Správce honitby roku u Potštátu: Člověk krajinu zatěžuje příliš

Na staré polní cestě, kousek nad Potštátem na Přerovsku, stojí klasicistní mramorový kříž. O jeho obnovu se zasloužil správce tamní honitby Stanislav Lach už před třinácti lety. Není to ale jeho jediný počin ve zdejší krajině. Díky jeho přičinění má honitba několik kilometrů vysázených alejí, živé tůně a rybníky, pečuje o zvěř. I proto teď revír získal titul Honitba roku 2018.

Vodní plochy jsou pro honitbu důležité nejen kvůli vodnímu ptactvu. Foto: Petra Pášová/Hanácké noviny

Honitba statku Potštát má rozlohu 2 917 hektarů. „Máme na starost mimo jiné činnosti, které s výkonem myslivosti přímo nesouvisejí. Jsou to v podstatě volnočasové aktivity, uživatelé je dělají na svůj vrub a náklad. Honiteb je u nás hodně, několik tisíc, ale těch, kdo se do soutěž přihlašují je daleko méně. I tak jsem byl potěšený, nestává se to často,“ řekl správce potštátské honitby Stanislav Lach. Cenu získal v kategorii smíšená honitba.

Dřív byla krajina daleko pestřejší

S ostatními se podílel například na výsadbě alejí okolo tamních zemědělských pozemků a cest. Sázeli většinou listnaté a plodonosné dřeviny jako je švestka, třešeň, slivoně, višně, jabloně, z listnatých stromů javory, duby a habry. Krajina je podle Lacha po šedesáti letech kolektivizace naprosto zbavená rozptýlené zeleně. „Kdysi tady byla malá políčka drobných zemědělců, která rámovala meze. Byla daleko pestřejší. Jsme asi 550 až 570 metrů nad mořem, a když sem v listopadu přijde sníh, jsou to až do jara pláně, kde se neschová ani drozd,“ pokračoval.

Aleje pomáhají zvyšovat druhovou rozmanitost. Foto: Petra Pášová/Hanácké noviny

Biodiverzitu v krajině zvyšují například aleje a to tím, že umožňují hnízdit drobnému ptactvu a zvířectvu. „Plochy okolo jsou intenzivně obdělávány, takže v určitou roční dobu se tam zvěř nezdržuje. Zvýšení biologické rozmanitosti je jediným způsobem, jak udržet v krajině drobnou zvěř, ptactvo, brouky, hlodavce. Potřebují ochranu neobdělaných a nekultivovaných pozemků, kde mají možnost úkrytu,“ uvedl správce honitby. 

Suchem trpí i zvěř

V honitbě je obnovený i rybník Starý. Kdysi byl zapsaný ještě v německých mapách, ale dochovalo se jen torzo hráze. Stanislav Lach tak před lety spolu se svými dvěma syny vodní plochu vybudoval. Má zhruba pět hektarů a kromě ochranných tůní je to jedna z pěti rybničních ploch v Potštátu.

Zadržování vody v honitbě pomáhá i okolním zemědělským pozemkům. Foto: Petra Pášová/Hanácké noviny

Vody v krajině ubývá, rychle se ztrácí zejména z oblastí po kůrovcové kalamitě a klesá i hladiny spodních vod. „Pracujeme na zvýšení hladiny a zlepšení mikroklimatu, což má vliv i na zemědělské pozemky v okolí. Jsou ve vlhčím prostředí a trávy nám líp podrůstají,“ popsal Lach. Díky tomu se taky na Potštátsku vyskytuje labuť zpěvná, tradičně druhy plovavých a potápivých kachen, ledňáček, vydry i bobří populace. „Sucho je velmi nepříjemné. Zhoršuje životní podmínky především pro drobnou zvěř a spárkaté zvěři neumožňuje držet se v krytu v lokalitách, kde byla zvyklá většinu roku pobývat. Při přecházení za vodními zdroji se zvyšují četnosti srážek na komunikacích. V létě bývá havárek se zvěří, zvláště mladou, poměrně dost,“ dodal. U srnčí zvěře jde obecně asi dvacet procent úlovků.

Půdě chybí organická hmota

Jedním ze způsobů, jak zabránit úbytku vody v krajině, je zřizování nových vodních ploch. Ve vztahu k zemědělské půdě je podle Lacha potíž hlavně v úbytku organické hmoty. „Máme daleko menší podíl živočišné výroby. Kdysi jsme byli exportéři vepřového a hovězího, dnes v těchto komoditách nejsme schopni vyrobit ani polovinu vlastní spotřeby. Když zmizí organická složka z půdy, její sorpční schopnost se mnohonásobně sníží. Pokud se tento trend nezmění, půdě příliš pomoci není. Stromořadí, remízky, malé vodní nádrže jsou doplňky, které mohou pomáhat vyrovnávat životní prostředí, ale problém nevyřeší,“ upozornil.

Stanislav Lach převzal ocenění v soutěži Honitba roku vyhlašovanou Ekologickou komisí Českomoravské myslivecké jednoty. Foto: archiv soutěže Honitba roku

Krajina potřebuje zlepšit v různých ohledech. Člověkem ji zatěžuje nadmíru, na množství zvěře v ní také žije příliš predátorů. Problémem jsou i škody způsobené spárkatou zvěří na zemědělských nebo lesních pozemcích. „Mluvíme o rovnováze mezi tím, co je správce ochoten strpět jako vzniklou škodu a tím, kolik zvěře krajina unese z hlediska společenské akceptace,“ zamyslel se myslivecký hospodář.

Náročná práce mysliveckého hospodáře

Českomoravská myslivecká jednota soutěž Honitba roku vypisuje každoročně. Posuzuje odděleně lesní, smíšené a polní honitby a oceňuje tu, která toho roku sklidila největší zásluhy v republice při ozeleňování a krajinných úpravách. „Tohle je činnost, která mi je celkem vlastní, zabývám se jí skoro třetinu století. Jednak v předchozích honitbách, kde jsem pracoval, a teď posledních patnáct let v honitbě Potštát, kde jsem správcem. Za tu dobu máme pět rybníků, pět ochranných tůní, tři ochranné remízy a stromořadí v řádu deseti až patnácti kilometrů,“ popsal úsilí. Bez něho je udržení zvířat v místě složité.

Soutěž Honitba roku ocenila krajinné úpravy v honitbě nad Potštátem na Přerovsku. Foto: Petra Pášová/Hanácké noviny

V terénu tráví Stanislav Lach šest dní v týdnu. Hlavně v zimě je to těžká práce. „Pracuji s lidmi, mám tady asi třicet chlapů, kteří jsou držiteli povolenek k lovu. Komunikuji s orgány řízení myslivosti, s držiteli a vlastníky pozemků a dalšími institucemi. Ale běžně se stává, že s lopatou běhám po chalupách a uklízím mrtvé lišky nebo přejetá srnčata ve škarpách,“ řekl. Hned ale dodal, že činnost je krásná, motivační a má ji rád.