Spisovatel Sýkora: Po úspěchu se seriálem na Hané začala televize točit v krajích

Příjmení Výrová s největší pravděpodobností v České republice nenajdete. Přesto se ale díky postavě komisařky Marie Výrové vrylo do paměti desetitisícům lidí. Život jí ve svých knihách ale i v televizních scénářích dal olomoucký spisovatel a literární teoretik Univerzity Palackého Michal Sýkora.

Dalším seriálem podle předlohy Michala Sýkory (na snímku) a Petra Jarchovského by měl být příběh z univerzitního prostředí Pozadí událostí. Foto: Petra Pášová/Hanácké noviny

Kterou postavu hlavních hrdinů ze svých knih máte nejraději?

Asi Marii Výrovou. Baví mě ji psát, přemýšlet o ní a hledat nové nápady. Nejspíš tam hraje roli i to, že je celkem populární. Nechci, aby to znělo chvástavě, ale mezi moderními postavami z českých detektivek je Marie Výrová poměrně hodně známá a je to samozřejmě i zásluhou herečky Kláry Melíškové. Tedy toho, jak ona postavu pojala. Takže i díky tomu mám tu figuru rád.

Proč dostala poměrně netradiční jméno Výrová?

Vzhledem k mému příjemní mám slabost pro ptačí jména. Díval jsem se do oficiálního soupisu českých příjmení a zjistil jsem, že Výr a Výrová jako české příjmení neexistují. Takže to vypadá, že opravdu jediný nositel tohoto jména je moje komisařka (smích).

Píšete na stroji nebo ručně?

Nejprve všechno píšu rukou na papír, a pak to přepisuji do notebooku. Kdesi jsem četl, že psaní rukou spouští v mozku nějaké kreativní funkce, které psaní na počítači neaktivuje.

Máte nějaký rituál, který při psaní dodržujete?

Při psaní mám rád kávu. Ale že bych byl autor, který vysedává po kavárnách a píše tam, to ne. Potřebuji mít relativně klid a hlavně, pouštím si hudbu. To mi velmi pomáhá soustředit se. Mám rád americký folkrock, písničkáře třeba jako je Paul Simon nebo Bob Dylan. Toho má ostatně ráda i Marie Výrová a v podstatě to, co poslouchá, se kryje s tím, co poslouchám, když to zrovna píšu.

Takže se alespoň hudebním výběrem v textu objevujete i vy sám…

Když jsem vytvářel Marii Výrovou, inspiroval jsem se slavnou postavou inspektora Morse, kterou napsal Colin Dexter. Inspektor byl známý tím, že miloval Wagnera, neustále ho za všech okolností poslouchal, čímž lezl všem kolegům na nervy. Hudební koníček mi pro detektiva připadal jako dobrý nápad, ale protože klasickou hudbu moc neznám, tak Marie Výrová začala poslouchat to, co poslouchám já. Bob Dylan byl dobrá volba i proto, že má mimo jiné bohatou diskografii, takže se tam dalo dost vybírat a variovat.

Hlavní postavy seriálu Pět mrtvých psů. Marie Výrová (Klára Melíšková) druhá zleva. Zdroj: www.ceskatelevize.cz

Vaše první kniha, Případ pro exorcistu, vyšla už před sedmi lety. Takový úspěch jste asi nečekal…

Rozhodně ne. Knihu jsem psal zcela bez ambicí. Původně jsem ani neměl v plánu ji publikovat. Byl to román, který vznikl jako volnočasová aktivita, kdy jsem si chtěl zkusit, jestli to dokážu. Detektivky jsem měl vždycky rád a zabýval jsem se jimi, znal jsem postupy a pravidla a chtěl jsem si ověřit, jestli to zvládnu taky. Roli hrálo i to, že jsem měl pocit, že v českém prostředí chybí detektivky podle britského modelu. Tedy, že jsou postavené na logické konstrukci pátrání, detektiv vyvíjí určitou intelektuální činnost a zároveň, což je pro ně charakteristické, jsou úzce svázány s nějakým prostředním. A tak vznikl Případ pro exorcistu. Vůbec jsem neuvažoval, že by kniha mohla mít nějaké další pokračovaní. Popularita i to, že asi čtyři měsíce po vydání, mi napsal scénárista Petr Jarchovský, že by měl zájem z toho udělat nějakou televizní sérii, to pro mě bylo velké překvapení.

Jste literární teoretik, odborník na detektivky. Jaké ingredience by příběh měl mít, aby zaujal?

Jde o to vytvořit zajímavé postavy, poutavý příběh zasadit do dobře vykresleného prostředí… Dbát, aby se v určitou chvíli dostavil nějaký zvrat. Na začátku musíte čtenáře zaujmout ještě něčím jiným než jen záhadou. U detektivky je potřeba mít promyšlený příběh, vědět, co máte v plánu napsat, vědět, kdo spáchal zločin a proč to udělal.

V televizním zpracování se střídají režiséři Jan Hřebejk a Viktor Tauš. Které zpracování máte raději?

