Prostějovská výstava ukazuje i malé radosti v terezínském ghettu

Vzpomínky patnácti dívek, které v jednom pokoji společně přežily v terezínském ghettu útrapy holocaustu zachycuje výstava Děvčata z pokoje 28 L 410 Terezín v prostějovském Špalíčku.

Maud Beerová na fotografii v publikaci Co oheň nespálil. Archiv autorky.

V terezínském ghettu byly děti izolovány od rodičů v takzvaných heimech – dívčích a chlapeckých domovech. Ten dívčí s pokojem 28 byl v kasárenské budově L 410 zřízen 1. září 1942. Jeho obyvatelkami se stala děvčata ve věku od dvanácti do čtrnácti let. Žila ve stísněných podmínkách – třicet v jedné místnosti, spala na tříposchoďových postelích. Mladým ženám se věnovaly vychovatelky. Hrály divadla, učily se, kreslily, společně založily kroužek Maagal (tedy hebrejsky kruh či dokonalost).

Do konce října 1944 zde bydlelo kolem padesáti děvčat, válku z nich přežilo patnáct. Jejich vzpomínky, ukázky z deníků a kresby zachycují další panely výstavy. Ela Steinová, Anna Flachová, Helga Pollaková, Eva Landová, Miriam Rosenzweigová patřily mezi ty, které přežily.

Jeden ze sálů muzea je doplněn o materiály týkající se Prostějova. Najdeme zde osudy dívek z pokoje číslo 25 v Terezíně. Právě tam přežila válku prostějovská rodačka Maud Steckelmacherová

Příběh Maud Steckelmacherové-Beerové

Narodila se 7. dubna 1929 v domě na Pernštýnském náměstí v Prostějově. Její rodiče pocházeli z německého židovského prostředí, ale postupně se přikláněli na českou stranu. Otec Bedřich Steckelmacher pocházel z Boskovic a v Prostějově provozoval obchod s látkami a šicími potřebami. Matka Kateřina, rozená Steinerová, pocházela z Prostějova. Byli přesvědčení sionisté a připravovali se na odjezd do Palestiny. Tyto plány přerušila válka.

Panely přibližující dění v Prostějově obsahují i ukázky novinových článků, které v té době přinášely zejména Hlasy z Hané. Foto: www.prostejov.eu

Původně se jmenovala Sára, rodiče jí ale z anglofilních důvodů dali jméno Maud, v Izraeli potom užívala hebrejské jméno Michal. V Prostějově navštěvovala dívčí obecnou školu v Komenského ulici. Cvičila v židovské tělovýchovné organizaci Makabi, byla členkou sionistického hnutí mládeže a učila se hebrejsky. Rok 1939 a následující okupace však znamenaly zásadní změny v jejím životě. Nemohla chodit do veřejné školy, s rodiči se odstěhovali z vlastního.

Zábava i smrt první lásky

Další rány osudu ale měly teprve přijít. V červenci 1942 byla s rodiči a příbuznými deportována transportem AAm do Olomouce a odtud do Terezína. V zimě toho roku se ocitá v pokoji číslo 25 mezi třináctiletými dívkami. Pracovala většinou v zemědělství, což pro ni znamenalo vyjít ven ze špinavého ghetta a občas i možnost si přinést trochu zeleniny na přilepšenou. Terezín pro ni představoval přednášky, školu, psaní deníku, tanec, sport, ale i transporty, nemoci, loučení s první láskou – Hermannem Tandlerem a jeho smrt v Treblince. Válku nakonec přežila stejně jako maminka a mladší sestra Karmela, otec a dědeček v Terezíně zemřeli. Babička byla transportována do Osvětimi.

Po válce pobývala Maud v ozdravovně zřízené Přemyslem Pitterem ve Štíříně, krátce studovala na prostějovské reálce. V létě 1946 odjela na sionistický tábor do Kežmarských Žlebů. Potom směřovala na hachšaru – přípravku na odchod do Palestiny – aliju. Po jejím absolvování začala pro toto hnutí pracovat, vedla kroužky mládeže v Praze, Brně a na Slovensku. Do Izraele odjela s příbuznými v zimě roku 1949. Dostala se do kibucu Ginegar, kde poznala brněnského rodáka Šimona Beera, za něhož se v roce 1951 provdala. Narodily se jim dvě dcery a syn, řadu let spolu žili ve vesničce Betlém Galilejský. Nyní již čtyřicet let bydlí v Tel Avivu. Manžel zemřel v roce 2002, nejmladší dcera Jael tragicky zahynula v roce 1986.

Co oheň nespálil

Maud Beerová je autorkou vzpomínkové knihy Co oheň nespálil vydané Muzeem Prostějovska v roce 2005. Stala se čestnou členkou spolku pro židovské kulturní dědictví Hanácký Jeruzalém v Prostějově a nositelkou Ceny města Prostějova za rok 2011, která jí byla udělena za zachování historické paměti na židovské spoluobčany.

Výstavu je možné zhlédnout do konce března ve výstavních prostorách Muzea a galerie v Prostějově Špalíček v Uprkově ulici. Panely jsou sestavené na základě knihy německé novinářky a reportérky Hannelore Brenner-Wonschick vydané česky v roce 2006. Výstavu připravilo Židovské muzeum Praha a trvale je umístěna v Terezíně. Na její organizaci se kromě prostějovského muzea podílel také spolek Hanácký Jeruzalém v Prostějově.

Jednoho zimního dne v roce 1943 bylo osazenstvo ghetta nahnáno do Bohušovické kotliny, aby bylo spočítáno. V té době jsem měla encefalitidu a byla jsem v nemocnici ve Vrchlabských kasárnách. My nemocní jsme se sčítání neúčastnili – počítali nás v postelích. Měli jsme starost o naše lidi v kotlině, zvlášť když už se začínalo stmívat a oni se stále nevraceli. Čekali jsme netrpělivě – ven jsme nesměli – byli jsme v karanténě, už bylo osm hodin večer – i v ghettu se udržoval zákaz, nesměli jsme po osmé večer být venku. Konečně slyšíme hluk – tisíce na smrt unavených, hladových a zmrzlých lidí se vracelo. Znělo to jako lavina, jak zemětřesení, jako potopa.

Maud Michal Beerová: Co oheň nespálil