Skautský vedoucí: Osobním příkladem ukazujeme, že jen telefon a počítač nestačí

V roce 1989 založil Lubomír Vaňák z Dubu nad Moravou se ženou turistický oddíl. „Nápad byl její, já souhlasil, ale chtěl jsem to dělat podle spisovatele Jaroslava Foglara. Snažili jsme se do dětí dostávat základy skautingu, které jsem načerpal z jeho knih a také v roce 1968, kdy jsem si v deseti letech založil při čtenářském klubu časopisu Skaut-Junák vlastní družinu,“ vzpomíná na začátky svého celoživotního dobrodružství dlouholetý skautský vedoucí řečený Ester. Se svými skauty později procestoval skoro celou Evropu a také reprezentoval Českou republiku s oddílem na národním jamboree v Kanadě. Navštívili jsme také dalekou Austrálii.

Lubomír Vaňák se označuje jako skeptický optimista. Věří, že romantika skautingu vytrvá. Foto: Ondřej Zuntych/Hanácké noviny

Skauting vás tedy drží už od roku 1968?

U nás byl skauting zakázán celkem třikrát. Nejdřív fašisty a po válce komunisty. Mnohé z pestrého skautského programu tyto totalitní garnitury využily ve svých mládežnických organizacích. Třetí obnova byla právě v roce 1968. To jsem byl jako desetiletý v Olomouci a ve stánku jsem viděl nulté číslo časopisu Skaut-Junák. Na titulní straně byl krásný obrázek od Zdeňka Buriana, jak si vedoucí podává ruku s chlapci, za nimi je totem s bobrem, úžasné… Chytlo mě to, začal jsem se zajímat.

Jak založení družiny desetiletým klukem vypadalo?

V časopisu uváděli, že je možné založit čtenářský klub, tak jsem si napsal do Prahy a začal s nimi komunikovat. Bylo to ale jen krátkou dobu, protože pak přišly v srpnu 1968 tanky a okupace vojsky Varšavské smlouvy. Od roku 1970 byl zase skauting zakázán. Oslovil mě ale natolik, že jsem doslova zhltal všechny Foglarovy knihy a kreslené seriály. Dodnes se jeho knihy čtou. Čekal jsem pak skoro dvacet let, než přišla další obnova po revoluci 1989. Mezitím jsem byl na škole v Brně, kde jsem   jezdil s trampskými osadami na vandry, byl na vojně a po ní se oženil a založil rodinu.

Jak hodnotíce vývoj skautingu od roku 1989?

Skaut se rozvíjel hned po revoluci, bylo to hektické. Do skautské organizace přešla spousta pionýrských oddílů, které v této organizaci nikdy nebyly. Na počátku devadesátých let nás bylo okolo 120 tisíc. Časem se to proselo, myšlenkově jsme se rozcházeli. Byli zde lidé poplatní bývalému totalitnímu režimu, kteří spolupracovali s StB a dostávali skautské vedoucí i do vězení. Znal jsem bratra Juráně – Jasana, který musel pracovat v uranových dolech, kde ho nechali nosit rudu v holých rukou, což se samozřejmě projevilo na jeho zdraví. Takových případů byla spousta.

U nás v Dubu jsme začali takzvaně „na zelené louce“. Neměli jsme žádné vybavení a klubovnu jsme získali po svazácích. Čtyři holé zdi a děravá střecha. Pustili jsme se s elánem do oprav. Během několika let se nám vlastním úsilím podařilo klubovnu pospravovat a s pomocí obecního úřadu zařídit. Dnes je to velmi slušná základna s táborovým vybavením.

Čemu čelí skaut dnes?

Mám obavu z vývoje společnosti, která žije materiálním způsobem. Přibývá neúměrně byrokracie, vyhlášek a omezení. Skauti mají zaměřenou činnost do přírody, jenže to začíná být čím dál problematičtější. V naší zemi je jen minimum pozemků, které patří skautům. Většinou se pronajímají louky na táboření od soukromých vlastníků. Když se pak rozhodnou pozemek prodat, dostává se spousta oddílů do problémů. Z této situace máme obavu. Ve světě mají některé země výhodu, že mají svá tábořiště patřící vysloveně skautingu. Když jedeme do Holandska nebo Kanady, mají tam desítky takových. Tento styl je už moc moderní, alespoň pro nás. My naše tábořiště na Drahanské vrchovině milujeme a nedovedeme si vůbec představit, že bychom o něho přišli. Jezdíme sem desítky let. Na velké louce jsou postavená týpí, na malé podsady pro naše prcky. Je okolo toho spoustu práce, ale nás to baví. Společně s námi už tábořili skauti z Holandska, Kanady, Francie, Estonska a byli nadšeni, protože tento styl neznají. Ukazujeme jim svoje rituály a vysvětlujeme naše přezdívky. Když jsme dostali povolení od majitele složit soušku, kanadští skauti se u ní fotili, jako by ulovili medvěda.

