Vinař z Vilémova: Na oslavě ani nepoznali, že nepijí víno z jižní Moravy

Dvacítka odrůd révy vinné před domem, kolem zahradního posezení za domem holubníky, ve kterých přebývá sto padesát poštovních holubů, dílna – a uprostřed socha světce z Tištína. Vše dohromady dobře charakterizuje Vlastimila Konečného z Vilémova.

Vlastimil Konečný ve svém vinohradu. Foto: Zita Chalupová

Co vás vlastně živí, protože víno to na Hané asi nebude?

To opravdu není… Já jsem se po vojně vyučil zámečníkem a pracoval jsem v Senici. Ale železo mě nikdy nebavilo, měl jsem spíš vztah k dobytku, ke zvířatům, tak jsem šel (i kvůli bytu) do JZD do živočišné výroby, tam jsem byl tak čtyři pět roků. Pak jsem přesídlil do Vilémova a u sadů jsem dělal zhruba osm let řidiče z povolání. No a potom se dcerka vdala a zeťák k sobě potřeboval parťáka, tak jsme to dali dohromady. Udělali jsme si tady takovou menší dílničku a opravujeme sochy, památky, už to je osm let. Taky jsem byl na operaci se zády, takže jsem toho řízení stejně musel nechat.

Kdo jsou vaši klienti – obce, muzea?

Většinou jsou to obce. Hodně opravujeme drobné památky po okolí, křížky nebo nějakého toho svatého. Je to zajímavá práce, pokaždé je člověk někde jinde. A jsem pánem svého času, není to jako ve fabrice od šesti do dvou. Mně to tak vyhovuje. Zrovna teď spravujeme památník v Bělkovicích a v Olomouci u sv. Michala se budou dělat nové malby, tak odstraňujeme ty staré zaprášené. V kostele ve Šternberku opravujeme boční oltář a v Nákle máme rozdělaný křížek. Některé zakázky jsou rozvržené na dvě léta, zhruba máme osm až deset akcí za rok.

Vaším velkým koníčkem jsou holubi, kolik jich máte?

Mám tak sto padesát poštovních holubů.

Dá to moc práce, postarat se o tolik ptáků? Co to vlastně obnáší?

Pro mou manželku je to utrpení, protože se nikam nedostaneme. Hlavní sezona začíná tak v dubnu a končí v polovině září. A to jsou každý týden závody. Koncem července jsme nasazovali v Ostende, to je závod zhruba tisíc kilometrů, a k tomu jsme dělali ještě jednu pětistovku z Eisenachu. Odtamtud byli holubi puštěni v 6.15 a kolem půl třetí byli první holubi doma. Je to asi pět set kilometrů, a v takovém počasí – klobouk dolů.

Dřív jsem vyhrával, ale teď už je to slabší. Je čím dál víc práce a konkurence nespí. Jak se po revoluci otevřely hranice, všichni začali dovážet kvalitní materiály. Je to jako při koňských závodech – hledají se nejlepší plemeníci. V Belgii nebo v Německu se ukáže nějaký šampion, tak všichni hrr – potomky po něm.

Mají vaši holubi jména?

Nemají, jen když některý vyhraje nějaký závod, tak většinou to jméno dostane.

Další vaší vášní je pěstování révy a výroba vína…

To už se teď dostává spíš do popředí.

Máte víno před domem, tady kolem zahradního posezení a ještě velkou vinici vzadu. Kolik celkem pěstujete hlav?

Mám dvě stě hlav včetně stolních odrůd, na vinici v řádku asi dvacet hlav. Začínal jsem v roce 2007, to jsem dělal první výsadbu, takže ty nejstarší hlavy mají dvanáct let. Z bílých odrůd mám Moravský muškát, Rulandské bílé, Rýnský ryzlink, Neuburg, vysadil jsem Tramín. No a pak mám odrůdy na burčák, Irsai Oliver a Sziget, to je taková růžová odrůda. Je z toho takový voňavý burčáček. Z červených mám Cabernet Moravia, ten je před domem, protože je tam chráněný od severu a líp dozrává. Vzadu mám Zweigeltrebe, z něho dělám červené a růžové, pak Dornfelder. Bílého je víc. Stolní odrůdy pěstuji Krystal, ten vůbec nešplíchám, ten je rezistentní, v plotě mám Primu, před domem Olšavu a vzadu Ajvaz, to je modrá odrůda, pak je to Arkadia, ta je taky dobrá, Mohara vpředu, Augustovské, Pomeranč, ten právě dozrává, Jakubské. Dozrává to průběžně, takže to taky průběžně jíme. A co se nesní, dám do burčáku.

Letošní červencové kroupy révu hrozně poničily – úroda bude tak čtvrtinová. Foto: Zita Chalupová

Vy osobně pijete radši bílé, nebo červené víno?

V létě bílé, v zimě červené.

