Prokletý výtvarník ze Svatého Kopečka Stanislav Menšík

Stanislava Menšíka, malíře ze Svatého Kopečka, umělce velkého talentu, výrazné exprese i dojemné něhy a křehkosti představuje galerie Arcidiecézního muzea v Olomouci. Těžiště jeho tvorby spočívá v křesťanských námětech, věnoval se však také krajinomalbě, zátiší i malířskému záznamu prostých příběhů a útržků života. Jeho obrazy jsou k vidění do konce ledna.

Vítání nového života, 1939, soukromá sbírka. Stanislav Menšík (1912-1970). Repro: Muzeum umění Olomouc

Menšík narozený v roce 1912 se už v devatenácti letech rozhodl, že se bude živit jako malíř. Neměl umělecké vzdělání ani odbornou průpravu, do té doby pracoval jako obchodní příručí. „Někdy bývá trochu lacině vnímán jen jako bohém, byl to ale naopak velmi pracovitý a citlivý člověk. První obraz prodal svému kamarádovi za pět set korun, získané peníze pak údajně dal nějakému žebrákovi. Finančně na tom nebyl nikdy moc dobře,“ řekl Jan Andres, který výstavu připravil společně se synem Janem.

Toto romantické gesto podle něj říká, že svatokopecký rodák byl bouřlivák. „Na jedné straně se snažil žít plnohodnotně, na druhé to samozřejmě docházelo někdy tak daleko, že míval deprese. Takto byli bráni v literatuře prokletí básníci, s jistou nadsázkou bychom mohli říct, že v tomto ohledu byl prokletým výtvarníkem,“ pokračoval. Větší komerční úspěch Menšíkovi přinesla až jeho první samostatná výstava v Brně roku 1944, kdy prodal všechny práce.

Portrét Stanislava Menšíka, 1945, soukromá sbírka. Zdroj: MUO

Student Alfonse Muchy

Stanislav Menšík byl samouk, ale pracoval na sobě a zdokonaloval své umění. „Snažil se dostat do ateliéru Alfonse Muchy i Františka Bílka, což se mu nepovedlo. Nicméně absolvoval alespoň ve třicátých letech formou soukromých konzultací školení u Alfonse Muchy, kterého pak vždy uváděl jako svého učitele,“ vysvětlil Jan Andres. Velkým inspiračním zdrojem se pro něj pak stal francouzský malíř Georges Rouault, díky němuž upevnil svůj vitrážový styl s výraznými tmavými konturami oddělujícími barevné plochy. V počátcích tvorby maloval většinou krajinky, především z okolí Svatého Kopečka. Od roku 1937 se u něj už objevují biblické náměty a duchovní tematika. „Za vrchol jeho tvorby považujeme válečné roky, zejména 1942 až 1944. Největší část prací na výstavě v Arcidiecézním muzeu je právě z tohoto období,“ doplnil autor výstavy.

Triptych v prodejně obuvi

Válečné období však nebylo pro Stanislava Menšíka jednoduché. Hned dvakrát padl do rukou gestapa a skončil i ve vězení. „Druhé zatčení pro něj znamenalo odsouzení na sedm měsíců a přestože byl odsouzen v Brně, trest si odpykal v Olomouci, údajně mu snad i dovolili malovat. Aby se vyhnul dalšímu pronásledování, na radu přátel odešel do Brna. Důležitá pro něj byla i pozdější olomoucká spolupráce s architektem Lubomírem Šlapetou, se kterým upravoval prostory několika olomouckých obchodů,“ připomněl Jan Andres. Například v šedesátých letech vytvořil Menšík asamblážový triptych s názvem Stopa mého života pro prodejnu obuvi v Riegrově ulici. „To lze v jistém smyslu vnímat i jako pomyslný vrchol jeho abstraktní tvorby,“ řekl spoluautor.

Ptačí strom, 1967, Městský úřad Velká Bystřice. Repro: Muzeum umění Olomouc

Výstava ukazuje jen část malířovy tvorby, přesto je ale zřejmě vůbec tou nejreprezentativnější. „Výstavu jsme chystali deset let, většina obrazů je v soukromých sbírkách. Bylo to náročné zejména, co se týče ověřování, podklady nebyly mnohdy v pořádku a bylo potřeba některé věci dohledat, ověřit, nazval bych to mravenčí prací,“ dodal Andres.

Výstava obsahuje zhruba padesátku Menšíkových děl, a protože jsou obrazy představeny v Arcidiecézním muzeu, vztahují se k duchovní problematice. „Většinou tady jsou představeny křesťanské motivy, je to jeden z těch výrazných proudů v Menšíkově tvorbě, který jsme vypíchli,“ doplnila kurátorka výstavy Gabriela Elbelová.

Jan Andres (na smínku) výstavu spolu se synem Janem chystal deset let. Většina Menšíkových obrazů je v soukromých sbírkách. Foto: Petra Pášová/Hanácké noviny