Po komunistickém vězení pomáhala ve Vídni českým emigrantům

Prostějovská rodačka a historička umění Věra Běhalová. Pozoruhodnou a neprávem zapomenutou osobností našeho regionu i světa umění je Věra Běhalová. Její životní a profesní příběh je dramatický. Je příběhem statečné ženy, historičky umění, politické vězeňkyně a emigrantky.

Věra Běhalová na fotografii při návštěvě Prostějova, nedatováno. Osobní archiv Kamila Rodana

Věra Běhalová se narodila 31. července 1922 v Prostějově  v rodině městského úředníka Bedřicha Běhala. Byla jedináček. V rodině měla velmi dobré hmotné zázemí. Narodila se se zdravotním postižením – luxací (vykloubené nohy). Toto onemocnění ji nasměrovalo k četbě, literatuře a studiu. V Prostějově vystudovala dívčí reálné gymnázium, na kterém v roce 1941 odmaturovala. Výrazně ji zde ovlivnil profesor matematiky a fyziky, akademický malíř Jaroslav Pacák. Jeho vypravování o starých památkách a výtvarných umělcích ji doslova fascinovalo. Toužila studovat dějiny umění. Tento svůj sen však nemohla v letech války realizovat. Žila tehdy u příbuzných v Praze. Pracovala jako úřednice u stavební firmy. Navštěvovala výstavy a nadále se o umění zajímala.

Studium kunsthistorie a vliv Růženy Vackové

V roce 1945 se zapsala na studia výtvarného umění a hudební teorie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zde ji významně ovlivnili historikové umění Václav Mencl a Jaromír Pečírka a filozof Jan Patočka. Největší morální autoritu pro ni představovala historička umění a klasická archeoložka profesorka Růžena Vacková. Vacková navazovala kontakty s kněžími Josefem Zvěřinou a Otou Mádrem a vytvářela kroužky katolické mládeže inspirované srbským jezuitou Kolakovičem. Diskutovalo se v nich o otázkách náboženských a politických. Členkou tohoto kroužku byla také Věra Běhalová. Po studentských prověrkách v lednu roku 1949 byla ze studií vyloučena z důvodů svého katolického smýšlení a údajných buržoazních názorů.

Věra Běhalová na fotce z konce sedmdesátých let 20. století. Foto: Jan Borský

Soudní proces a vězení

Věra Běhalová potom pracovala jako telefonistka na francouzském velvyslanectví v Praze a jako vychovatelka dětí velvyslance. Růžena Vacková s ní navázala intenzivní kontakty. Využila ji k předávání tajných informací a korespondence diplomatickou cestou do Svobodné Evropy a Rádia Vatikán. Dne 13. února 1952 byla Běhalová zajištěna Státní bezpečností a vzata do vazby. V politickém procesu Bárta a spol. konaném ve dnech 28. až 31. října 1952 byla odsouzena za vyzvědačství a špionáž na sedm let odnětí svobody. Důvodem pro udělení  „nízkého“ trestu byla skutečnost, „že je mrzák, byla zmanipulovaná církví a byla loutkou Vackové a Zvěřiny“. Trest si odpykala v ženské věznici v Želiezovcích u Nitry na Slovensku. Náročná práce v zemědělství se odrazila na jejím zdravotním stavu. V dubnu 1956 ji postihla obrna. Z těchto důvodů byla přemístěna do pardubické věznice a pracovala v tamní Tesle. Na žádost rodičů byla 14. února 1959 propuštěna. Údajně podepsala dokument, že o těchto věcech nebude nikdy mluvit. O soudu a vězení potom ani po roce 1989 nemluvila.

Léta šedesátá a vídeňská emigrace

Po propuštění z vězení žila tři měsíce v Prostějově. Zdejší poměry se jí však nelíbily. Vrátila se znovu do Prahy. Pracovala jako výtahářka v Bílé labuti a úřednice v Drutěvě. V šedesátých letech se však znovu dostala k výtvarnému umění. Pracovala v galeriích v Chebu a v Plzni. Začala mapovat vily architekta Adolfa Loose a studovala mobiliář doby secese. V roce 1969 obdržela studijní stipendium do Vídně. Do tehdejšího Československa se už nevrátila. Ve Vídni vystudovala dějiny umění. Studium ukončila doktorátem v roce 1974 ve svých dvaapadesáti letech.

Její garsonka na vídeňské Hadikgasse se stala místem setkávání s architekty, historiky, umění a českými emigranty. Radila jim a pomáhala. Často je vozila svým legendárním Citroënem Dyane po rakouských památkách. Byla předsedkyní rakouské odbočky exilové Československé společnosti pro vědu a umění.

Do své vlasti se nevrátila ani po roce 1989. Občas sem přijížděla jen na krátkodobé návštěvy. Bydlela u fotografa Pavla Štechy v Černošicích a ráda jezdila do Velkých Losin. V polovině devadesátých let 20. století spolupracovala na Plečnikově výstavě konané na Pražském hradě. Výsledkem jejího studia je rozsáhlá monografie Josef Plečnik, architekt Pražského hradu (1996). V prosinci 1990 byla plně rehabilitovaná. Věra Běhalová zemřela 6. ledna 2010 ve Vídni. Urna s jejími ostatky je uložena v rodinném hrobě na Městském hřbitově v Prostějově.

Noblesní, věčně usměvavá dáma, křehká, drobná, ale morálně silná žena, tajemná, uzavřená, pohostinná, bohém, vstřícná… Taková byla doktorka Běhalová. Tak na ni také vzpomínají historik architektury Zdeněk Lukeš či fotograf Pavel Štecha. Jejími osudy se zabýval historik Slezského muzea v Opavě Kamil Rodan.