Architektura budoucnosti nebude z devadesáti devíti procent stát za nic, říká Pavel Zatloukal

Historik umění Pavel Zatloukal, budovatel a dlouholetý ředitel olomouckého Muzea umění, oslavil v říjnu sedmdesátku. Při té příležitosti v rozhovoru pro Hanácké noviny mluvil o výtvarném umění v Olomouci před rokem 1989, myšlence vzniku Muzea umění a poté i Arcidiecézního muzea.

„Jako havlista, sluníčkář, pravdoláskař a pozdní dítě devětaosmdesátého roku jsem bral vážně myšlenky o otevírání oken do Evropy, spojování namísto rozdělování, o umění bez hranic,“ říká profesor Zatloukal. Foto: Zita Chalupová

V jednom rozhovoru před patnácti lety jste řekl, že když se člověk delší dobu věnuje bádání o nějakém předmětu a dělá to poctivě, daří se mu často nacházet odpovědi i na obecnější otázky. Jak se v této věci váš názor posunul?
Neposunul. Chystám teď jako pokračování knihy o zdejším 19. století publikaci o Olomouci minulého století, takže se jakýmsi obloukem vracím zpět do rodného města. A zjišťuji, že mě čím dál tím víc zajímají spíše lidé, kteří jsou za tím, než to, o čem píšu.

Těsně po revoluci v roce 1989 vzniklo Muzeum umění. Existoval v minulém režimu nějaký předchůdce, na kterého by mohlo navázat, z čeho by mohlo vyjít?
Jeho předchůdce bych nazval traumatem. Do Galerie výtvarného umění jsem nastoupil po vojně, v roce 1974, takže jsem zažil celou éru jejího neustávajícího, nepřetržitého úpadku, kterým pak galerie procházela. Jak z hlediska možností vystavovat, tak z hlediska možností nakupovat slušné věci do sbírek, cenzury, šikany, všech těch protivných normalizačních příznaků. Nebylo to na zavření, ale nebylo to ani k ničemu pořádnému. Už koncem starého režimu jsme s dnešním ředitelem Muzea umění Soukupem začali připravovat to, že by se z galerie mohlo stát něco jiného. Bylo hlavně nutné získat větší objekt a začít prostě jinak. V Olomouckém kraji byl v padesátých letech „spáchán“ experiment – většina kulturních institucí byla jako buldozerem nahrnuta pod Vlastivědné muzeum a vzniklo něco jako Sovětský svaz. V tak velkém kulturním „kombinátu“ (dobový termín) samozřejmě naprosto převládne administrativa, služebnost ideologii, a ty pak provázely ústav až do roku 1989. Do osmašedesátého ještě měla galerie jakous takous autonomii, se začátkem normalizace se to prudce zhoršilo. Proto bylo nutné začít téměř úplně znovu – Muzeum umění je tak dítětem devětaosmdesátého roku. Podařilo se mi už v průběhu roku 1989 s pomocí několika výtvarníků a především inteligentního a kulturymilovného náměstka na radnici – shodou okolností spolužáka z hejčínského gymnázia – získat objekt v Denisově ulici. Okamžitě po převratu jsme se samozřejmě osamostatnili. A pak už to šlo líp než dřív, jak možná leckteří ještě pamatují.

Jak hodnotíte vývoj Muzea umění zpětně, když už tam nepůsobíte – je to dítě šikovné a podařené?
Byl jsem se teprve teď podívat na výstavu Rozlomená doba 1908–1928, a klobouk dolů, je to přesně to, o čem jsme kdysi snili.

