Ředitel nemocnice roku: „Detaily jsou zásadní, pacient je podvědomě vnímá“

Vojenská nemocnice v Olomouci je podle hodnocení Health Care Institutu nejlepším zdravotnickým zařízením v zemi. Kromě péče o pacienty provozuje i protialkoholní záchytnou stanici. Stará se také o válečné veterány, pro které chce letos budovat nové komunitní centrum. „Ankety se účastníme deset let, podobné umístění se povedlo už minulému vedení. Bylo to ale v době, kdy se hlasování účastnilo méně nemocnic, takže aktuální úspěch je o to výraznější,“ říká ředitel nemocnice Martin Svoboda.

Martin Svoboda je ředitelem Vojenské nemocnice v Olomouci čtvrtým rokem. Foto: Petra Pášová/ Hanácké noviny

Máme za sebou startu nového roku, jak hodnotíte ten loňský?

Na ocenění byl opravu bohatý. Anketa, ve které jsme zvítězili, zohledňuje nejen názory pacientů, ale i zaměstnanců a také finanční zdraví nemocnice. Ve všech těchto oblastech jsme museli uspět velmi dobře, abychom ocenění získali. Udělalo nám to velkou radost. Kromě toho jsme loni v květnu dostali ještě cenu města Olomouce za péči o váleční veterány. Jsme hrdí na to, že jim ji umíme poskytovat.

Berete tedy ocenění jako prestižní?

Neznám jinou anketu, která by byla takto prestižní, a to na obě strany, dovnitř organizace i navenek. Pacienti u nás jsou spokojení, kdyby nebyli, neumístíme se tak vysoko. Zájem pacienta je u nás opravdu na prvním místě a snažíme se mu zpříjemnit pobyt tak, aby byl co nejméně obtěžující, abychom mu co nejlépe pomohli. Není to jen péčí lékařů a sester, ale i prostředím. Je to národní kulturní památka, unikátní věc, ale to není naše hlavní zásluha. My se nemocnici a budovu snažíme špičkově udržovat. Pro pacienty je to důležité.

Historické kulisy na ně pozitivně působí?

Myslím, že ano. Vím, jaké to je, když ležíte v nepěkném prostředí. Sám jsem to zažil v jiné nemocnici a je rozdíl, jestli je místnost vymalovaná nebo ne, jestli ta postel je otlučená a jestli utěrky jsou z roku 1989 nebo 2010. Podvědomě to vnímáte. My se o detaily zajímáme dlouhodobě. Musím říct, že naši pacienti nám vyjadřovali poděkování i v době, kdy jsme ta významná ocenění ještě neměli.

Od roku 1995 je klášter Hradisko, nejstarší vojenská nemocnice u nás, podle nařízení vlády zařazen mezi národní kulturní památky. Foto: www.vnol.cz

Myslíte, že vám teď pacientů přibude, že budou vyhledávat vaše zařízení spíš než jiná v regionu?

Kdyby to tak bylo, byli bychom rádi. Neznamená to ale, že okolní nemocnice jsou špatné, vůbec ne. Říká se, že nejhorší nemocnice je ta v místě bydliště. Vidím to různě po republice, jak lidé z jednoho města chodí stonat do druhého a ti z druhého chodí do prvního. Ne vždycky je to ale racionální. Když k nám budou pacienti více jezdit, budeme rádi, na druhou stranu vyhledávaná nemocnice jsme už dnes. Ocenění nám ale může jen pomoct.

Když se řekne vojenská nemocnice, spoustu lidí napadne, že tam mohou jen vojáci. Je to ale jinak…

Vojenská nemocnice Olomouc je zřízena jako příspěvková organizace Ministerstva obrany, máme tak povinnost dělat speciální vyšetření vojákům před misemi, spoustu specifických úkolů v rámci mobilizačních povinností nebo například při zabezpečení Vojenského újezdu Libavá. Ale samozřejmě jsme otevřeni všem pacientům, bez ohledu na to, jestli mají vztah k armádě nebo ne. Jsme rádi, že jsme se stali součástí integrovaného záchranného systému Olomouckého kraje, kdy se jedním dnem v týdnu podílíme na příjmu pacientů pro celý širší olomoucký region. Pro nás to je obrovské obohacení.

Vojáci jsou špatní pacienti?

Spoléhat pouze na vojenskou část populace má hned několik nevýhod. Jednak vojáků je teď asi 2,5 promile z celkové populace, což je opravdu málo a druhou věcí je, že jde o velmi výběrovou populaci. Jsou to v podstatě zdraví lidé. Kdyby byl vojenský lékař odkázán pouze na to, co se naučí v kontaktu s představitelem zdravé populace, tak by nutně odborně zakrněl, a pak by svoje schopnosti nemohl využít v případě bojových misí v zahraničí. Takový lékař by byl v podstatě k ničemu.

