Práce v dole byla o život, vzpomíná „pétépák“ Drahomír Langer

Život příslušníků pomocných technických praporů neboli „pétépáků“ nebyl jen takový, jak ho ukazuje známý film režiséra Sirového Černí Baroni. Drahomír Langer z Bělkovic-Lašťan na Olomoucku to může potvrdit. U PTP sloužil zkraje padesátých let a při práci v dole na hnědé uhlí často riskoval vlastní život.

Drahomír Langer z Bělkovic-Lašťan musel v mládí vydržet útisk ze strany komunistického režimu, více než dva roky nuceně sloužil u PTP. Foto: Vít Lucuk/pametnaroda.cz

K pomocným technickým praporům poslali Drahomíra Langera spolu se starším bratrem komunisté. Jejich rodině žijící a hospodařící v tehdy samostatných Lašťanech tím chtěli znemožnit odevzdávání povinných dodávek. Ty byly ještě k tomu neúměrně vysoké, totalitní režim totiž potřeboval zlomit Drahomírova otce Bohumila. Chtěl ho jako významného místního sedláka donutit ke vstupu do jednotného zemědělského družstva, které se v Lašťanech nedařilo ustanovit.

Jako v koncentráku

Drahomír Langer a jeho sourozenec Květoslav narukovali mezi „pétépáky“ jako „politicky nespolehlivé osoby“ v srpnu 1951. Drahomír se nejprve podílel na stavbě muničního skladu v Tuchořicích na Lounsku. Pracovat musel v dámských kalhotách a gumákách, ve kterých se v zimě prodíral sněhem. „Bydleli jsme v dřevěných barácích hodně podobných těm v nacistických koncentračních táborech. Spali jsme hromadně na pryčnách a jídlo si museli schovávat před všudypřítomnými potkany,“ vybavuje si stále sedmaosmdesátiletý muž.

Na hořícím pracovišti

Sprchovat se mohl jen jednou za dva týdny. Nezlepšilo se to ani na dalších místech, kam se svým 59. pomocným technickým praporem přešel. Z Litvínova musel s odloučenou pracovní četou denně ujít několik kilometrů. V Dole Pluto všichni těžili hnědé uhlí. Všechno se přitom odehrávalo v katastrofálních podmínkách. „V dole každou chvíli vzplanuly menší ohně, takže na každé směně museli být důlní hasiči, kteří je hasili. Štoly neměly železné, ale jen dřevěné konstrukce. Hrozilo jejich zřícení, práce v dole byla o život,“ popisuje Langer a doplňuje, že už v padesátých letech se uvažovalo o uzavření Pluta. Nakonec k tomu kvůli hamižnosti jeho šéfů došlo až po roce 1960 – po tragédii s mnoha oběťmi.

Drahomír Langer na snímku z května 2019 před kostelem sv. Jana Křtitele v Bohuňovicích na Olomoucku. Foto: Petr Komárek/Hanácké noviny

Venku Sibiř, pod zemí Sahara

Nebezpečí však pod zemí čekalo mnohem více. V zimě venku panoval krutý mráz – až 27 stupňů Celsia pod nulou. Dole v důlních komorách se „pétépáci“ naopak škvařili v pětačtyřicetistupňovém vedru. „Každých pět hodin jsme museli na vzduch na chodbu, kde bylo 28 stupňů. Když jsme tam přišli, bylo to, jako by nás někdo polil ledovou vodou,“ přisvědčil Langer.

Některé prostory, v nichž se těžilo, se po čase musely zazdít. Ještě předtím se z nich ale vyndávaly veškeré kabely. V takových situacích si nedobrovolní horníci museli dávat pozor na vodu kapající ze stropů. „Kvůli ohňům vřela. Pokud vám kápla na záda, pomalu vás to spálilo,“ podotýká pamětník. Zazdívat v podzemí naštěstí příliš často nemusel. Obyčejně se před tím zachraňoval jednoduchých trikem. Přišel-li vedoucí směny, schoval pod košili svítilnu a v nastalé tmě jej nebylo vidět.

Udělám vám ze života peklo!

O zábavách a tancovačkách po tvrdé práci si Drahomír Langer mohl nechat jen zdát. Volno měl jen jednou za čtrnáct dní, v neděli od tří hodin odpoledne do osmi do večera. „A to ještě jen pokud jsem byl na ranní směně. Jinak nebylo volno žádné. Neměli jsme se jako ve filmu Černí Baroni,“ vysvětluje.

Panel věnovaný Drahomíru Langerovi na výstavě Paměti Národa na Dolním náměstí v Olomouci. Foto: archiv D. Langera

Místo osobního volna jej ve většině případů čekalo ještě ponižování od nadřízených. „V noci docházelo k tomu, že si nás komandant zavolal z postelí na chodbu. Celou četu, 150 chlapů. Většinu pak zase propustil spát, zůstalo před ním vždycky stát jen asi dvacet lidí včetně mě,“ přibližuje Langer. „Pak na nás s nabitou pistolí v ruce začal řvát: ‚Jste vyvrhelové společnosti, podvratní živlové. Na vás se zaměřím a udělám vám ze života peklo!‘ Bylo to hrozné.“

Z Litvínova Drahomíra Langera přeřadili do Žacléře v podhůří Krkonoš. Stavěl domy pro horníky. Teprve v prosinci 1953, po 27 měsících nezákonných útrap, jej propustili do civilu. Podle Langerových vlastních slov jej zachránila smrt Klementa Gottwalda. Nebýt ní, zřejmě by u PTP dřel ještě déle.