Muzeum moderního umění v Olomouci. Foto: Ivo Přeček

Později se k Muzeu umění přidala ještě dvě Arcidiecézní muzea, v Olomouci a v Kroměříži. Jak vznikl tento nápad?
Můj život jsou samé náhody. Za starého režimu se dokončovala oprava takzvaného Přemyslovského (dnes Zdíkova) paláce a v celém Vlastivědném muzeu, kde přitom seděla spousta lidí, se nenašel nikdo, komu by to pověsili na krk. Tak to padlo na mě. Dotáhl jsem to sice do konce, ale bylo jasné, že bez zázemí a hlavně samo o sobě to není ono. Katedru výtvarného umění jsme v době mých studií měli v areálu kapitulního děkanství – i ten jsem tedy důvěrně znal. Kolem osmašedesátého byla v jeho části krátce taky teologická fakulta. My jsme čekávali pod podloubím na zkoušky, studenti teologie se zase na opačné straně nádvoří učili rozdmýchávat kadidelnice. Nechci fabulovat, že jsme se tam tehdy s arcibiskupem Graubnerem poznali, ale když jsem za ním v polovině devadesátých let přišel s myšlenkou vystavení arcibiskupské obrazárny v kapitulním děkanství (do té doby byly obrazy zavřené v depozitáři), souhlasil. Uvěřil mi, přestože nejsem praktikující katolík, vsadil na neznámo – a doufám, že toho ani on, ani ostatní nelitují. O myšlence umístit na podstatnou část Olomouckého hradu výtvarné muzeum jsem tedy uvažoval už v osmdesátých letech, dokonce jsem ji nakreslenou vystavil v někdejší Galerii Pod podloubím – byla součástí většího projektu, kterému jsem dal jméno Identita Olomouce.

Řada odborníků oceňuje, že se v Arcidiecézním muzeu podařilo skloubit prostý románský sloh s modernou.
Zajímala mě především celková koncepce. Úkolem, který byl neobyčejně složitý, bylo propojit Zdíkův palác s Kapitulním děkanstvím. Dva objekty, které nikdy ve své tisícileté minulosti spojeny nebyly. Navíc mezi nimi stojí kaple. Vítěz architektonické soutěže to zkusil vyřešit sestoupením do podzemí. Ale složitých problémů se po celou sedmiletou dobu rekonstrukce vyskytla ještě spousta. Principem se stala zásada, že staré má být co nejpečlivěji restaurováno, zatímco nové prvky v betonu, oceli a skle mají být nejen zřetelně soudobé, ale také bez větších zásahů do podstaty stavby kdykoliv odstranitelné. Takže bude-li v budoucnu třeba, dá se to vybourat a udělat zase jinak.

Dalším takovým dítětem, zatím ne příliš úspěšným, je Středoevropské fórum. Letos řekl premiér Babiš, když tu byl na návštěvě, že projektu dává absolutní zelenou a že je to vynikající. Ovšem že by se od té doby v tisku objevovaly nějaké zprávy, že se v tomto směru něco děje, to jsem nezaznamenala. Máte nějaké aktuální informace?
Jako penzista mám zpráv málo, většinou jen to, co si přečtu na internetu, tištěné noviny už raději nečtu. Bude o tom rozhodovat ministr kultury, který je z Olomouce. Zaslechl jsem, že by tomu chtěl dát jinou podobu. To si dovedu stěží představit, protože by se muselo úplně změnit zadání nového projektu, které bylo přitom „ušité“ na míru tohoto konkrétního místa, a navíc taky vycházelo vstříc památkovým zájmům.

Kde se myšlenka na takový velký projekt vzala – hrál u toho nějakou roli i prázdný prostor v sousedství Muzea umění?
Nerad bych se teď ve stručnosti vracel ke všemu zlému, co projekt provázelo – od spekulantů, udavačů, sudičů, podrazů… Jak vznikla myšlenka SEFO? Ta mně vrtala dlouho hlavou. Jako havlista, sluníčkář, pravdoláskař a pozdní dítě devětaosmdesátého roku jsem bral vážně myšlenky o otevírání oken do Evropy, spojování namísto rozdělování, o umění bez hranic. Navíc mi bylo jasné, že vystavuje-li se v olomouckém Arcidiecézním muzeu tak významná kolekce starého umění, měla by získat dvojníka i v umění moderním a současném, v teritoriálně co nejširším rozsahu. Jednoduchá myšlenka. S tím souvisela i kunderovská otázka – co je to střední Evropa? Má vůbec něco společného? Myslím, že má. Ovšem, jak se dnes ukazuje, nejenom v tom pozitivním. Myšlenka SEFO se začala projednávat v době, kdy začaly být ideály devětaosmdesátého postupně opouštěny – k mé velké lítosti.