Sloužíte ale i pro mimořádné situace…

Ano, musíme držet jisté rezervy pro případy hromadných neštěstí nebo nečekaných událostí. Když byly v roce 1997 povodně, Hradisko zůstalo široko daleko jediné nezaplavené místo a stalo se přirozeným evakuačním centrem pro obyvatele městských částí Černovír a Lazce. Pečujeme ale například i o veterány, o které se musíme starat více než civilní nemocnice. Děláme to rádi, pro nás to jsou morální vzory.

Je tedy obvyklé, že ve vojenských nemocnicích mají část určenou veteránům?

My jsme byli v roce 2008 první. Mezitím už vzniklo zařízení v Praze a Karlových Varech, ale my jsme v tomhle smyslu pro ně jistým příkladem, fungujeme už jedenáctý rok.

Jaká je obsazenost Léčebny dlouhodobě nemocných?

Naší LDN prochází nejen veteráni druhé světové války a už i novodobí veteráni, ale když máme kapacity volné, jsou tam i vojenští důchodci nebo civilní osoby. Podle statistiky činilo zastoupení veteránů doposud přibližně 40 procent. Myslíme si, že péče ve prospěch veteránů bude postupně převládat, protože každým rokem se statutu veterána domůže asi 500 lidí, celkem jich už je okolo 17 tisíc. Počítáme s tím, že v průběhu roku 2022 budou kapacity už pouze pro veterány.

Léčebna dlouhodobě nemocných. Foto: www.vnol.cz

Musí být armádní medicína o krok napřed před civilní?

Armáda obohacuje civilní sektor, ale je to i naopak. Má třeba výborně zpracované a osvojené zásady medicíny katastrof, což je úplně jiná medicína, než když na ulici omdlí jeden člověk. A je její zásluhou, že se to podařilo včlenit do civilního sektoru. Další jsou technologie. Každá válka přinesla obrovský rozmach technologií, ať už to byly technické, zdravotní nebo organizační poznatky z válečných konfliktů, které se pak přenáší do civilní medicíny. Nedávno se v České republice testoval zvláštní prášek na zastavení krvácení ze zažívacího ústrojí. Jde o preparát původně vyvinutý pro americké vojáky. Ale je to například i léčba popálenin, amputace, léčba antibiotiky nebo naopak dobrá medicína v primitivních podmínkách. Od civilní medicíny si zase můžeme brát pokrok v léčbě, cílem je, aby se úroveň polní medicíny za války blížila co nejvíce úrovni civilní medicíny v míru. Armáda má ve světě dost prostředků na to, aby výsledky vědy mohla aplikovat, a může být i první, která to vyzkouší.

Provozujete taky záchytnou stanici, jaká jsou čísla?

Dělali jsme statistiku a záchytů je přibližně stále stejně, okolo stovky za měsíc. Záchytka je potřebná, ale není to žádná radost. Ale jaká je alternativa? Kdyby nebyly záchytné stanice, tak by se pacient dovezl do nemocnice, kde by ležel s ostatními, byl by placen ze zdravotního pojištění a dovedete si představit, jak by byli všichni rádi, že jsou s opilcem na pokoji.

Neurologické oddělení Vojenské nemocnice Olomouc. Foto: www.vnol.cz

Jaké to je sloužit na záchytné stanici?

Náročné, nevděčné, často s konflikty a podáváním stížností i trestním oznámením, že jsme někoho drželi protiprávně. Musím říct, že jako občanu se mi nelíbí, že bychom měli prostředí záchytky učinit příjemným. My ho chceme mít korektní, ale strohé. Nevidím důvod, proč by se lidé měli na záchytku těšit. Cílem zařízení je, aby pacient bezpečně vystřízlivěl.

V jakém stavu se k vám pacienti většinou dostanou?

Je to různé. Občas se tam objeví člověk s nízkou hodnotou promile, který se poprvé v životě napil a neznal účinek. Někdy jsou to lidé chodící a komunikující, ale měřeno promile hodně opilí. Někdy jsou agresivní, často pozvracení, pokálení, špinaví, není to příjemná služba. Jsou verbálně nebo fyzicky útoční, ničí vybavení. Nejde ani o pacienty nebo klienty, taková pojmenování náš vztah nevystihují. Pro nás je to osoba zachycená a naším úkolem je, aby u nás vystřízlivěla.

Kolik se za noc u vás platí a jak se vám daří peníze vymáhat?

Je to 1 600 na místě a 2 500 korun s odstupem. Úspěšní jsme asi jen ve 20 procentech, což je málo. Vymáhat pohledávky musíme, to je dané zákonem, ale stojí nás to mnohem větší prostředky. K dnešnímu dni tak dlužná částka činí okolo 38 milionů korun. Pokusili jsme se pohledávku odprodat, ale neúspěšně, každý ví, že dluh nevymůže. Pomáhá nám Olomoucký kraj, se kterým máme smlouvu, takže na službě netratíme, ale ani na ní příliš nevyděláváme.

Ještě poměrně nedávno byl velký problém počet sester a jejich ohodnocení. To se zlepšilo. Co vás pálí dnes?