Každý z nich vystihuje určitou polohu v mých románech. Honza Hřebejk detektivku spojuje s ironickou nadsázkou. Modré stíny byly zase výrazně temnější, thrillerovější a tam připadal Jarchovskému vhodnější režisér Viktor Tauš. Když se začalo pro televizi připravovat Pět mrtvých psů, měl je režírovat Honza Prušinovský, který zase umí sociální dramata z venkova, jenže tehdy neměl čas, a tak se režie opět chopil Honza Hřebejk. Osobně se mi jako autorovi víc zamlouvá vážné, temné pojetí Viktora Tauše, protože původní koncept toho, jak jsem to psal, tedy spojení detektivky s humorem, jsem už opustil. Honza Hřebejk do toho dokáže vnést černý humor a ironii a jako divákovi se mi to líbí. Ale jako tvůrce se mi víc zamlouvá, co dělá Viktor Tauš. Je to i ze spisovatelsky sobeckých důvodů. Protože Viktor Tauš se víc drží scénáře (smích). Honza Hřebejk na place improvizuje a často scénář mění.

Jan Budař v Případu pro exorcistu. Zdroj: www.ceskatelevize.cz

Jak se vám líbí označení známý olomoucký spisovatel?

Snažím se být v těchto věcech střízlivý, držet se při zemi. Jsem olomoucký spisovatel. Nikdo mě na ulici neoslovuje, nikdo po mě nic nepokřikuje, podpisy po mě taky nechtějí. Ono být spisovatel neznamená být mediální hvězdou. Navíc někdy mám pocit, že jsem víc známý mimo Olomouc. Snažím se nebýt spojován jen s určitým regionem, chci, aby romány měly nějakou univerzální platnost, ne, aby to bylo jen olomoucké psaní pro tento region.

Nicméně zdejší region se ve vašich dílech objevuje. Ať to byl v první knize Štěpánov nebo pak Olomouc.

Olomouc se stala jakýmsi poznávacím znamením mých románů, ale pro spoustu lidí je to i přidaná hodnota. Že si mohou přečíst o prostředí, které se v literatuře často neobjevuje nebo které není zprofanované. Když se točil Případ pro exorcistu, tak jedním z velkých produkčních problémů bylo, že televize nebyla zvyklá natáčet v regionech. Dělala to pražská redakce a byli zvyklí všechno točit v Praze, a tehdy Petr Jarchovský prosadil, že se to musí točit na Hané. Je to sice univerzální příběh, ale vychází z určitého génia loci, poetiky místa. Až po úspěchu tohoto filmu a úspěchu následujících dílů vznikla vlna seriálů, které se natáčejí v krajích, v Ostravě, v Mostě nebo severních Čechách. Televize si vyzkoušela, že je to model, který funguje a že stojí za to dát prostředky navíc a štáb na dlouhou dobu natáčení vyvézt z pražských studií.

Po odvysílání Případu pro exorcistu se mezi Olomoučany vedla diskuze o tom, jak moc je Olomouc ve snímku vidět a taky je zvedlo ze židle, že centrem města jezdil kůň. Mnohým se to nelíbilo, prý to působilo, že Olomouce je vesnice… 

Debata ohledně koně nabrala opravdu absurdních rozměrů. Nebyl to sjednaný kompars, Honza Hřebejk nechtěl Olomouc zobrazit jako vidlákov. Když se natáčely scény na Horním náměstí, tak se tam zrovna konala svatba a součástí průvodu svatebčanů byli i jezdci na koních. Když to Hřebejk viděl, zalíbilo se mu to a domluvil se s těmi lidmi, že by je natočil. Reakce místních „patriotů“ pak byla, že co si to ti Pražáci dovolují, že Olomouc je velké město a že na Hané jezdíme auty. Nedlouho potom v Olomouci odstartovala předvolební kampaň a její součástí byl kombajn, který měsíc stál na Horním náměstí. Jeden můj student se tomu velmi smál, říkal, že kombajn na náměstí na něj působí mnohem víc jako vidlákov než koně (smích).

Sýkorovy knihy, které následovaly po Případu pro exorcistu. Koláž: www.skandinavskydum.cz

Jaké jsou reakce čtenářů a diváků?

Reakce sleduji a mnohdy jim nejde ani uniknout. Jako autora mne nejvíc potěšilo, že v souvislosti s Vodníkem a pak i Živými terči se mezi diváky rozvinula debata o tom, kdo je vrah. Byli napnutí a zvědaví na další díl. Promýšleli různé varianty, a to pro mě bylo velmi inspirující čtení, některé věci by mě ani nenapadly. Podezřelí byli snad všichni, tedy kromě Marie Výrově, byla to velmi zábavná debata. Líbilo se mi, že si vzali postavy za své a bavilo je trávit čas přemýšlením nad jejich motivacemi. To byl pro mě důkaz, že jsem jako autor tu práci odvedl dobře.

