Člověk si o sobě nesmí myslet, že je hvězda, říká herec Petr Kubes

V Moravském divadle ztvárnil Petr Kubes desítky rolí. Diváci jej mohli vidět jako Hamleta, Cyrana, Salieriho v Amadeovi, Dona Juana nebo Prospera v Bouři. Nastal ale čas změny a po šestnácti letech z činoherního souboru odchází. Od září nastupuje do nového angažmá v Národním divadle v Brně.

Na sedm desítek rolí ztvárnil herec Petr Kubes v Moravském divadle Olomouc. V některých z nich ho mohou diváci vidět v Olomouci naposledy. Foto: Petr Komárek/Hanácké noviny

Proč jste se rozhodl přijmout nabídku do Brna?

Pro stálé angažmá mě získal umělecký šéf Milan Šotek, se kterým jsem už spolupracoval tady v olomouckém divadle po dobu tří sezon. Vždy jsme si náramně rozuměli a diskutovali každou roli, kterou jsem dostal. Když mě nyní oslovil, zalíbila se mi možnost pokračovat v našem společném dialogu. Navíc jsem v Brně už hostoval v inscenaci Hostina dravců, což bylo bezvadné zkoušení, a tak nejdu úplně do neznáma.

Jako dramaturg působil Milan Šotek v Olomouci v letech 2010 až 2013. Pro vás to bylo období velkých hereckých příležitostí. Hrál jste v oceněné inscenaci Arabská noc, ale také hlavní postavu Stavitele Solnesse nebo Vincentia v Shakespearově Něco za něco.

Nedávno jsem to počítal, hrál jsem v Moravském divadle asi v sedmdesáti titulech a téměř všechno to byly nádherné a zajímavé role. Na zmíněnou dobu vzpomínám velmi rád. Datuju to jako šťastné období velkých her a témat, která jsou a budou věčná. V Brně se opět potkám s hereckými kolegy – Ivanem Dejmalem a Terezou Páclovou Richtrovou. Také musím vzpomenout Jiřího Suchého z Tábora a Klárku Suchou, kteří dnes žijí a tvoří v Praze. Jsou to osobnosti, kterým na zdejším divadle záleželo, žili jím, byli inspirativní a zajímali se o to, co se děje kolem. Na tyto roky budu určitě vzpomínat do konce života. A také přišly Shakespearovy hry.

Kromě bývalých kolegů vás do Brna láká ještě něco dalšího?

Národní divadlo Brno má dvě scény – Mahenovo divadlo a Redutu, kde se mohou zkoušet ambicióznější projekty. Bylo rozhodující, že se dostanu ke kvalitním textům, to je důležité. Pro mě vždy divadlo bylo o práci nad tématem, mít možnost otevírat existenční otázky.

V Olomouci se dlouho mluví o absenci stálé malé scény. Chybí vám?

Samozřejmě. Je skvělé hrát s lidmi nablízko. Býval jsem na to zvyklý z mého působení v divadlech V Řeznické a v Rokoku. Minulý rok, stejně jako letos, hraju v Praze v Divadle Kolowrat, kde se mi absence malé scény vykompenzovala. Mám rád velké divadlo, ale zároveň chci zkoušet věci experimentální, komorní.

Petr Kubes jako Cyrano z Bergeracu. Foto: MDO/Jan Procházka

Do vyloženě malého divadla vás to neláká?

Proč přijít o kouzlo obojího. Představte si, že stojíte třeba jako Prospero před čtyřmi sty diváky. Je to neuvěřitelný pocit. Máte šanci se na chvíli skutečně oním mágem stát, zmocnit se atmosféry velkého prostoru. A nebo naopak, hrát pro dvacet lidí ve sklepě a být divákovi na dotek.

Pro mnohé jste se za dlouhé roky stal nejvýraznější hereckou tváří olomouckého souboru, vnímáte se tak?

Vím, že zkušenost, kterou jsem nasbíral, je potřeba s velkou pokorou teď v sobě rozvíjet. A neustrnout. A jestli je to, jak pracuji, motivující pro moje mladší kolegy – a oni mi říkají, že je – tak mě to těší a cítím ještě větší závazek. Při téhle profesi není možné usnout na vavřínech, chce to pořád trénink.

Jaké byly reakce na váš odchod?

Mladší kolegové mi říkají, že je mrzí, že už se mnou nebudou hrát. Budu se na ně jezdit dívat, oni se třeba přijedou podívat na mě. Přeji jim, aby se jim dařilo a dostali se ke kvalitním textům a hrám.

V čem vás ještě lidé uvidí?

