Vánoční zastavení v hanácké literatuře

Andělé odnášejí stařečka do nebe. Ilustrace Adolfa Kašpara z obálky knihy
Hanácká legenda od Otakara Bystřiny . Foto: archiv autorky

Ondřej Přikryl a jeho náměty

Prostějovský lékař, politický činitel a hanácký básník Ondřej Přikryl (1862–1936) je autorem šestatřiceti knih. Byly psány v hanáčtině. Obsahují poezii, povídky, vzpomínky. Patří mezi ně například Hanácky pěsničke, Ešče z Hané, Haná a Romža, Zápise krála Ječminka,  Slizovy ruže, Meze chasó, Stréc detektiv a inši řikačke z Hané. Tento hanácký podpoliš, jak jej nazval Petr Bezruč, byl Hanákem tělem i duší a celé jeho dílo zachycuje duši Hané. Byl také znalcem hanáckých zvyků. Právě přes ně se dostal k literatuře. A s nimi spojoval také dobu předvánoční.

Se svatým Martinem spojuje počátek doby draček a přástek (báseň O Martině). Báseň Lézačka se týká vaření povidel. Lézaly se vařečkami a zastrouhanými dřívky. Chlapci docházeli tehdy za svými děvčaty. Ondřej Přikryl také připomíná jeden starodávný hanácký zvyk – obchůzky Šperechty po dědině. Báseň o ní začíná verši: Ščedré večir… nad vrbama/ sviti nebe hvězdičkama/ a snih na střechách,/ nad kostelem, hde je krochta,/ měsiček jak hrzká bochta/ hledi po vérách… Tajemná Šperechta chodila na Štědrý večer po domech a těm, kteří nedrželi půst, navrtávala břicho nebozezem a nacpala je hrachovinou.

Ilustrace k titulu knihy Ondřeje Přikryla. Foto: archiv autorky

Povídka Zlaty prasátko z knihy Báňa je příběhem zlatého prasátka. Běželo od bedihošťské Hastrmanky a pravděpodobně pocházelo z Kralického háje, kde se říčka Romže stéká s Hloučelou a jmenuje se Valová. Ani měsíček ho nemohl zahlédnout. Ukáže se jenom jednou za rok na Štědrý den a uvidí jej jen ten, kdo se celý den postil. Na toho se usměje, zvedne ocásek k uchu a přinese mu štěstí. Prasátko běželo přes zdi, domy a střechy a hledalo někoho, kdo se postil. Vidělo však pravý opak – hospodáře, jenž jedl škvarky, děvečku upíjející mléko při dojení, chlapy v hospodě na kořalce. Spokojeno nebylo ani s chováním pacholka, rektora a faráře. Nakonec prasátko uviděla umírající stařenka. Zlaté prasátko se zaradovalo a vrátilo se k Hastrmance. „Nebe se zatahlo, začal se sepat snih, nad krchovem přeletěla a zakrákala vrana, na dvorko chalópke zanařikal pes a z veže rozblenkal se omiráček,“ končí svoje vyprávění Ondřej Přikryl.

V díle Ondřeje Přikryla najdeme také zimní nálady a krajiny. Například v básni Haná napsal: V zémě je stařenka bilá,/ s Bohem dělá pořádke,/ a po přástkách a na dračkách/ vekládává pohádke. Báseň Snih zase ukazuje, že sníh vyzdobil venkovské chalupy tak, že vypadaly jako hanácké kroje.

Hanácká legenda Otakara Bystřiny

Věrovanský rodák, advokát, humorista a hanácký prozaik Otakar Bystřina (vlastním jménem Ferdinand Dostál, 1861–1931) byl Přikrylovým přítelem a kolegou literátem. Ve svých knihách (například Na vsi, Hanácké figurky, Jak se naši škádlívají) jedinečným způsobem zachytil tehdejší hanáckou vesnici. Vánoční podtext nese povídka Hanácká legenda. Především tím, že se odehrává v sakrálním čase – na Boží hod vánoční.

