Konzervy domácí výroby z Přerova zásobovaly zákazníky v celé monarchii

Domácí výroba ovocných konzerv a marmelád je na Hané všeobecně rozšířená. Málokdo dnes ale ví, že za dob Rakouska-Uherska sídlila v Přerově firma, která své výrobky ve velkém vyvážela do celé monarchie. Závod navíc založila a dlouhá léta vedla žena, Terezie Hrubá.

Továrna Terezie Hrubé zaujímala přední místo mezi podniky vyvážející své zboží po monarchii. Materiál Státního okresního archiv Přerov

Terezie Hrubá, rozená Vránová, se narodila roku 1876 v Hnojicích u Šternberku. Po studiích v Brně se provdala za Václava Hrubého, manželé žili krátce v Tovačově. Do Přerova se přestěhovali roku 1900, kdy se Václav stal prvním ředitelem nové otevřené zdejší obchodní školy.

Mladá Terezie Hrubá mezitím snila o vlastní živnosti. „Vědomí, že spousta ovocných plodů v úrodných sadech Hané a Moravy není úplně využita a podléhá rychlé zkáze, ji přivedlo na myšlenku začít s výrobou ovocných konzerv a marmelád,“ popsala již dříve Věra Fišmistrová ze Státního okresního archivu Přerov. Počátky budoucí největší továrny na zpracování ovoce a zeleniny na Moravě začaly v obyčejné kuchyni. Roku 1906 založila Terezie Hrubá „Továrnu na ovocné a zeleninové konzervy, ovocné šťávy, ovocná vína, lihoviny a prodej ovoce“. Její manžel Václav se stal společníkem. Výrobu přestěhovali do prvního poschodí žerotínského zámku na Horním náměstí. Vzhledem k počátečním úspěchům podniku, kdy se sortiment stal velmi populárním, museli majitelé hledat větší prostory pro výrobu. Brzy se jim podařilo získat pozemek s domem a bývalou sušárnou řepy v ulici Za Mlýnem.

340 vagonů konzerv za rok

Závod musel zpočátku překonávat nejrůznější překážky. „Ve srovnání se západními státy, kde bylo užívání marmelád a džemů samozřejmostí, byla tehdy u nás jejich spotřeba minimální,“ uvedla Anna Koláčková v publikaci Sedm tváří ovocnářství. Manželé proto vynaložili velké úsilí, aby přesvědčili veřejnost o tom, že konzervy jsou v továrnách zpracovávané stejně pečlivě a čistě jako v domácnostech a díky strojnímu zařízení i v mnohem lepší jakosti.

Po válce se továrně dařilo. Až do roku 1948. Materiál Státního okresního archiv Přerov

V dobách Rakouska-Uherska zaujímala továrna druhé místo v počtu vyrobených ovocných konzerv. Každoročně firma vyexpedovala až 340 vagónů. Zvýšil se také počet zaměstnanců, v roce 1915 zde pracovalo 15 až 30 lidí, na začátku třicátých let pak 200 dělníků a 70 úředníků.

Druh vyrobeného zboží se v závislosti na nových požadavcích trhu proměňoval. Nově bylo zřízeno oddělení na výrobu cukrovinek a kandysu. Vzhledem k rostoucí produkci se začalo také s výrobou čokolády. Název podniku se proto změnil na „T. Hrubá, továrna na cukrovinky, čokoládu a ovocné konservy v Přerově“.

Po smrti Terezie Hrubé v roce 1933 se stal majitelem firmy její manžel. Ten nadále pokračoval v úspěšném podnikání a vedení závodu. Po jeho brzkém odchodu se dědičkou celé firmy stala jejich prvorozená dcera Věnceslava. Během hospodářské krize se továrně poměrně dařilo a nevykazovala větší pokles zisku. Své produkty nabízela také při konání různých společenských a kulturních akcí, například v roce 1936, kdy v Přerově probíhala Středomoravská výstava.

Okupace, válka, znárodnění

V předválečných letech firma vyráběla cukrovinky, jemné čokolády a dezerty všeho druhu, kolekce, figurky, povidla, marmelády, rajský protlak a umělý med. Specialitou mezi nabízeným zbožím byly Ospo-karamely proti kašli, Tanex-měkké zdravotní karamely pro osvěžení nebo Ping-Pong-osvěžující karamely pro sportovce. Za doby okupace byla výroba v továrně omezena. Práce se musela přizpůsobit potřebám válečného režimu a mezi nejčastější výrobky patřily konzervy, sušenky, povidla.

V roce 1922 zřídili manželé Hrubí oddělení k výrobě čokolády. Cukrovinky sklízely velký úspěch. Materiál Státního okresního archiv Přerov

Po válce se podniku dařilo, své zboží exportoval i do zahraničí. „Bonbony a cukrovinky do belgického Bruselu, čokoládu a deserty do irského Dublinu, marmeládové směsi do Terstu v Itálii. Některé výrobky dodával dokonce i do švýcarského Lausanne,“ zmínila Věra Fišmistrová.

Rozvoj továrny zbrzdily celospolečenské změny po únoru 1948. Stejně jako jiné soukromé podniky přešla firma pod centralizovaný dohled. Dne 1. ledna 1950 se přerovský závod Hrubá stal součástí národního podniku Zora Olomouc. Výroba cukrovinek se během let v Přerově omezovala a do továrny se následně přemístila část výroby firmy Kazeto.

Továrna Terezie Hrubé zanikla, její slávu připomíná vysoký tovární komín z roku 1918 a některé původní objekty. Upomínkou na jejich život v Přerově je také vila Božena poblíž parku Michalov, kde rodina Hrubých bydlela.