Opustila práci v Praze, v rodné Olomouci zachraňuje postižené jezevčíky

Jsou vděční za každé pohlazení, a přestože mnozí z nich mají hendikep, energií a radostí ze života umí hodně překvapit. Záchranná stanice Jezevčíci v nouzi pomáhá v olomoucké městské části Droždín téměř tři roky. Jako jediná v republice se stará o nemocné nebo nechtěné jezevčíky.

V záchranné stanici Jezevčíci v nouzi jsou pejsci bez očí, nohou, ochrnutí, přesto mají neuvěřitelnou chuť k životu. Foto: archiv Petry Smolkové

Petra Smolková, předsedkyně spolku Jezevčíci v nouzi, žila ještě před třemi roky v Praze, měla pro mnohé snovou a dobře placenou práci. Přesto cítila, že potřebuje změnu. Projekt na záchranu jezevčíků odstartovala v roce 2013 fenka Fanynka a když pak prarodiče Petry Smolkové v roce 2016 onemocněli, o návratu na Moravu bylo rozhodnuto. „Teď jsem v místě, kde žila moje prababička. Rozhodnutí odstěhovat se z Prahy bylo po tom, co jsem si uvědomila, že pracuji celý den, ale nedělám, co bych dělat chtěla. Proto jsem se rozhodla, že práci, která mě moc bavila, ukončím a přesunu se domů, do rodné Olomouce. Pracuji převážně z domova, jsem šťastná, že jsem s rodinou, starám se o pejsky. Jsem určitě spokojenější,“ zamýšlí se Petra Smolková.

Energie na rozdávání

Se svými chlupatými svěřenci žije v rodinném domě na okraji Droždína, aktuálně jich v domácnosti má 26. Limit je čtyřicet psů, dvacet z nich jsou trvalí obyvatele, zbytek se nabízí k adopci. Za rok projde zařízením okolo šedesátky pejsků. „Proč jezevčík? Je to plemeno, které mi povahově sedí. Myslím si, že já sama jsem takový jezevčík,“ směje se mladá žena. Podle ní je to pes s vlastním názorem. „Lidé to často zaměňují s tím, že je tvrdohlavý. Pro mě naopak představuje obrovskou osobnost psa. Navíc mě přitahuje jejich síla a životní energie. Mám tady psy bez očí, bez nohou, ochrnuté, a přesto mají neuvěřitelnou chuť k životu. Nepotřebují litovat,“ pokračuje obětavá chovatelka.

„Nepotřebují litovat,“ říká o svých postižených zvířatech chovatelka. Foto: archiv Petry Smolkové

Nechtěné dědictví i zvířata z množíren

Zvířata, která najdou v Droždíně azyl, pocházejí z útulků, kde jim nemohou dát potřebnou péči. „Volala mi třeba paní vedoucí z útulku v Kolíně, že našli jezevčíka zabaleného do pytle. Měl ochrnutou zadní část těla, někdo se ho zbavil. Nemohli mu poskytnou speciální péči, a tak jsme se domluvili na převzetí. Nejčastějším příjmem jsou ale pejsci přímo od rodin. Starý nebo nemocný člověk se už o pejska nemůže postarat a rodina nemá možnost nebo nechce. Tohle je hodně smutné, ale dělám to pro psy, ne pro lidi,“ přemítá.

Limit chovné stanice je čtyřicet psů. Začátkem letošního roku jich zde žilo 26. Foto: archiv Petry Smolkové

Žijí u ní také psi z množíren. „O paní z Ostravska věděly všechny orgány, posílali jsme tam kontrolu, kterou ale provedli s výsledkem, že je vše v pořádku. Stačí totiž, když má pes zajištěnou stravu, vodu v misce a je očkovaný proti vzteklině. Ale to, že je jezevčík v králíkárně, mi normální nepřijde. Paní jich měla v jednu chvíli i přes sto. My jsme smluvně převzali osm fen, které byly nemocné s psychickými problémy a měly být utracené,“ popisuje smutně.

Každý den dělám maximum

Spolek Petry Smolkové má velkou základnu podporovatelů. Přispívají na péči čtyřnohých svěřenců finančně i materiálně, ale taky je chodí venčit. Každoročně se pak v Olomouci koná setkání příznivců jezevčíků, loni se Olomouckého víkendu štěstí zúčastnilo přes šest set lidí. I z toho se Petra Smolková raduje. Přesto přiznává, že občas nastanou chvíle, kdy jí veselo není. „Limitem je pro mě úmrtí pejsků. To jsou okamžiky, kdy si říkám, že mi pukne srdce. Na druhou stranu ale vím, že jsem udělala maximum pro jejich dobrý život, dala jsem jim například půl roku rok dobrého života navíc. Není ale čas nad tím moc přemýšlet, práce s nimi je každodenní a obrovská,“ dodává.