Vysílač Kojál u Vyškova. Stavba, v jejímž okolí vítr naříká

Jednou z nejvyšších staveb České republiky je vysílač Kojál tyčící se nedaleko obce Krásensko na Vyškovsku. V letošním roce si připomíná již 60. výročí své existence.

Správní budova vysílače Kojál. Foto: Dagmar Stryjová

V době svého vzniku byl pouze o dva metry nižší než pařížská Eiffelovka a svého času ho mělo naladěno na 2,5 milionu diváků. Také v současnosti je důležitou součástí infrastruktury Českých radiokomunikací, které ho provozují. Stále totiž patří k vysílačům, které mají vynikající dosah, protože vysíláním pokrývá nejen celou jižní a střední Moravu, ale i část východních Čech. Své jméno dostal podle kopce, na kterém stojí. Podle starých pověstí se nazýval Kujál, což je odvozeno od slova kujati, tedy foukati. Doslovně jde tedy o místo, kde fouká vítr.

V době vzniku nejvyšší u nás

Do provozu byl Kojál uveden 3. března 1959. Původní konstrukci svařenou z ocelových trubek sahající do výše 322,4 metru navrhl inženýr Josef Wanke a v době svého vzniku byl vysílač nejvyšší stavbou naší republiky. V osmdesátých letech minulého století prošel rozsáhlou rekonstrukcí. Původní stožár byl demontován a těsně vedle místa, kde stál, byl v roce 1984 postaven stožár nový o celkové výšce 340 metrů. Ten je v současné době třetí nejvyšší stavbou v České republice. Jen o dva metry vyšší je jeho dvojče vysílač Krašov na Plzeňsku.

Vysílač Kojál je s 340 metry třetí nejvyšší stavbou v ČR. Foto: D. Stryjová

Mimo to, že je třetí nejvyšší stavbou v republice, je vysílač Kojál zajímavý i tím, že se na něm dá velmi dobře dokumentovat také historie našeho televizního vysílání. Zpočátku přenášel pouze jeden černobílý kanál. Postupně však přibývaly další, které začaly být vysílány i v barevném provedení. Po celou dobu své existence hrál vysílač velmi důležitou roli i v krizových situacích, jako byla například invaze vojsk států Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Když okupační síly ukončily vysílání televize Praha a svobodného vysílače Krašov u Plzně, byl to právě Kojál, odkud pokračovali pracovníci brněnského studia v dalším vysílání. V době nejsilnějšího provozu bylo na vysílači zaměstnáno ve čtyřiadvacetihodinové nepřetržité službě okolo šedesáti zaměstnanců.

Pokrytí jižní i střední Moravy

Významným přelomem v historii vysílače pak byl přechod z analogového na digitální vysílání DVB-T. Na konci listopadu 2009 byl vypnut nejdříve analogový signál programu ČT2 a v červnu 2011 došlo k vypnutí také analogového vysílání programů ČT1, Novy a Primy. V současné době vysílač přechází v rámci takzavné druhé digitalizace na nejmodernější vysílací standard DVB-T2. Ten nabídne divákům další interaktivní služby včetně propojení televizního vysílání s internetem. V letošním roce bude na vysílači spuštěn i pozemní digitální rozhlas DAB+ s výkonem 10 Kw. Kvalitním signálem tak bude pokryt nejen jih, ale i střed Moravy včetně Olomouce a jejího okolí.

Vysílač Kojál však není pouze zajímavou technickou vymožeností, ale i místem, které je opředeno mnoha vyprávěními a pověstmi.

O Kojálovským

V Krásenku bydlel za starých časů jeden sedlák, který měl stále pocit, že má málo majetku. A aby ho měl ještě víc, vyrážel v noci tajně na pole svých sousedů, kde jim přesazoval na jejich pozemcích sáde. Za tento prohřešek však byl strašlivě potrestán. Po smrti musel jako duch bloudit s hraničním kamenem v náručí po polích kolem Kojálu a přitom neustále opakovat slova: „Hde ho mám dat? Hde ho zakopat?“ Jednou po půlnoci se vracel  z Kotvrdovic do Krásenka ze zábavy jeden místní bubeník. Noc byla velmi chladná, a navíc to od Drahan pěkně foukalo. Muž byl ve značně podroušeném stavu, a tak není divu, že na úzké polní pěšince, klikatící se jako had mezi poli, neustále klopýtal o kameny,  a díky obrovitému bubnu se několikráte ocitl i na zemi. A když pak spadl do velké louže, ve které se notně vymáchal, dalo mu hodně práce, než se z ní vyškrábal zase ven. Když se však znovu postavil na nohy, nemohl zatrachtilý buben dostat za žádnou cenu zpět na záda. Nakonec svůj marný boj s neposlušným hudebním nástrojem vzdal a rozhodl se, že v oněch místech počká do rána. Vždyť ne nadarmo se říká, že ráno je moudřejší večera. Pohodlně se usadil na mezi, kde se mu po několika minutách tupého zírání do tmy začaly pomalu oči zavírat únavou. V ten moment se mu hlavou začaly honit divoké sny, díky nimž se po několika minutách s hrůzou probudil. Když si však protřel oči, zjistil, že to, co mylně pokládal jen za pouhopouhý sen, je bohužel holá skutečnost. Před ním stál človíček s obrovským kamenem v náručí a s prosebným výrazem v obličeji opakoval stále jednu jedinou větu: „Sósede, poraď mně, hde ho mám dat, hde ho zakopat?“ Muzikant, který byl stále ještě v alkoholovém opojení, mu kurážně odpověděl: „Dé ho tam, hdes ho vzal a bodeš mět pokuj te, haji já.“ Sotva to dořekl, strašidelný přízrak se ztratil jako pára nad hrncem. Za chvilku nedaleko muzikanta něco bouchlo o zem, a pak všude zavládl hluboký klid. To Kojálovské opět vrátil hraniční kámen do míst, kde ho kdysi dávno vykopal. Od té chvíle přestal duch nešťastného sedláka kolem Kojálu obcházet. Opilý muzikant se však při žádné příležitosti neopomenul pochlubit, jak mu kořalka pomohla Kojálovského vysvobodit.