Stařeček Šelepa se vydává na mši. Ilustrace Adolfa Kašpara ze 2. vydání Hanácké legendy Otakara Bystřiny. Vydalo Moravské kolo spisovatelů v Brně v roce 1923. Foto: archiv autorky

Byli vypravený na jitřní. Musili se dobře zaopatřiti na cestu – venku chumelilo juž třetí den a Meluzina skučela tesklivě komínem hliněné, do břehu zahrádky vtlačené výměnkářské chaloupky stařéčkovy… Stařéček byli první z celých Věrovan, který si vyšli po Štědrém večeru do kostela tovačovského, pomodlit se a přivítat hymnou „Narodil se Kristus Pán – radujme se!“ znovu narozené Jezulátko. Tak začíná Bystřinův příběh o věrovanském stařečkovi Izidoru Šelepovi z roku 1790. Dostane se do nebe. Průvodcem je mu jeho patron sv. Izidor. V nebi vidí nejen narozené Jezulátko, Pannu Marii, sv. Josefa, sv. Ludmilu, sv. Václava, ale i Jana Husa a J. A. Komenského. Když v nebi zjistí, že mu na zemi ještě nedohořela svíčka, posílají ho šupem na zem. Po sto letech se ocitne na stejném místě opět na Boží hod vánoční roku 1890. Vesničané vracející se ze mše ho našli spícího v závěji sněhu v příkopě. A vyvstala spousta problémů a otázek. Stařeček je nakonec umístěn do obecního špitálu. V závěru povídky zemře, když uvidí, jak se z nebe snáší vojenský balon s arcivévodou Salvátorem (tedy Spasitelem) a dvěma důstojníky. Stařeček Šelepa umírá na stejném místě, odkud se vznesl do nebe a sem se také z nebe vrátil. Na onom místě však našli jen jeho klebetníček a čakan. Lidé si prý vyprávěli, že zbožní andělé odnesli stařečkovo tělo do nebeských výšin.

Jan Čep a jeho Cesta na jitřní

Spisovatel, překladatel a publicista Jan Čep (1902–1974) pocházel z Myslechovic u Litovle z rolnické rodiny. Je pozoruhodnou osobností naší literatury, vynikajícím stylistou , „básníkem naší prózy i básníkem jitřního zraku“. Je autorem řady povídkových knih,  například Zeměžluč, Letnice, Vigilie, Dvojí domov. Svoji životní a profesní pouť zakončil v emigraci – v daleké Paříži. K nejlepším pracím patří povídka Cesta na jitřní.  Poprvé vyšla v roce 1930. V nakladatelství Melantrich ji vydal Bedřich Fučík. Byla doprovázena litografiemi Václava Maška. Vrací se v ní do doby Vánoc svého dětství. Tma té noci byla podivně živá prostoupená prýštěním tajemného světla. Byla tichá jako po nějakém otřesu, proniklá blažeností záhadné spoluviny. Jasnost andělských křídel našeho dětství v ní zanechala nehasnoucí stopy, čteme v úvodu povídky.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Cholině, kam vedla „cesta na jitřní“. Foto: z roku 1963 je převzato z publikace Jan Čep ve vzpomínkách své rodiny. Edičně připravil Michal Bauer. Praha 2007.

Cyril Nedoma jde po cestě se svou matkou do kostela své farnosti. Na této cestě se prolíná cesta jeho dětství, cesta zemřelých i cesta vedoucí do věčnosti. Než se nadáli, byli u brány a vstoupili do kostela. Třpytil se všecek stříbrem umělého jíní a zdravé tváře venkovanů, zalité světlem, neprozrazovaly nic ze své nedávné proměny. Cyril byl však ještě všecek proniklý vanutím nezemských míst a když od oltáře zaznělo: „Christus natus est nobis,“ vhrkly mu do očí slzy a srdcem mu projelo sladké uštknutí. Tak končí příběh Cesty na jitřní.

Karel Vysloužil – Verš z ráje

Básník a politický vězeň Karel Vysloužil (1927–2015)  byl rodákem z Čelčic u Prostějova. Zde prožil svoje dětství a mládí. Většinu svého života ale strávil ve Vsetíně. I on je autorem řady básnických, například V ranní rose, Příběh, Klíček, S holí poutníka. Báseň Verš z ráje napsal na Štědrý den roku 2012.

verš z ráje

čas

každému uprchává

a hlas

tvého srdce

den za dnem okorává

prchá-li z ráje

i toho pozemského

v lásce a přátelství

spřádáš sny

chceš se tam vracet

pověz doufáš-li

zda v tom věčném

je i kousek místo tvého