Měl bych dohrávat Cyrana a snad i Central Park West a Petra a Lucii. Ostatní role budou z provozních důvodů zřejmě přezkoušeny.

Petr Kubes jako Petr v Petrovi a Lucii. Foto: www.moravskedivadlo.cz

Pocházíte z Olomouce, po studiích jste ale hrál v Mladé Boleslavi a v Městských divadlech pražských. Jaký byl před lety návrat do rodného města?

Každý začátek je těžký, ale je nutné ho podstoupit. Potkal jsem kdysi paní ve Slavoníně u zahrádek a říká mi, že mě zná z divadla. To mě potěšilo. „Ale hodně dlouho nám trvalo, než jsme si na vás zvykli. No, teď už je to lepší,“ dodala. Anebo se mě paní v galerii ptala, co dělám. Na takovou otázku se herci těžko odpovídá, tak jsem řekl, že prostě pracuju v divadle. A ona rozkvetla: „V opeře? Nebo v baletu?“ Odvětil jsem, že v činohře. A ona na to, že nějak se začít musí. (smích)

Vážně, byla tady spousta lidí, kteří si mě všímali a hodně mi fandili. Je to běh na dlouho trať, nemám rád herecký exhibicionismus. Cesta je to dlouhá, ale líbí se mi, když člověk hledá vnitřní svět zajímavých postav a konfrontuje se s nimi, nespokojí se s rutinou nebo tím co je vděčné a nebojí se riskovat. A nazrál čas posunout se dál. Jeden by si o sobě neměl myslet, že je hvězda, to je cesta do pekel. Když hrajete velké role, můžete ten pocit získat, ale velmi brzy se to může obrátit. Lepší je zůstat pokorným. Za mě se vystřídalo pět šéfů činohry a každý měl jinou divadelní filozofii, své představy o hraní a herectví. Během těch let se pomalu konkretizovala i má představa o divadle tak, jak bych ho chtěl dělat já.

Mimo divadlo máte také zkušenosti s prací v rozhlase. Co vám přináší?

Pro rozhlas mě objevil Michal Bureš, rád pracuju také s Tomášem Soldánem. Jsme přátelé. U rozhlasové práce můžu mít občas pocit, že je to moje niterná zpověď. Když čtu příběh, se kterým rezonuji, a týká se mě bytostně, můžu sám za sebe do příběhu něco otisknout. A práce ve studiu s mikrofonem je v tomto ideální.

A tento otisk zůstane zaznamenán, na rozdíl od divadla.

Ano. A navíc si čtení mohu navádět směrem, kterým chci. Zároveň mě baví, že se občas sám překvapím. Zpozoruju u sebe jiný tón, něco, co neznám. Bylo napínavé číst Jo Nesba, v současné době thriller Stíny New Orleansu – seriál od Macieje Lewandowského. Natočil jsem šest dílů. Nejnověji jsem načetl knížku Rudá volavka, která se nedávno dočkala i filmového zpracování.

Kubes jako Jan Bezzemek v představení Robin Hood režírovaném Romanem Venclem a Michaelou Doleželovou. Foto: www.moravskedivadlo.cz

Láká vás i film?

Poslední dobou jsem se podílel na několika studentských snímcích. Po všech zkušenostech chci dělat projekty, na kterých se můžu podílet a ovlivnit je. Nejnověji jsme natočili společně s Danielou Hanelovou film Břehy. Když vznikal, poslali jsme filmový materiál skladatelům do Ameriky, Anglie a Polska, kterým se líbil natolik, že nám poskytli svá autorská práva, a tak má film díky jejich hudbě fantastickou atmosféru. Film se promítal na festivalech v San Diegu a v Praze. Další distribuce po Evropě jsou v jednání.

Jak odpočíváte?

Třikrát týdně teď jezdím do Prahy, v Ostravě natáčím audioknihu, čeká mě Brno. Mám radost, když se vše takto rozžívá. Jakmile to jen trochu jde, jezdívám o prázdninách do Portugalska – do Lisabonu a Porta, na místa, která jsou blízká mému srdci. Snažím se zdokonalit v portugalštině, abych si konečně mohl přečíst všechny ty knížky, které jsem si tam nakoupil.

Petr Kubes (*1972)

  • Pochází z Olomouce, studoval Gymnázium Olomouc – Hejčín
  • Absolvoval pražskou DAMU pod vedením režiséra Luboše Pistoriuse a herce Jiřího Adamíry
  • Byl v angažmá v divadle v Mladé Boleslavi a v Městských divadlech pražských. V roce 2003 ho do Moravského divadla přijal tehdejší šéf činohry Peter Gábor. Od září se stane členem činoherního souboru Národního divadla v Brně
  • Má dvě děti