Co se týká sesterského personálu jsme teď téměř na 100% obsazenosti. Ale před dvěma lety byla situace tragická. Sestry byly opravdu podhodnocené, okolní i soukromá zařízení byla schopná nabídnout víc než my. Dnes se to změnilo. Co se týká lékařů, tam je to horší, ale ne proto, že by nebyl zájem u nás pracovat. Důvodem je, že lékaři stárnou, každý šestý je v důchodovém věku nebo za pár let bude a možnost vzdělávání nových, mladých lékařů v nemocnicích našeho typu je čím dál horší. Navzdory všem proklamacím.

V čem přesně?

Česká republika zničila systém vzdělávání, který byl funkční, jednoduchý a pochopitelný s jasnými pravidly. Mladý lékař, který k nám po škole dnes přijde, bude přibližně osm let docházet na atestaci. Velkou část té doby ho neuvidíme, musíme ho posílat na vyšší pracoviště na podle mého názoru, nesmyslně dlouhé stáže. Zájem o naši nemocnici ze strany mladých lékařů, kteří končí školu, je dostatečný, ale když jim řeknete, že naše nemocnice v tom konkrétním oboru nemá akreditaci a ani ji nikdy nezíská kvůli složitým podmínkám, tak sem nechtějí jít. Dřív jsme měli jednoho atestovaného doktora po třech letech, dnes to trvá až osm. Jen kvůli nesmyslným požadavkům. I proto je doktorů málo, a proto lékaři v průměru stárnou. To nás pálí úplně nejvíc. Kromě toho i rozdílné platby od pojišťoven za stejné výkony pro různé nemocnice. Ale to je evergreen, se kterým jsme se už museli naučit pracovat.

Ředitel Vojenské nemocnice Olomouc Martin Svoboda zůstává podle možností i v lékařské praxi. Atestaci má ze všeobecného lékařství, z interního lékařství a z gastroenterologie. Foto: Petra Pášová/Hanácké noviny

Jaké jméno má Armáda České republiky u veřejnosti? Při loňských smutných úmrtích na misích se našly i negativně laděné hlasy, které říkaly, že v zahraniční vojáky nepotřebujeme, že jde o žoldáky…

Jméno má určitě dobré. Vadí mi ale, že někdo o vojácích na misích říká, že tam jeli pro peníze. Nepopírám, že si tam peníze vydělají, ale tak je to v pořádku. Sedm dnů v týdnu, 24 hodin denně jsou ve službě, nemají volno šest měsíců. Ukažte mi někoho, kdo by jim tohle mohl závidět. A to nemluvím o nebezpečí, které tam je. Rozhodnutí o účasti republiky v misi není věcí vojáka. Ten šel tam, kam jsme jej my, občané, prostřednictvím svých volených zástupců poslali. Měli bychom být rádi, že takové vojáky máme. Jsou tu totiž pro všechny, i pro ty, kteří s účastí v misích nesouhlasí. Třeba v Prostějově je špičková posádka, nejlepší z nejlepších. A když by vás například někde v zahraničí unesli, oni budou ti, kteří vás pojedou vysvobodit. Co se týká úmrtí, je to velmi smutná věc, neštěstí, ale bohužel přirozené riziko nasazení ve válečné operaci. O to více bychom neměli jejich oběť zpochybňovat.

Jste nejen ředitel nemocnice, ale i lékař. Je to výhoda nebýt jen managerem?

Má to obě dvě strany, je to výhoda i nevýhoda. Těžko se obě funkce kloubí a musel jsem hodně omezit medicínskou část, ale zase na druhou stranu vím, že funkce ředitele není doživotní a chtěl bych si uchovat kontakt s oborem. Taky ale proto, abych znal každodenní starosti našich lékařů a jejich práci.

Co nového chystáte pro letošní rok?

Operační obory máme situované v Pasteurově ulici, není tam jedině ORL, tedy krční, nosní, ušní. Chceme obory sjednotit, proto máme v plánu vybudovat velkou přístavbu, aby byla dostatečná pro ORL oddělení. Druhá velká akce je poměrně čerstvá, v prostorách Domu armády v Olomouci, kde dnes sídlí restaurace U Huberta, chceme zřídit komunitní centrum pro válečné veterány. Je to obdoba toho, co už několik let velmi dobře funguje v Brně. Bude především pro novodobé válečné veterány, kterých je na Olomoucku a okolí už okolo tří tisíc. Sloužit bude pro setkávání veteránů či jejich rodinných příslušníků a podporovatelů. Budou se tam pořádat i výstavy, školení, besedy.


Martin Svoboda (*1973)
Po gymnáziu v Moravských Budějovicích zamířil na Vojenskou lékařskou akademii Hradec Králové, současně studoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Postupně získal atestace ze všeobecného lékařství, z interního lékařství a z gastroenterologie. V roce 2016 absolvoval kurs generálního štábu Univerzity obrany Brno, má hodnost plukovník generálního štábu. Ředitelem Vojenské nemocnice Olomouc je od ledna 2015.