stejné fakultě si v letech 2003 až 2006 rozšířil vzdělání o doktorský obor pedagogika. V roce 2013 opět se tamtéž stal docentem a to v oboru pedagogika. Než získal práci primátora, působil na stejné fakultě jako vedoucí Katedry společenských věd
  • Je ženatý a má jednoho syna