Kvůli požitkům už si nevšímáme krásy v přírodě, říká fotograf

Už jako malý kluk toužil Pavel Dačičký po fotografování. O první snímky se pokoušel s fotoaparátem Voigtlaner 6×6, který dostal od otce. Plánoval jít na Střední filmovou školu do Čimelic a pokračovat na Filmové akademii múzických umění v Praze jako kameraman. Politická situace tomu ale zabránila. Vystudoval tedy Vysokou školu dopravní a dlouho pracoval jako strojvedoucí, později jako kontrolní dispečer. Na focení proto neměl žádný čas a musel si několik desítek let počkat.

Fotograf musí umět počkat na správný okamžik, říká Dačický. Foto: Pavel Dačický

Na jeho fotografiích se setkáváme především s přírodou. Dačický se snaží zachytit různé nálady okamžiku. Inspiraci hledá v impresionismu. „Lidé vidí smysl života v hmotných věcech a požitcích, nevšímají si, co krásy je v přírodě kolem nás. Chci jim představovat, že země není zatím jen vyprahlá planina, ale místo, kde žijí ve vzájemné symbióze zvířata, rostliny a lidé,“ představuje fotograf myšlenku svojí tvorby. Za posledních patnáct let, kdy se fotografování aktivně věnuje, procestoval nejen téměř celou Evropu, jedenáct států Ameriky, Kanadu, Aljašku, navštívil i Srí Lanku a Kyrgyzstán. Nejradši má však české hory a to nedotčenou přírodu Šumavy.

Jeden z největších zážitků, ze kterého vzešlo také jeho ponaučení „Co nemáš, nepotřebuješ,“ si Dačický dovezl ze severu Ameriky, kam mu za celý pobyt nedorazil kufr. Na třítýdenním focení si tak musel vystačit pouze s fotoaparátem a dvěma akumulátory. „Musel jsem si zakoupit aspoň lehký spacák a nějaká trička. Spával jsem v autě. Naštěstí jsou americké kempy velmi dobře vybavené, v umývárnách nepotřebujete ani ručník. Mají i pračky a sušičky, takže plný servis,“ popisuje fotograf svůj zážitek. Kufr dostal až při odletu zpátky domů.

Přes padesát výstav

Druhým jeho prioritním tématem se stal industriální styl. „Kamarád mi zavolal, ať si přijedu něco nafotit. Bylo to v industriálním prostředí. Šlo o opuštěný pivovar. On sehnal studentky, které měly zájem získat nějaké fotky. Tak jsme něco nafotili a začalo se dařit,“ přibližuje začátek s akty.

Za dobu svého fotografování se účastnil téměř padesáti výstav v Litovli, Olomouci, Uničově, Moravském Berouně, Jeseníku, Moravské Třebové, Hranicích a Praze. Díky dalšímu z jeho kamarádů se dostal do Litovelského fotoklubu, kterému v současné době předsedá. Jednalo se však spíše o náhodu, kdy v Olomouci nebyl žádný aktivní fotoklub, ke kterému by se mohl přidat.

Historie fotoklubu se začala psát už před válkou, oficiálně ale vznikl až 17. září 1947. Od původní rodinné tematiky se postupně přešlo k vážnější práci a první velkou zkušeností byla fotodokumentace ochotnického divadla. První výstava se uskutečnila v roce 1959 při příležitosti deseti let výročí výroby gramofonů. Později začali místní fotografové spolupracovat i s fotografy po celé zemi, navzájem si hodnotili a posuzovali fotografie. Zvučným jménem z historie tvorby se stal Ladislav Kryl, který nejenže se prezentoval v roce 1990 výstavou Mít rád své město, ale také o čtyři roky později vytvořil obrazovou přílohu ke knize Lubomíra Šika – Litovelské paměti.

„Zážitků je mnoho, musíte však kolem sebe mít lidi se zájmem.“ Foto: Pavel Dačický

Po Dačickém se chystá Štreit a Buxbaum

V současné chvíli má klub 18 aktivních členů. Zapojuje se do Mapových oblastí, soutěže mezi fotokluby celé republiky. Fotokluby si navzájem hodnotí tištěné fotografie, ze kterých následně na společném setkání vzejde vítěz. Litovelští fotografové už se několikrát umístili na prvních místech. Po krátké odmlce se zase snaží dostat na špičku české fotografické scény.

Letošních sedmdesát let oslavil Pavel Dačický výstavou Střety s krásami světa v prostorech Městského klubu Litovel. V lednu se chystá výstava dlouhodobého přítele fotoklubu Jindřicha Štreita. V únoru bude následovat expozice Jindřicha Buxbauma s židovskou tematikou. Výstava všech členů fotoklubu je naplánovaná na červen.

Nikola Kazíková