Lidé prý i hledají místa, kde se natáčelo…

Ano. Natáčeli jsme v olomouckém Konviktu a po odvysílání Modrých stínů se tam turisté chodili dívat. Paní uklízečka mi říkala, že dokonce vyzvídali, jestli se tam někdy našla nějaká mrtvola. Po odvysílání Pěti mrtvých psů se zase v zoo na Svatém Kopečku údajně zvedla návštěvnost.

Před časem jste avizoval, že Marie Výrová bude mít jen čtyři díly. Další už tedy neplánujete?

Aktuálně jsem dopsal pátou knihu a v hlavě mám nápad ještě na jeden román s Marií Výrovou, ale ten možná bude za delší čas. Musím se věnovat i jiným nápadům a pracovním povinnostem. Takže je možné, že Marie Výrová ožije celkem pětkrát, možná i šestkrát. Rukopis jsem před několika týdny posílal do nakladatelství, pokud bude mít zájem, tak by knížka mohla vyjít příští rok.

Napadla vás i myšlenka Marii Výrovou nechat zemřít? Prozradíte, jaká nová kniha bude?

To je krajní řešení (smích). Nenapadlo mě to, to by byla z mé strany určitá míra sadismu, jak vůči postavě, tak i vůči čtenářům, kteří ji mají rádi. Snažím se, aby se každá knížka trochu lišila od té předchozí. Pátá kniha tak nebude román, ale soubor tří delších povídek, ve kterých bude Marie řešit tři různé případy. Jestli si čtenáři přečetli Pět mrtvých psů, tak ví, že Marie odešla od policie. Moje série se vyvíjí trochu jiným směrem než to, co vzniklo pro televizi. V nové knize tak bude Marie Výrová vystupovat jako soukromá osoba, už nebude institucionální vyšetřovatelka, a pátrání povede ve svém volném čase. Ovšem vím, že se tady musím držet při zemi. Byl bych nerad, aby se z ní stalo něco jako slečna Marplová. 

V čem si myslíte, že je Olomouc pro filmaře zajímavá?

Myslím si, že je pořád ještě neokoukaná, lokace tady jsou velmi atraktivní, pomáhají vytvořit specifickou vizuální stránku toho filmu. Třeba v Živých terčích je Olomouc opravdu nádherně vyvedená, pohledy na Vojenskou nemocnici v Klášterním Hradisku nebo na panorama města jsou velice atraktivní. Pak tam hraje roli asi i to, že v regionech jsou filmaři pořád vítáni. Místní samosprávy jim jsou ochotny připravit vstřícné podmínky a pomáhají jim zajistit místa, kde by se dalo natáčet. Vidí v tom i určitou propagaci regionu, takže filmařům vycházejí vstříc. Při natáčení Živých terčů se mělo natáčet přímo na olomoucké radnici, jedna z postav je totiž náměstek primátora, bylo to domluvené, ale vznikl problém, že se v době natáčení začala radnice rekonstruovat. Hledali jsme s filmaři, jak operativně najít náhradní prostory a doporučil jsem jim Petrášův palác, kde sídlí Národní památkový ústav. Tam jim bez problémů vyhověli a do svých kanceláří je pustili. Filmaři si tu vstřícnost pochvalovali. I to hraje roli.

Na čem teď pracujete?

Napsali jsme s Petrem Jarchovským další televizní projekt, který se jmenuje Pozadí událostí. Jde o příběh z univerzitního prostředí, žánrový mix komediálního dramatu, vztahového příběhu a detektivní zápletky, která ale nebude stěžejní. Bude tvořit menší část toho, co se tam děje, nepůjde ani o skutečnou vraždu, ale o snahu vyřešit podezřelé úmrtí. Jde o projekt, který mě trochu vzdálil od detektivky, bude to čtyřdílná televizní série, která by se měla začít točit v příštím roce. Ačkoli jsme to nenapsali pro Olomouc, ale jako univerzálnější příběh nesvázaný s žádnými místy, tak co vím, Honza Hřebejk, kterému se olomoucké prostředí velmi líbí, by chtěl zase točit tady.

Jsou tu prázdniny, co vás čeká?

Mám dítě školou povinné a manželku, která chodí do práce, rozhodně nestrávím prázdniny slastným nicnedělením. Se synem pravidelně navštěvujeme hrady a zámky, to nás spolu velmi baví. Pak jedeme na tábor pro rodiče s dětmi a mezitím, když bude nějaký volná chvíle, se budu snažit psát. Po večerech po ránech si ale najdu čas i na knížku.

Michal Sýkora (* 1971)

* Narodil se v Olomouci, kde také absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého, na Katedře divadelních a filmových studií působí dodnes. Přednáší a vede semináře ze světové literatury, dramatu, komparatistiky a hermeneutiky.

* Je autorek knih: Případ pro exorcistu (2012), Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Pět mrtvých psů (2018)

* Spolu se scenáristou Petrem Jarchovským píše televizní scénáře. Kromě toho ale také publikuje odborné články a knihy. Letos na podzim by mu měla vyjít monografie věnovaná americkému spisovateli Philipu Rothovi, jednomu z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století.