Nejoblíbenější loutkou v přerovském divadle je Kašpárek. Mají jich několik

Patří k nejstarším sokolským loutkovým divadlům v České republice a výjimečné je i tím, že má svou stálou scénu. Loutkové divadlo T. J. Sokol v Přerově navazuje na bohatou tradici.

Pohádka Kašpárkův první krok do života. Foto: archiv divadla

„Většina lidí vnímá Sokol, jako sportovní organizaci a když vidí, že děláme i něco jiného než sport, tak jim to přijde neobvyklé. Ve skutečnosti jsme ale vždy dělali sport a současně i vzdělávali. Jde o obohacení těla i ducha. Snažíme se dohnat to, co spousta dětí nezná – historii. Moderní dějiny se dnes ve školách moc neučí, přitom nám jsou nejblíže a v podstatě stále ovlivňují náš každodenní život,“ říká Jakub Navařík, herec a režisér přerovského loutkového divadla.

Komunistický režim a povodně 1997

Loutkoherci se ve městě dali dohromady už v roce 1915, přestávek měli v historii jen několik. Za minulého režimu byl Sokol zakázaný, přesto jeho členové hráli dál, jen pod jiným názvem. „Nemohli veřejně přiznat, že jsou sokolové, to by je zakázali. Všechno navíc podléhalo cenzuře. Scénáře se musely kontrolovat slovo od slova a loutkoherci museli schválené znění přesně dodržovat, jinak mohli mít problémy. Divadlo fungovalo, ale že by bylo svobodné, to se určitě říct nedá,“ připomíná Jakub Navařík.

Druhou vážnou ranou byly pro kulturní stánek povodně v roce 1997. Voda tehdy sokolské divadlo zdecimovala. „Jsme na břehu Bečvy. Problém je, že máme sedačky ve sklonu, aby bylo dobře vidět. Voda tak valila přes ulici a vzlínala i odspodu. Byla to totální likvidace loutek, kulis, zbyly jen kousky. Dodnes máme v archivu uloženou půlku hlavy našeho původního kašpárka,“ vzpomíná na složité časy loutkoherec. Když pak povodeň opadla, v divadle zbyl jen jeden velký prázdný prostor. „V sále byly nánosy povodňového bahna, všechno bylo zničené. Kdyby nebyla skupina lidí, kteří sehnali peníze a pustili se do práce, nikdy by se už divadlo neobnovilo. Na druhou stranu díky téhle katastrofě je divadlo dnes perfektně vybavené,“ přemítá.

Sokolské loutkové divadlo v Přerově patří k nejstarším u nás. Foto: archiv divadla

Divadlo se stálou scénou

Mít vlastní stálou scénu je i dnes mimořádné. „Není to vůbec obvyklé. V roce 1935 se začala stavět nová přerovská sokolovna a v tu dobu už mělo naše loutkové divadlo dvacetiletou tradici. Sokolové chtěli mít loutkové divadlo i kino. Dnes už víme, že kino se nevešlo. Máme tak prostory, které jsou přímo navržené a postavené pro loutkové divadlo. Je to neuvěřitelná výhoda, za kterou můžeme našim předkům jen děkovat,“ upozorňuje divadelník, který pracuje jako fyzik na Univerzitě Palackého v Olomouci. Ačkoli jsou ochotníky, podmínky mají profesionální.

V hlavní roli Kašpárek

Pro přerovské loutkoherce je letošní sezona více než stá. Dlouhodobě se specializují na pohádky pro děti. „Místní na to jsou zvyklí a divácký ohlas je někdy až neuvěřitelný. Množství diváků, kteří se za námi vrací, je úžasné,“ usmívá se Jakub Navařík. Divadlo hraje každou neděli dvě představení. „V pravidelném programu každý rok hrajeme pět různých pohádek, z toho každá se osmkrát opakuje. Kromě toho se objevujeme i na akcích města, festivalech, přehlídkách a některá přestavení máme i pro dospělé diváky,“ prozrazuje. V repertoáru mají pohádky známé i ty, o kterých se moc neví. Tutovkou jsou ale ty slavné a nejoblíbenější postavou je Kašpárek. „Pohádky O Popelce, Sněhurka a sedm trpaslíků, Ferda Mravenec, to jsou trháky. Hrajeme ale i méně tradiční pohádky, jako je třeba Zlatá rybka nebo O princezně Solimánské,“ vyjmenovává.

Hvězda přerovského loutkového divadla. Foto: archiv divadla

Asi nejčastěji zastoupenou postavou, kterou bychom ve skladu loutek našli, je Kašpárek. Přerovské divadlo jich má hned několik. „Velmi často v pohádkách vystupuje. I naše loutkové divadlo má takový neoficiální název – Přerovský kašpárek,“ říká nadšenec, jehož život je s divadlem spjatý už od dětství. Poprvé na jeviště vkročil ve třetí třídě základní školy.

Součástí souboru je už pětadvacet let a loutky ho pořád baví. Důležité je, že se mezi sebou umějí domluvit. Ostatně, divadlo Navařík přirovnává k druhé rodině.