Největší vyznamenání? Když se pozůstalí dozvěděli pravdu o Švédských šancích

Místnosti jeho domu v Brodku u Přerova doslova přetékají knihami. Historik, komeniolog a muzeolog František Hýbl má každý den napilno. I přesto, že nedávno oslavil osmasedmdesáté narozeniny, tak neodpočívá. Připravuje další publikace a získává poslední střípky informací k celoživotnímu tématu, kterým je masakr na Švédských šancích u Přerova.

František Hýbl ve své pracovně. V publikaci Krvavá noc na Švédských šancích nedaleko Přerova 18. a 19. června 1945 popsal dlouho utajovaná fakta. Foto: Iva Najďonovová/Hanácké noviny

O černé kapitole českých dějin – zabití karpatských Němců jen několik dní po válce – toho dnes víme tolik právě díky jeho dlouholeté práci. Postupně seskládal dostupné informace, které vyšly mimo jiné v publikacích Tragédie na Švédských šancích v červnu 1945 a Krvavá noc na Švédských šancích nedaleko Přerova 18. a 19. června 1945. V roce 2017 mu bylo propůjčeno vysoké německé vyznamenání – Kříž za zásluhy se stuhou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo. „Nezabýval jsem se Švédskými šancemi proto, abych se zviditelnil. Největším vyznamenáním pro mě byl zážitek ve Stuttgartu, kde jsem přednesl pravdu o události. Byli tam pozůstalí, kteří nevěděli, co se s jejich předky stalo. Přišli a pohladili mě, když to konečně zjistili,“ vzpomíná.

František Hýbl pochází z Citova a více než historie ho lákala fotografie a kamera. Nakonec ale zvítězil Pedagogický institut a Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, kde i přes opakované politické komplikace dostudoval. Následně vyučoval a stal se okresním metodikem dějepisu. Po roce 1969 nesouhlasil s dobovým výkladem dějin a odešel pracovat do Vlastivědného ústavu  v Přerově.

Jedinečný přehled školních tříd

Dílo Jana Amose Komenského se stalo jeho dalším zásadním tématem. Spolupracoval s ostatními komeniology po celém světě, pro přerovské muzeum získal mnoho artefaktů do sbírek. Vždyť byl také šestnáct let až do roku 2008 ředitelem muzea. „V prosinci 1989 se ve sklepě zdejšího zámku nacházely vyhozené vzácné archiválie, které jsem vytřídil a zpracoval. Zachránil jsem rukopis Jiráskovy divadelní hry Viktora nebo korespondenci dětí Boženy Němcové s literárním historikem profesorem Janem Kabelíkem, či archivní pozůstalost profesora MUDr. Jana Kabelíka, DrSc před jeho odchodem do Francie, Anglie a Jižní Ameriky,“ vzpomíná Hýbl. Díky kontaktům s  antikvariáty v celé Evropě také získal pro muzeum téměř sedm desítek Komenského slavných map Moravy.

Právě po roce 1992 vznikla jedna z nejznámějších zdejších expozic – školní třídy z dob Komenského, Rakouska-Uherska, z období První republiky a z komunistické éry. „Předměty se nám za totality podařilo sehnat, a když po revoluci nebyly peníze na samostatnou expozici, vymyslel jsem  tyto třídy. Dodnes tam jsou a je to světový unikát,“ dodává.

Masakr byl v okolí tabu

O tom, co se stalo na Švédských šancích, se dozvěděl v šedesátých letech od své tchyně, která pocházela z nedalekých Lověšic. „Vůbec se o tom nemluvilo, až když jsem začal pracovat v muzeu, našel jsem dopis bochořského rodáka Floriana Zapletala, adresovaný přerovskému učiteli Josefu Dostálovi. Díky řediteli přerovského archivu PhDr. Vojtěcha Cekoty jsem se pak dozvěděl o spisu Františka Vaculíka, což byl jediný obyvatel Lověšic, který na Švédských šancích střílel karpatské Němce,“ říká Hýbl.

Pietní akt v roce 2018 věnovaný obětem masakru na Švédských šancích. Vysvěcen byl kříž s trnovou korunou od uměleckého kováře Jiřího Jurdy. Foto: www.prerov.eu

Masakr, při kterém bylo zabito 267 karpatských Němců, ale i  Slováků, slovenských Maďarů i jedna Ruska, se udál  v noci z 18. na 19. června 1945. Civilisté, ženy, děti a starší muži, se zvláštním transportem vraceli ze Šluknovska a západních Čech domů na Slovensko. Jejich vlaku si na přerovském nádraží nedaleko Lověšic všimli příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky. Nemilosrdně je nechali vyvléct z vagonů a nakonec dovedli na návrší Švédské šance nad Přerovem a tam je popravili. Nejmladšímu z nich bylo šest měsíců. Muži z  Lověšic na příkaz vojáků vykopali hrob. Vojákům na Švédských šancích velel poručík Karol Pazúr. Bylo mu 25 let.

