V Evropě je znát nebezpečná nejednota, všímá si kněz Antonín Lukeš

S knězem a členem řádu Institut Id Krista Vykupitele, Misionáři Identes Antonínem Lukešem, který vyrostl v Olomouci, jsme hovořili o tom, jak se člověk dostane z Olomouce až do Ekvádoru, jací jsou jihoameričtí Indiáni nebo o zostřující se nejednotě, která pomalu obestírá celou Evropu.

„Mrzelo mě, že právo na mystiku se skoro výlučně přisuzuje Indii a Tibetu.
O křesťanské mystice jsem měl tušení, že bude někde ve Španělsku,“ říká kněz. Foto: archiv Antonína Lukeše

Vystudoval jste teologii, ale nějakou dobu jste nebyl vysvěcen. Jak je to dnes?

Byl jsem vysvěcen 2. srpna 2008 v Quitu, hlavním městě Ekvádoru, v kostelíku Neposkvrněné z Iñaquita. Bylo to kousek od školy, kde jsem tehdy učil. A světil mě biskup Danilo Echeverría, o rok mladší než já. Dnes nemám, kde bych ho potkal, povedlo se to jen jednou v Římě. Často na něho myslím a občas mu pošlu pohlednici: z Prahy, z Compostely, z Bratislavy. Musím mu poslat pohlednici i z Olomouce.

Mohl byste přiblížit řád, ke kterému patříte?

Řád se jmenuje Institut Id Krista Vykupitele, Misionáři Identes. Patřím k němu, protože mě uhranul svojí mystikou. Se mnou to tak bylo vždycky, že jsem zpozorněl, když jsem slyšel mluvit o mystice. V osmdesátých letech jsem byl mladý a docela živě si vzpomínám na lidi, které mystika zajímala a mluvili o ní. Mě u toho trochu mrzelo, že právo na mystiku se skoro výlučně přisuzuje Indii a Tibetu. Snad jsem byl ochoten tomu i věřit, ale cítil jsem, že mě to míjí. Vůbec jsem nepochyboval o existenci mystiky křesťanské, o které jsem měl tušení, že bude někde ve Španělsku. No a když jsem se v devadesátém prvním roce setkal s Felipem (v Olomouci tehdy učil španělštinu na filozofické fakultě), pak s Albertem a časem s dalšími misionáři Identes, přesvědčovalo mě na nich něco, na co jsem vlastně čekal: autentická mystika (tedy alespoň pro mě autentická), která se člověku velmi ráda poddá ve spojení s Kristem a s jeho evangeliem.

Jinak misionáře Identes založil Fernando Rielo v roce 1959 právě ve Španělsku a řád byl uznán začátkem roku 1994. Že jsme misionáři, to vyplývá z logiky světa i církve.

Působil jste několik let v Ekvádoru – můžete na to krátce zavzpomínat?  Proč jste se rozhodl odjet zrovna tam, co vám dala práce s tamními lidmi?

Byl jsem tam tři roky: od začátku ledna 2006 do vánoc 2008. Poslal mě tam představený, abych trochu víc poznal náš řád: spolubratry, spolusestry, život jinde než u nás a další věci, které nejsou závislé ani tak na cestování, jako spíš na samotné změně. V Quitu tenkrát bylo letiště ve městě a pokaždé, když nějaké letadlo stoupalo k nebi, nostalgicky jsem myslel na Ruzyň. Jednoho dne se to vzpomínání stalo pro mě mystickým, protože k nebi stoupalo letadlo a v mojí ruzyňské nostalgii mi Kristus řekl, abych už s tou Ruzyní konečně přestal, přijal Quito i s jeho lidmi za své a byl Ekvádorec s Ekvádorci.

Do Ekvádoru jsem jel s představou, že tam budu učit, něco předávat, vlastně dělat to, co se u misionářů logicky předpokládá. Ale pravdou byl spíš opak. Lidi tam byli misionáři pro mě. To já jsem se učil od nich. Byl jsem učeň úplně přesně tak, jak mi to řekl představený, když mě tam posílal. V Ekvádoru taky žije moje láska od dětství: Indiáni. Před blonďatými bělochy jsou povětšinou hodně plaší. Musejí nést historické břímě, že jejich civilizace byla převálcovaná civilizací bílé rasy, což může tu jejich plachost zčásti vysvětlovat. Mužská plachost je docela tvrdá, člověk se za celý život nemusí z jejich strany dočkat žádné vstřícnosti. Ženská plachost je samozřejmě jiná. Ženy jsou měkčí a trochu se stydí, takže se i mírně usmívají. Všichni v sobě mají, stejně jako my, potenciál dobra, krásy a všech věcí, které lidský život pozvedávají. Asi to v sobě mají jako v třinácté komnatě a možná tomu rozumějí trochu jinak než my.