Zázemí skautského střediska Quercus v Dubu nad Moravou. Foto: Ondřej Zuntych/Hanácké noviny

Na Hané i jinde přibývá mladých skautů, jak si to vysvětlit?

Teď je nás 65 tisíc celkem a křivka stoupá. Rodiče zvažují, kam dítě dát a ne každý může hrát fotbal, hokej. Za celých třicet let jsme nikdy nedělali nábor. Odpad bývá kolem puberty, to je problematické období. Mladí začnou dojíždět na školy, zlákají je jiné možnosti. Hranice puberty se bohužel posouvá čím dál níž, takže dnes nám děti blbnou už od dvanácti. Ale to jsou pořád na základce. Většinou to začne drhnout s nástupem na gymnázia, střední a vysoké školy. Po škole pak hledají práci, bydlení a zázemí pro založení rodiny. Potom je otázka, zda se vůbec vrátí. Nám se naštěstí vracejí rodiče, kteří kdysi začínali, se svými dětmi. Se ženou tomu věnujeme spoustu času. Musíte do toho dát srdce a vlastním příkladem dětem ukázat, že to stojí za to skautovat. Chceš to dělat? Dělej to pořádně. Dnes mají děti spoustu dalších aktivit a kroužků. Stává se, že potom děti nedělají vše pořádně. U nás je letní tábor vyvrcholením celoroční činnosti. A když se pak sejde na stejný čas i akce jiného kroužku, bývá to potíž. Nelze dvě věci dělat pořádně.

Když se mluví kriticky o současné mládeži, téměř vždy zazní výtka k počítačům, telefonům… Je to klišé nebo je to tak patrná změna?

Bohužel to platí. Když jsme byli poprvé v roce 2001 reprezentovat republiku na národním Jamboree v Kanadě, kde bylo 16 tisíc skautů z celé Kanady, procházel jsem centrum tábořiště. Stály tam obrovské stany. U některých se táhla dlouhá fronta. Nakoukli jsme dovnitř, byly tam počítače. Vevnitř seděly desítky dětí a hrály hry. Další venku čekaly, až na ně přijde řada. Říkal jsem si: „Bože, ať to nedorazí k nám.“ Zatím jsem neviděl tábory, kde by děti seděly u počítačů, ale brzy asi přijde doba, kdy se tento nešvar objeví i u nás. Na porady už se chodí s mobily. Najdou tam sice hru na schůzku, ale není to ono.

Kroniky pořád píšete?

Pořád, ale už to taky skřípe, je potřeba přemlouvat. Nedovedu si představit, že by byly psány elektronicky. Naštěstí jsou naši mladší následovníci nakloněni psaným a kresleným verzím, je to něco úplně jiného, když vezmete do rukou knihu. To říkám nejen jako vyučený ruční knihař.

Když jsme u knih… S tematikou oddílů je jich spojeno dost. Může být některá z nich dobrou motivací ke skautingu?

Určitě. Dnes se navíc k dobrodružné literatuře přidal žánr fantasy. Dva roky jsme dělali hry na téma Pána prstenů. Tam je také souboj dobra se zlem, což vlastně ladí s naší snahou, aby děti rozpoznaly dvě vlastnosti a naučily se pomáhat dobru. Zmíním také třeba spisovatele a kamaráda Miloše Zapletala. Lidé jako on dovedou ocenit práci druhých.

Mluvili jsme o dětech, jací jsou jejich rodiče?

Nová generace rodičů spoléhá na to, že my jsme motivátoři, kteří je naučí číst knihy, hýbat se, zabavit se v kolektivu, mít nějakou disciplínu. Někteří zapomínají, že to děláme ve svém volném čase a nemůžeme suplovat rodinu. Založili jsme účet na Facebooku a zveme je na akce. Komunikace ale trochu skřípe. Všechny vyzývám, aby reagovali. Jsem rád, když aspoň někdo odepíše.

Tábořiště oddílů Dakota a Severka na Drahanské vrchovině. Zdroj: Facebook/Dakotaseverka

Zakladatelé skautingu Baden-Powell nebo Svojsík vyžadovali velkou disciplínu. Co by řekl na současnou podobu hnutí?

Byli to lidi odchovaní euforií, krásou… Nevím, jak by dnes reagovali. Bez disciplíny to ale nejde. Někteří nás za její vyžadování kritizují, jenže ve volné přírodě se bez ní neobejdeme. Musíme vědět, pokud jde například někdo do lesa, kam má namířeno a za jak dlouho se vrátí… Nejsme jako vojáci, nicméně když se vztyčuje vlajka, vzdáme jí hold. Přece nechceme, aby u hymny lidé stáli v gumákách, v čepici a s cigárem, jak to kolikrát vidíme z některých přenosů.

Baden-Powell a další žili ve velkém nadšení, které dostávali do dětí. Dnes některé děti reagují tak, že všechno vědí. Mnohdy chybí dětem respekt a úcta k lidem, kteří už něco v životě dokázali. Osobním příkladem ukazujeme, že jen telefon nestačí. Je to dobrá věc, ale jen na něco. Všimněte si, kolik lidí chodí a kouká do něj.