Proluka ukrytá za ohradou, kde by mělo stát Středoevropské fórum Olomouc. Foto: Ondřej Komárek/Hanácké noviny

Architektonická podoba SEFO je pro laika přinejmenším sporná. Jak to vidíte vy – vám se to vysloveně líbí, oceňujete ty betonové plochy?
Byl jsem samozřejmě z větší části autorem nejen myšlenky, ale i zadání. Bylo jednoduché: na západ odtud byla vždy drobná zástavba, na východ naopak velké stavební objemy. Od středověku tady stálo pět domů, postavme je tedy znovu. A protože sem kdysi ústila židovská, dnešní Univerzitní ulice, vytvořme v jejím ústí piazzettu a pokusme se pro ni získat nejlepší českou sochu druhé půlky dvacátého století – sedmimetrový Kaddish, vzpomínku na zemřelé od Aleše Veselého. Veselý se ošíval, že pro ni má už místo v Judské poušti, projekt se mu sice líbil, ale tvrdil, že piazzetta je pro sochu malá. Zrovna ji měl vystavit v Litomyšli, tak jsme tam okolo ní postavili plátěnou maketu piazetty. On pak jen nevěřícně povzdechl: Je to možné, vždyť je to na centimetr! Dalším nápadem bylo vytvořit z budovy něco charakteristicky středoevropského, takový trochu kafkovský labyrint, ne nějakou obligátní stodolu.

Ale SEFO sleduje ještě jednu myšlenku, vytvořit multikulturní centrum: vedle existujícího muzea, Divadla hudby, knihovny a dokumentačního střediska středoevropské výtvarné kultury druhé půlky minulého století. Už několik let skupina lidí z Muzea umění objíždí vytipované výtvarné umělce, zpovídá je, natáčí o nich filmy, sbírá veškerou dokumentaci týkající se jejich díla. A nakupuje také jejich výtvarná díla. Mrzí mě, že se otázka SEFO většinou redukuje na fasádu, ale nikoli na jeho obsah.

Právě betonovou fasádu hlas lidu nejvíce odsoudil – naproti kostelu Panny Marie Sněžné – jestli to není jako pěst na oko.
Nebyl bych zase tak skeptický – sociologický průzkum z doby největších diskusí kolem SEFO kupodivu ukázal, že třetinu Olomoučanů to nezajímá, třetina lidí je proti a poslední třetině by to nevadilo, nebo by dokonce byli pro. Pro mě je především směrodatné, že pro se vyslovila řada lidí, kterých si vážím, staří „zasloužilí“ architekti, někteří i ze zahraničí. Třeba paní profesorka Šrámková nebo pánové z někdejšího slavného SIALu.

Kdybychom se podívali třeba na Kaplického, který jde jinou cestou, než jsou betonové kvádry. Co říkáte na jeho návrh knihovny v Praze, na tu chobotnici?
Neznám souvislosti tehdejší soutěže, jestli byla porušena nebo ne. Ale myslím si, že Praha tento typ architektury potřebuje.

Jak byste tipl, že bude vypadat architektura budoucnosti? Existují nějaké trendy, které by to naznačovaly?
Jen výjimečně dobře, tedy invenčně, inteligentně, vícevrstevnatě a citlivě, ale z devadesáti devíti procent nebude stát za nic. Bude to banální komerce, podobně jako projektovaná Šantovka Tower.

Myslíte si, že do centra historického města taková stavba jako Šantovka Tower nepatří?
Nepatří do něj z několika důvodů. Jednak je to špatná architektura, hrozí poškodit citlivé panorama staré Olomouce. Ale především, a teď bez ohledu na kvality, je to architektura asociální. Protože když takový konzumní kravěnec přistane přímo v sousedství starého města, tak staré čtvrtě ekonomicky zničí, protože vysaje většinu obchodů, obchůdků a podobných zařízení. Už je to dokonce sociologicky prokázané. V centru pak přežívají bazary, sem tam nějaký Vietnamec. To bylo rozhodnutí zcela nezodpovědné.

Ovšem ten, kdo to postaví, za to může jen zčásti. Z druhé části za to může ten, kdo to dovolil.
Na to musejí být dva, pochopitelně.

Vedle současné Šantovky stojí vila na sile, co říkáte na ni?
Jo, ta se mi líbí. Jednak pro samotnou stavbu, ale taky proto, že tam bydlí jedna hezká dáma. A navíc proto, že k tomu místu mám srdeční vztah. Jako chlapec jsem každé prázdniny brigádničil, a většinou to bývalo právě na takových silech. V tomhle sile jsme s jedním kamarádem dostali za úkol vyčistit vysoké šachtové buňky od staletého prachu, že prý za to dostaneme velké peníze. Tak jsme se tam spouštěli kladkostrojem na sedátku, ometali stěny, dusili se prachem, který nás úplně obaloval. A oni nám pak řekli: Chlapci, vy jste nám strhali normu – a z velkých peněz nebylo nic.