Při bádání ztratil patnáct kilo

Po exhumaci v roce 1947 byla těla uložena do společného hrobu v Přerově. Jednalo se o pozůstatky mužů. Osud ženských a dětských obětí byl ale neznámý. František Hýbl zjistil, že byly spáleny v olomouckém krematoriu a jejich popel byl uložen ve dvou pozinkovaných bednách v Olomouci – Neředíně. Po desítkách let tak byly rodiny pochovány spolu na přerovském hřbitově.

Ostatky žen, mužů a dětí zavražděných v roce 1945 na Švédských šancích jsou od roku 2017 uloženy společně na přerovském hřbitově. Foto: www.prerov.eu

František Hýbl má dodnes noční můry, během bádání zhubl patnáct kilogramů. „Doktoři mi už zakázali se Švédským šancím věnovat, ani rodina z toho není nadšená,“ přiznává. O události je ale podle něj potřeba mluvit – dokud se lidé ze své historie nepoučí.

Na odpočinek nemá František Hýbl čas. Za dva roky by rád vydal své memoáry v knize Vzpomínky muzejníka. „Mám tisíce nepopsaných fotografií a trnu, abych neumřel a stačil vše popsat. Na odpočinek bude čas v hrobě,“ uzavírá s úsměvem.

Krvavá noc na Švédských šancích

O noci z 18. na 19. června roku 1945 se desetiletí nesmělo mluvit. Dne 18. června 1945 stál na přerovském nádraží vojenský transport, v němž se vraceli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z pražské vojenské přehlídky. Téhož dne kolem poledne dorazil na nádraží jiný transport, v němž bylo šest vagónů s karpatskými Němci, kteří se vraceli do svých domovů na středním Slovensku.

Zásadní úlohu zde sehrál poručík Karol Pazúr, který úmyslně nechal lidi vyvolat z vozů a začal je vyslýchat. Většinu osob nechal eskortovat do katastru obce Horní Moštěnice, kde je v noci automatčíci všechny postříleli, včetně několika kojenců. Vraždění se účastnil i sám Pazúr, který osobně postřílel některá nemluvňata. Při pozdějším soudu to zdůvodňoval slovy: Čo som mal robiť, keď sme im postrieľali rodičov?

Švédské šance na Přerovsku. Foto: www.prerov.eu

Místní obyvatelé z Lověšic byli ještě před zahájením zabíjení přinuceni k vykopání hromadného hrobu. Vraždění probíhalo velmi bestiálním způsobem, oběti byly přinuceny odevzdat peníze, vkladní knížky a zlaté šperky a svléknout se do spodního prádla a pak byly po malých skupinkách stříleny. Pazúr se přitom sadisticky vyžíval v tom, že rozděloval děti od rodičů a dával je do různých skupin, aby maximálně trpěly. Děti se dívaly, jak jim vraždí matku, a pak byly postavené tak, aby viděly na její tělo, čekaly, až na ně přijde řada. A obráceně.

Pazúr sám byl dokonce krátce po masakru vyznamenán a povýšen do hodnosti nadporučíka. Až v roce 1947 se začal případ vyšetřovat. V létě téhož roku byl doveden před soud. Jediným obžalovaným byl sám Pazúr, který byl odsouzen na 7 let a 6 měsíců vězení. Odvolal se on i prokurátor, načež byl Pazúrovi v roce 1949 trest Nejvyšším vojenským soudem v Praze zvýšen na 20 let vězení. Poté mu byl trest snížen a v roce 1953 jej amnestoval Klement Gottwald. Po propuštění působil jako hrdina protinacistického odboje na lukrativních státních postech a obdržel řadu vyznamenání. Byl funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků a také agentem Státní bezpečnosti. Po zbytek života žil v Banské Bystrici, kde v roce 1976 zemřel.

O masakru se v době komunistické diktatury nesmělo mluvit a širší veřejnost se o něm dozvěděla až po roce 1989. Událost si každoročně připomínají lidé pietní akcí na přerovském hřbitově a na Švédských šancích. A nejinak tomu bylo i letos. „Jsem rád, že díky vedení města Přerova byly vydány publikace na toto téma, uspořádány přednášky a výstavy, odhaleny dva hroby a na Švédských šancích vztyčen více než čtyřmetrový kovový kříž připomínající tuto tragickou událost. Nedopusťme, aby se znovu opakovaly hrůzy války i poválečné vyřizování účtů,“ pronesl František Hýbl.