Liší se skauting na vsi a ve městě?

Myslím, že ještě trochu ano, ale rozdíl se pomalu smazává. Už proto, že lidé jsou pořád online, stále v kontaktu. Ani venkovské děti už moc ven nechodí. Neznají třeba místní části. Řeknou, že se podívají a vytáhnou telefon. Uvědomuji si, že bohužel tvrdý nástup moderních technologií nezastavím. Jsem jako indiáni. Když se ve filmu Tanec s vlky ptal náčelník Kopající pták postavy hrané Costnerem, jestli do jejich země přijdou další bílí lidé, dostal odpověď, že přijdou a bude jich víc než hvězd na nebi. Pokýval hlavou a věděl, že se jejich čas a způsob života krátí. Snad to tak nebude vypadat i se skautováním a romantiku tyto technologie nezašlapou. Byla by to velká škoda. Já se označuji v tomto směru spíš jako skeptický optimista.

Máme se zkrátka dobře, žijeme si ze všech nejlíp. Pak se třeba taky stane, že na táboře přijde borec do kuchyně a nechce jíst polévku, protože ty se u nich doma nevaří. Podobně špenát, pomazánky na svačinu… Potom ochutnají a dají si. V lese na zdravém vzduchu krásně vyhládne.

Co skaut a politika?

Skauting by měl být i nadále apolitický. Držíme se toho, ať děláme dobré věci, ukazujeme lidem, k čemu děti vedeme, ale nepleťme se do politiky. Měla by dětská organizace například řešit práva gayů? Ano, můžeme o tom diskutovat, nicméně jen pokud rodiče a děti chtějí. Nelze nikomu nic vnucovat. Jako přítel jsem třeba podpořil Lumíra Kantora – Bizona do Senátu. Jako skaut skauta. Ale nikoho jsem tím nenutil k volbě. To je každého věc.

Někdo se nám směje, proč učíme děti základy přežití, rozdělávat oheň bez sirek… Proč? Jsme nepatrné zrníčko v hlubokém vesmíru. V dnešním světě je všechno závislé na počítačové síti. Když se něco stane a nebude to definitivní zánik civilizace, budeme vědět, jak se zachovat. Hlavně nepanikařit.

Skaut je neziskovou organizací. Vadí vám, když na neziskovky někdo útočí?

S takovými bych si rád podiskutoval, protože mezi neziskovkami je rozdíl. Ve skautu se snažíme dělat nejlevnější prevenci pro stát proti nešvarům dnešní doby v rámci volnočasových aktivit s dětmi a mládeží. Jsme na tom podobně jako třeba učitelé, kteří pracují s velkým kolektivem dětí. Jen to děláme po zaměstnání. Zodpovědnost však máme stejnou.

U nás nespoléháme na dotace. Dvě třetiny nákladů si dokážeme zajistit sami. Sbíráme staré železo, pořádáme country bály. Chce to ale obrovské nasazení. Naštěstí se nám daří děti a mládež motivovat. Podporujeme také charitativní akce jako je Světluška či Kapka. Vedeme děti k ochraně přírody, sázíme stromy, jsme zapojeni do akce Ukliďme Česko a podobně.

Jak se vám hodí povaha a znalosti skauta v komunální politice?

Úplně v pohodě. Jsem člověk, kterého zvolili ve volbách a já se pro občany snažím dělat to nejlepší, co ve mně je. Problém je šílená byrokratická mašinérie.

Jste vždy připraven?

Heslo nám trochu sebrali pionýři, ovšem snažím se se být. Ačkoli na některé věci, které život přinese, se připravit nedá. Skaut by neměl propadat panice, ale pokusit se najít v dané situaci řešení. Být připraven není samozřejmost. Někdo se nám směje, proč učíme děti základy přežití, rozdělávat oheň bez sirek… Proč? Jsme nepatrné zrníčko v hlubokém vesmíru. Stačí, aby obrazně řečeno přilétl od Slunce silnější „sluneční vítr“, který by vypnul satelity a celý tento křehký technický svět bude v obrovském problému. Na počítačové síti je v dnešním světě všechno závislé. Když se něco stane a nebude to definitivní zánik civilizace, budeme vědět, jak se zachovat. Hlavně nepanikařit.

Lubomír Vaňák (*1958)

V roce 1990 založil se svojí ženou v Dubu nad Moravou skautské středisko. Dnes má 150 členů, 123 je v dubských oddílech Dakota a Severka. Podílí se na mezinárodní skautské spolupráci (Holandsko, Kanada, Chorvatsko, Francie, Itálie, Polsko, Estonsko, Slovensko, Rakousko, Anglie, Skotsko aj.). Pomáhá 24 let skautskému projektu „Obnova poutního místa ve Staré Vodě“, zapojuje se do charitativní činnosti. Je členem Hanácké družiny Svojsíkova oddílu. Má přezdívku Ester. Podruhé je místostarostou městysu Dub nad Moravou (nezávislý za KDU-ČSL).