Jeden z prvních představitelů psychologické prózy. Před 155 lety se narodil Jiří Sumín

Případ Jiřího Sumína je zvláštní. Ne tím, že si žena občanským jménem Amálie Vrbová zvolila za svůj spisovatelský pseudonym jméno hlavní postavy Kraszewského románu Podivínové, ale tím, že celý život prožila v provinčním prostředí, mimo kulturní centrum a téměř bez jakýchkoli kontaktů s ním.

Bysta Jiřího Sumína v přerovském Michalově. Foto: František Všetička

Tísnivou izolaci a osamocenost Vrbová statečně překonávala, podobně jako ženské hrdinky jejích povídek, novel a románů. Překonávala je s nemalým úsilím, lidským i uměleckým, až do 11. listopadu 1936, kdy v Přerově zemřela.

Narodila se v Uhřičicích u Kojetína 9. října 1863 jako páté dítě své matky, tehdy již potřetí vdané. Matka se spolu se svými dětmi někdy v první polovině sedmdesátých let odstěhovala do Přerova, kde pozdější Jiří Sumín vyrůstal a napsal celé své literární dílo. Na mladou spisovatelku a na její tvorbu měl nemalý vliv tehdejší profesor přerovského gymnázia a představitel takzvané moravské kritiky František Bílý, s nímž udržovala písemný styk i tehdy, když byl přeložen do Prahy.

Zahraniční literatura jako zdroj inspirace

K prozatérské práci se však Jiří Sumín prodíral a prosazoval především vlastními silami, zejména studiem cizích literatur. Absolvoval soukromé hodiny francouzštiny a němčiny a ve Frýdlantě nad Ostravicí navštěvoval klášterní internát s německým vyučovacím jazykem. Znalost těchto jazyků mu umožňovala poznávání zahraničních literatur, z nichž nejvíce na něho působila literatura francouzská, anglická, ruská a polská.

Jiří Sumín žil v Přerově osamělý život a nejčastějšími postavami jeho próz jsou osamocené ženy, žijící svou neradostnou a trpkou existenci. Toto téma není u Sumína ani v nejmenším monotónní, neboť byl schopen vystihnout jak lidskou existenci intelektuálních žen z měšťanského prostředí, tak žen ze společenského úkrají. V tomto smyslu podal široký lidský a dobový rejstřík ženských osudů. Ukazuje to například jeho novela Po hodech života (z knihy Když vlny opadly), v níž ironizujícím způsobem konfrontuje mentalitu umírající žebračky s maloměstskými dámami z dobročinného spolku. Srážejí se v ní dva neprostupné světy, oba sice ženské, ale navzájem se naprosto nechápající.

Příčina rozvodu a jiné povídky

Jiří Sumín bývá pro svůj zájem o druhou tvář života, tu odvrácenou, označován za autora naturalistického. Toto označení odpovídá nepochybně skutečnosti. Je třeba však k němu dodat, že byl zároveň jedním z prvních představitelů české psychologické prózy. Stal se jím především v povídkové a novelové produkci z desátých let, nejnázornějším dokladem této tendence je trojice próz z jeho knihy Příčina rozvodu a jiné povídky. Kniha vyšla roku 1913 a časově tak souzní s první vlnou psychologické prózy u nás, kterou tehdy spoluvytvářeli Ivan Olbracht a Božena Benešová. Kuriózní přitom je, že psychologickou analýzu lidského nitra spolu s nimi prosazoval a probojovával v české literatuře autor, který pocházel z kulturní periférie. Inspiračním zdrojem mu vedle reálného života nepochybně byl i literární kontext zahraniční, světový.

Jiří Sumín zemřel v listopadu 1936 v Přerově a je pochován na místním hřbitově. Při nedávné naší návštěvě byl jeho hrob prázdný, na kamenině osiřele ležel starý suchý věnec. Bylo to svým způsobem příznačné, neboť na autora Zrádných proudů se zapomíná. Poslední reedice jeho děl vyšla v roce 1973. A to je už doba dosti dávná.

Zapomíná-li vnější svět, pak tak zcela nezapomíná město Přerov, které jeho bystu umístilo hned na začátek parkové aleje v Michalově. Důstojně se tak vyjímá spolu s bystami malíře Augustina Mervarta a sochaře Josefa Bajáka. Které město takto dbá svých předních umělců? Jak se zdá, sumínovské vlny tak zcela neopadly.