Po návratu jste byl nějakou dobu v Praze – čemu jste se věnoval?

Po návratu do Čech jsem byl deset roků v Praze farářem v Michli a v Krči. Byl to život s lidmi, od nejmenších po nejstarší. Dospělí lidé, otcové a matky rodin, byli zodpovědní a vzdělaní, takže mívali dobrou práci, obecně se dá říct, že byli dobře situovaní. Ale duchovní potřeby jdou za člověkem, ať je na tom společensky jakkoliv. V Praze, a nakonec v celé Evropě je cítit mnohem ostřejší nejednota než v Americe. Nikdo z nás dospělých si samozřejmě nepředstavuje, že by rozdmýchával nejednotu, a přece jsme ji rozdmýchali. Nemám na mysli rozdmýchávání kreativní různosti a pestrosti, ale nebezpečného zla nejednoty. Je sice normální, že ve společnosti, včetně církve, je o mnoha věcech mnoho představ. Jenže stoupenci různých představ jsou ve střetu, který se viditelně vyostřuje a ideologizuje. Přitom protagonisté na obou stranách jsou takřka vždycky inteligentní a vzdělaní lidé. Řekl bych, že moje místo v Praze bylo čím dál víc v soukolí těchto střetů. Nevyhledával jsem je, přesto jsem se do něj dostával pořád častěji. Ale znovu mě potkala mystická chvíle. Bylo to vedle kostela v Krči, který stojí uprostřed takové hezké zahrady. Byla neděle a právě končila dětská mše. Po ní samozřejmě jako první začaly vybíhat z kostela děti. Stačilo mi jenom je vidět, abych se zaradoval a zalil mě pocit blaha. Za dětmi začali vycházet jejich vzdělaní rodiče, a můj pocit rázem zmizel. Místo něj mě obestřelo znechucení. A v tu chvíli se mě Kristus zeptal, proč ty dospělé rodiče nemiluju stejně tak, jak miluju jejich děti. Ta mystická chvíle je pořád se mnou a prosí mě, abych ty bojechtivé dospělé lidi pořád znovu a znovu miloval.

Nyní působíte v Bratislavě, co je tam vaším úkolem?

Natrvalo jsem v Bratislavě teprve od listopadu. Už dřív jsme sem ale jezdili na univerzitu za studenty, co mají zájem o dobrovolnictví v jedné naší misii v Bolívii. Na nás je, abychom to administrovali a aspoň trochu studenty připravovali. Pokud se nepletu, tento projekt běží od roku 2011. Asi před čtyřmi lety nám bylo nabídnuto, jestli bychom se nepokusili dělat něco na koleji Mladá garda v Bratislavě–Rači, tak jsme tam šli. Něco dělat na vysokoškolské koleji je nekonečná otázka bez logického receptáře. Bohudík. Mladí jsou jako vítr a přirozeně se nekontaktují s někým, kdo bude za chvíli v důchodovém věku. Je tam kolem nás něco přes dvacet mladých a dalších, co o nás vědí, nebude málo.

Jak vidíte Olomouc, město, v němž jste vyrostl – uvažujete, že byste se sem někdy vrátil? Jaké byste tu měl možnosti?

Olomouc není moje rodné město, ale je to stará láska, která mě pořád vábí. Návrat do Olomouce by musel chtít představený. On by to chtěl, což o to, ale jako možnost k návratu by musela být konkrétní nabídka, která teď není. Já se ale obávám, že by to nebylo moudré, už pro tu starou lásku. Žil jsem v Olomouci do třiatřiceti let, to znamená většinu svobodného mládí, kdy jsem chodil, kam jsem chtěl, a dělal, co jsem chtěl. Pořád cítím nostalgii, která je asi nemálo zmatená. To samozřejmě nic nemění na tom, že jsem šťastný, když kohokoliv ze starých kamarádů a kamarádek v Olomouci potkám.

Antonín Lukeš (*1962) se vyučil zámečníkem, maturoval na Střední ekonomické škole v Olomouci. Poté vystudoval teologii na Karlově univerzitě v Praze. Několik let se živil jako zámečník, pracoval v olomouckém Domově důchodců a v azylovém domě, také jako ekonom a účetní. V duchovní službě působil deset let v komunitě Misionářů Identes v Praze, tři roky v misiích v Ekvádoru, po návratu dalších deset let opět v Praze coby kněz. Nyní je v univerzitní pastoraci na koleji Mladá garda v Bratislavě. Každý rok v červenci vykonává s mladými lidmi pouť do španělského Santiaga de Compostela. S mládeží pracuje i během roku – například v Parlamentu mládeže, kde s nimi hovoří o práci a nezaměstnanosti, životním prostředí, rodině, migraci a dalších aktuálních tématech.