Ztracená ptáčata stačí dát zpět do hnízda. I tak zvoní zvonek v záchranné stanici denně

Týrané labutě ze Želechovického rybníka u Uničova na Olomoucku ze začátku července skončily v záchranné stanici v Pateříně, místní částí Bílé Lhoty. Případ je výjimečný svou otřesností, jinak ale zvířata vyžadující péči přicházejí pořád. Chlupatých nebo opeřených chráněnců mají manželé Csikovi desítky.

Jana Csiková spolu se svým manželem pomáhají zvířatům už od dětství. Na snímku s mývalem. Foto: Petra Pášová/Hanácké noviny

Labutí pár se sedmi mláďaty se uhnízdil na čistých vodách bývalé pískovně v Želechovicích. Jenže jim někdo nejprve dal otrávenou potravu. „Bohužel to byl jed, ze sedmi mláďat přežilo jediné. O pár dní později nám policie hlásila, že byla napadena i labuť, samec ze strachu ani nepřiplul, aby ji chránil,“ popisuje Jana Csiková z pateřínské stanice. Labuť byla dobitá, nemohla chodit. „Když jsme ji k nám převezli, shledání s mládětem bylo hodně dojemné, i slza ukápla. Poznali se, máchali křídly. Nicméně tohle jsou případy, kdy nám je hodně smutno,“ říká.

Nová obora

Do vesnice nedaleko Litovle se záchranná stanice i se svými obyvateli přestěhovala před šesti lety z Uničova. „Prodali jsme byt a koupili domeček na konci světa. Když se podíváte na mapu, tak tady dávají lišky dobrou noc, cesta je zaznačena jako slepá ulice. Všude okolo nás jsou dobří lidé, kteří chovají drůbež a skot, takže náš zvěřinec jim nevadí. Naopak k nám i s dětmi chodívají,“ přidává. V Pateříně přijímají všechna zvířata, která potřebují péči. „Aktuálně tady máme psíka mývalovitého, mývala, mláďata divokého králíka, labutě, kalousy, poštolky, mládě krkavce, srnečka, mládě divokého prasete, puštíky nebo třeba čápy, kteří jsou už doživotně zranění a do volné přírody se nevrátí,“ vyjmenovává Jana Csiková. S manželem teď stanici rozšiřují. „Od Bílé Lhoty máme pronajatý pozemek a svépomocí se snažíme vybudovat další prostory pro volně žijící zvířata. Měla by tam být malá obora, kde budou hendikepovaní ptáci i další zvířata, děti si je tam v rámci výuky nebo i s rodiči mohou prohlédnout. Tam by měli větší prostor,“ míní.

V záchranné stanici v Pateříně má nyní útočiště například mládě srnce. Foto: Petra Pášová/Hanácké noviny

Někdy je lepší nezasahovat

Záchranáři se každý rok snaží veřejnosti vysvětlit, kdy je lidská pomoc potřeba a kdy naopak člověk zvířeti ublíží. Situace se i přesto pořád opakují, a tak u Csikových zvoní zvonek každý den. „Mláďátka všech dravců se u nás od jara objevují průběžně. Je nicméně důležité nemít strach, a když se nějaké ptáče najde po bouřce vypadnuté z hnízdečka, stačí jej dát zpět. U dravců to moc nejde, ale u sov ano, sovy jsou turisté a pochodují. Někdy stačí posadit je na větev a ochránit je před psem nebo kočkou,“ radí zkušená žena. Sahat rukou na malé opeřence nevadí, problém je u mláďat savců. „Stále opakujeme, že srnčata, kolouchy lidé brát nemají. Je to zbytečné. Maminka se někde na dohled pase, přestože není vidět. Navíc laici nedokáží odhadnout situaci, kdy to má smysl a kdy ne,“ upozorňuje Csiková.

Problém s kozím mlékem

Kontakty na stanici mají i policisté, hasiči nebo obecní úřady. „Jde opravdu o denní příjem. Jsme moc rádi, že mezi námi jsou dobří lidé. Na druhou stranu člověk je pro zvíře predátor, a tak je smutných příběhů nespočet. To je nám moc líto a snažíme se o osvětu, aby k tomu už nedocházelo,“ říká Jana Csiková.

Komu mohou, tomu pomohou. Na fotce puštík. Foto: Petra Pášová/Hanácké noviny

Jediná strava, na které lze mláďata odchovat, je kozí mléko. Jenomže není snadné ho sehnat. „Je velmi vzácné. Farmy zmizely a těch pár soukromníků má mléko pro sebe a na další zpracování,“ krčí rameny. Když jejich svěřenci trochu povyrostou, snaží se je vrátit do přírody. Ne vždy se to daří. „U srnců, daňků je velký problém s citovou vazbou na člověka, u těch to nejde. Proto je umisťujeme do zoologické zahrady, na soukromé farmy nebo na oživení chovu,“ vysvětluje.

S tvrdým chlebem v kapse

Práce v záchranné stanici je náročná. Bez nadšení a pocitu, že jde o smysluplnou činnost, by ji dělat nešlo. „Musíme to zvládat. Vychovali jsme vlastní děti, tak teď se staráme o ostatní, ať už mají dvě či čtyři nohy nebo křídla. Manžel pomáhá odmalinka, já taky, tím pádem v tom pokračujeme společně. Náročné je to hodně, protože oba máme ještě svá zaměstnání. Jsme ale velmi rádi, že máme sponzory,“ dodává žena. Děti z okolních škol a školek chodí od kuchařek vybavené tvrdým pečivem, po kapsách mají mrkev a jablka, občas granule. Jak je možné v takovém shonu vlastně relaxovat? „Mám tady pár záhonků a trochu stranou posezení. Uvařím si kafe, sednu a relaxuju. Snažím se na to neštěstí, které kolem nás je nemyslet,“ dodává Jana Csiková.

Zraněné labutě ze Želechovic. Foto: Petra Pášová/Hanácké noviny