Vila na sile, Olomouc. Foto: Michal Maňas/cs.wikipedia.org

Podobné stavby na starých objektech jsou i na jiných místech Olomouce. Je to nějaký současný trend, tedy využívání už nesloužících hospodářských objektů k jiným účelům?
Ano, je to trend. Mrzí mě, že právě místo, kde stojí Šantovka a kde má stát onen mrakodrap, neprošlo takzvanou rekonverzí, což je úprava starých, třeba vyřazených fabrik pro nové účely. Továrna Milo měla totiž několik skutečně krásných budov. Taky se na nich podíleli dva výborní olomoučtí a brněnští architekti. Na brněnské fakultě architektury zpracovala profesorka Zemánková se svými studenty vzorovou studii na rekonverzi Mila. Bohužel, nic z toho nebylo.

K čemu by takový starý objekt mohl sloužit? Třeba v Liberci udělali ze starých textilek zábavní park.
Sloužit by mohl ledasčemu. Podívejte se na pražský Karlín. Tam prošla spousta starých továren a hal rekonverzí, většinou velmi zajímavých. Nemluvě o západní Evropě, třeba v londýnských docích.

Když mluvíme o mrakodrapech – zdá se mi, že nejmíň vadí ten u nádraží.
Když přijel profesor Přikryl, jeden z nejlepších českých architektů, jednou takhle do Olomouce a vystoupil z nádraží, podíval se na ten dům připomínající pařez, a jenom vydechl: Kazachstán… Na téhle ploše mohlo být autobusové nádraží, takže servis z hlavního nádraží mohl sloužit obojímu a lidi by se nemuseli kodrcat o jednu tramvajovou zastávku dál. Kdyby byli za Rakouska tak blbí jako dnes, tak máme hlavní nádraží někde v Křelově.

Další taková bolest, o které určitě víte, je ta nešťastná východní tangenta. Tisíc návrhů, přemostit, podmostit, osadit stromy, na to máte jaký názor – ještě teď s tou variantou, že se zaslepí cesta z Chválkovic na Svatý Kopeček?
To je zase jeden z dokladů toho, že tady odjakživa vládnou technokrati s omezenými obzory. Je tu sice velká univerzita – především díky profesoru Jařabovi – ale na uvažování Olomoučanů jako by neměla vliv. Široko daleko se prostírá banalita, banalita, banalita. Například rozšíření koryta Moravy. Mosty, to jsou přece odjakživa krásné úkoly. Když se protahovala třída Kosmonautů, u sokolovny se postavil nový most. Architekta k tomu tehdy přizvali jako dekoratéra zábradlí. Typické dodnes.

Mě osobně hrozně rozčiluje, že by ta alej měla být ať už tak nebo onak přeťatá. Jasně, že se to nějak vyřešit musí, ale tyto varianty mi nepřipadají ideální.
Samozřejmě se to dá slušně vyřešit. Ale nechce se, protože jednak chybí vůle, a jednak Hanáci jsou furianti, kteří neustupují. Dneska se tomu říká spíš bubliny, ale ať to nazveme jakkoliv, je to pořád to staré: akorát!

Spolupracujete pořád s Muzeem umění?
Málo, sedávám jednou za rok v nákupní komisi a dělám pro ně občas nějakou přednášku. Ale abych nelhal – spolupracoval jsem na výstavě o synagogách, napsal jsem úvodní text do katalogu o kresbě, protože ta byla před devětaosmdesátým rokem jednou z mých specializací. Takže občas spolupracuji, ale současný ředitel má jistě právo, aby se mu ten bývalý nedíval na prsty příliš zblízka.


Pavel Zatloukal (*1948)
Historik umění, dlouholetý ředitel Muzea umění v Olomouci (1990-2013).
Znalec dějin výtvarného umění současné tvorby a architektury od pozdního 18. století do současnosti se specializací k problematice historismu ve střední Evropě.
V roce 2003 získal za knihu Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku cenu ve dvou kategoriích české literární soutěže Magnesia Litera.