Voda je pitná, když jsou u ní hrníčky, říká sběratel studánek

Na kuchyňském stole leží obyčejná fotoalba. Jejich obsah je ale nezvyklý, jsou v nich stovky snímků studánek. Milan Mikš ze Samotišek je sbírá, objíždí je na kole s foťákem. Pramínky čistí, neznámé pojmenovává a vše zapisuje do internetových map.

Za studánkami najezdí Milan Mikš ze Samotišek na Olomoucku na kole každoročně několik tisíc kilometrů. Foto: Ondřej Zuntych/Hanácké noviny

Před třemi lety skončil v dvaašedesáti s malou kopanou a nechtěl lenivět. Když se v novinách dočetl o Fuňkově studánce u Vilémova, sedl v obci pod Svatým Kopečkem na nové kolo a rozjel se tam. „Po lese chodím bez navigace, ale našel jsem ji. I kolo na zádech jsem měl. Tak mě to chytlo, že jsem začal studánky objíždět. Vždycky si je najdu na internetu, nachystám si jich i pět šest a vyrazím. Mám objeté Prostějovsko, Olomoucko, jedu i za Poličku,“ přidává výlet, kdy se dostal na 140 kilometrů v sedle.

Něco mi řekne, kde hledat

Někdy to napoprvé nevyjde, třeba po studánce za Úsovem pátral třikrát. „Ani místní nevěděli. Ptám se, mluvím s lidmi. Oni mi řeknou, že tam žádná není, chvíli hledám, a pak ji najdu padesát metrů od jejich domu,“ přibližuje chvíle hledání nadšenec. Hůř se v lesích hledá i po kalamitách a následné těžbě. „Nevím, co v sobě mám, ale já třeba tu studánku nemůžu najít a něco mě najednou řekne, kde bude a zavede mě to k ní,“ dojde většinou k cíli.

Milan Mikš ke každému albu složí básničku. Foto: Ondřej Zuntych/Hanácké noviny

Jezdí různými směry a tak kromě péče o vodu může srovnávat i povahy lidí, se kterými se na cestách baví. „Když se třeba zastavím v okolí Poličky, zeptám se lidí a oni zjistí, že jsem z Olomouce, hned mne zvou na kafe. Úplně čumím, naprosto jiná mentalita , přitom je to kousek. Tady se kolikrát zeptáte a lidi odseknou,“ všímá si cyklista.

Náhodné objevy

Tipy bere na serveru mapy.cz. Do vyhledávací pole stačí napsat heslo „studánka“ a na obrazovce se rozsvítí desítky bodů. Sám už jich přidal přes dvacet. Zápisy se objevují také v Národním registru pramenů a studánek. „Při registraci se musí vyplnit formulář a zadat souřadnice. V online mapě jdou někdy vyčíst, teď jsem si ale koupil chytrý mobil. Nemám tam sice internet, nicméně ukazuje mi souřadnice. Použil jsem ho například při focení samotišských císařských studen,“ říká, jak určuje polohu.

„Dřevěná stříška pokrytá větvičkama, místo, kde studánka je v lese sama.“
Foto: Ondřej Zuntych/Hanácké noviny

Už se mu i stalo, že některé studánky našel náhodou, když pátral po jiných. Když ještě nejsou v internetové mapě, dává jim jména. Podle kamaráda je tak třeba u Šternberka Viťouš, otce připomíná za Horní Boudou u Pohořan pramen Jaroslav. 

Radostí i zakřičím

Začátkem března už měl první letošní dvacítku studánek za sebou. „Jezdím i přes zimu, jen nesmí být ledovica. Když přijdu na místo, studánku nafotím. Mám dva foťáky, i na mobil, kdyby se náhodou něco pokazilo. Někdy, když ji najdu, radostí si zakřičím,“ svěřuje se Milan Mikš. Potom doma o každé objevené studánce napíše, kudy se k ní nejlépe dostat. S tiskem fotek a úpravou alb mu pomáhají kamarádi.

Na konci roku udělá bývalý masér souhrn. V roce 2016 například objel 133 studánek a tachometr ukazoval 6 238 kilometrů. V roce 2017 už měl 227 nálezů a loni 290. Ke každému albu si složí básničku a namaluje obrázek. „Někteří lidé mají mnohem víc studánek než já, ale neobjíždějí je na kole. Teď to plánuji tak, abych za měsíc aspoň deset studánek bylo,“ upozorňuje, že zdaleka není se svou zálibou jediný.

Bez studánek nebude voda

Dvakrát za rok vyráží také do Sárváru, takže se do jeho sbírky dostávají i studánky a prameny z Maďarska. „Jsou to upravené prameny přímo v dědinách. To vždy chválím. Každá postavená studánka je krásná, ale za tři čtyři roky začne chátrat… Alespoň v okrese Olomouc se hodně málo udržují. Kdyby si jich lidé víc vážili, vždyť bez nich nebude voda,“ přál by si. Někdy se na internetu píše o kvalitě vody. „Poznat to jde ale dobře i na místě. Když je pitná, jsou tam většinou hrníčky,“ dává radu.

Studánka Wolkr 1 – Fort u Olomouce-Radíkova. Foto: Milan Mikš

U některých studánek se podaří zjistit stručnou minulost, příběh ale může být i delší. Například nad Dolany je studánka zvaná Wolkerova. Je však v rozkladu, polámaná. „Byl jsem se tam podívat s šéfem polesí a on mi řekl, že studánka vůbec nemá svoji vodu, plnila ji jen fólie položená v údolí,“ vybavuje si Milan Mikš. Jelikož kousek pod nedalekou radíkovskou věží bývala studna, navrhl lesník její přemístění tam. „Souhlasil jsem, ale chtěl jsem ponechat název Wolkerova. Řekl, že na to má lidi a vše zařídí. Rok jsem tam nešel. Pak náhodou zjistil, že v Lošově chtěli, ať se jmenuje Fort, protože lidé tak kdysi chodili z pevnůstky pro vodu, která nahoře na kopci nebyla. Dal jsem ji proto název Wolker 1 – fort,“ popisuje Mikš.

Při pravidelných vyjížďkách se mu nevyhnou nepříjemnosti. U Náměště na Hané už byl v křižovatce, když do ní rychle vjelo nákladní auto. Letěl přes řídítka, náklad ho zasypal. „Nic se mi naštěstí nestalo. Někdy je to nebezpečné i na cyklostezkách mezi dětmi a psy, lidé se moc neohlížejí, tak jsem si koupil veliký klakson a troubím. Každou cestu končím v Pivovárku Melichárek v Horce nad Moravou. Nejsem pivař, ale tam si dám a valím,“ usmívá se.