Když je dobrá úroda, pokryje víno, které vyrobíte, vaši spotřebu?

Určitě, při dobré úrodě udělám 120 litrů burčáku a 350 až 400 litrů vína. Mám hodně kamarádů, kolikrát chtějí na oslavy, přijedou, okoštují, vyberou. Teď jsme měli v Ludéřově oslavu, byly tam tři odrůdy a lidi ani nepoznali, že to není z jižní Moravy.

Kde se vzal nápad pěstovat ve Vilémově víno?

Když jsem koupil tenhle rodinný domek, rostly tady vedle sklepa tři hlavy, něco jako Moravský muškát. Byl to takový kopec zeleného a nic z toho. Tak jsem si řekl, že s tím musím něco udělat. Vyšmikal jsem to a ono to pustilo šlahouny, a dalším rokem to začalo rodit. Pak tamhle na druhé straně bylo modré, taková divočina, z toho jsem udělal červené víno a povedlo se. Tak jsem si říkal, když se tady tomu vínu daří, tak to zkusím. Mám pár kamarádů v Mutěnicích, ti mi doporučili vína, která nejsou náchylná na mrazíky.

Věděl jste tehdy něco o pěstování vína?

Moc ne. Vinaři vám toho moc neřeknou, tak jsem dostával vždycky k Vánocům nějakou knížku, dneska už jich mám deset, a přes zimu jsem si to pročítal a nějak jsem k tomu došel víceméně sám. Jsem vlastně samouk.

Když se mluví o víně, vždycky se mluví taky o plísni. Jak to s ní vlastně je?

Plísně jsou dva druhy a každý vinař si to musí hlídat. Postřikům se nedá vyhnout. Biovíno se dá dělat – už jsou odrůdy, třeba Solaris a Hibernal, které postřiky nepotřebují, ty moje odrůdy se ale bohužel bez postřiků neobejdou. Uvažoval jsem o Hibernalu, uvidím, možná to zkusím.

A co vaše letošní úroda – nedávné bouřky vám ji skoro celou zničily…

Když byly první kroupy, hrozinky byly malé, takže je to skoro nezasáhlo. A teď asi před měsícem, jak přišly další, to trvalo 40 minut, nepršelo, jen padaly kroupy. Já jsem byl tak naštvaný, že jsem týden do vinohradu nešel, protože to omlátilo všechno, listí bylo dole, hrozinky urvané. Trochu se to zlepšilo, ale hodně bobulí je popraskaných. Pro jistotu jsem to ošetřil chemicky, aby se do toho nedala plíseň, ale je to velká škoda. Uvažuji, že příští rok koupím plachty a natáhnu je nad vinici, protože je tam moře hodin oddělaných – a pak jedna hodina, a všechno je pryč. Úroda bude tak pětadvacet procent. Je to smutné, ale někdy to přijde.

Je práce na vinici velká dřina?

Tak koncem února vinici prostříhám. Už poznáte, které šlahouny jsou vymrzlé, jestli nepřezimovala plíseň. Až to začne táhnout mízu, tak se to vyváže, pak ošetření proti přezimujícím škůdcům, postřik na bázi oleje, který je zadusí. Potom šlahouny vyraší, a když mají letorosty deset dvanáct centimetrů, přijde na řadu jarní ošetření, prostředek, který se používá i na ovocné stromy. Pak je pauza a těsně před květem to zase ošetřím. Po odkvětu je další postřik a za deset dní ještě jeden. A pak už jenom procházím vinohrad a kontroluji plísně. Sklizeň zvládáme sami, protože jednotlivé odrůdy hroznů dozrávají postupně.

Když je dobrá úroda, kolik hroznů sklidíte?

Jedna hlava dá zhruba dvě až dvě a půl kila. Hrozny pak zpracovávám na víno, nepoužívám umělé kvasinky, lepší je burčák, naleju tam tři čtvrtě litru, čtvrt litru vypiju, a to krásně nastartuje kvašení. Nekvasím v bečkách, ale ve skle, je to sice o tři týdny delší, ale čím pomaleji víno kvasí, tím méně vyprchají buketní látky, takže víno je aromatické, má výraznější odrůdovost.

Děláte vína suchá, polosuchá, nebo sladká?

Já mám nejradši silnější polosuchá vína. Míň se kazí, mají víc alkoholu.

Zkoušel jste někdy víno přepálit na brandy?

Vínovice, jednou jsem to udělal, nebylo to moje víno, dovezl jsem si ho, a chuťově mi moc nesedělo. Měl jsem ho asi 70 litrů, tak jsme si s kamarády řekli, že to přepálíme. Ale švestka je švestka.

Zkoušel jste někdy vyrobit nějaké speciality – slámové nebo ledové víno?

To jsou vína, která se dělají, když toho máte hodně. Mně by se to nevyplatilo. Ledové je hodně obtížné, protože musíte počkat, až bude mínus sedm nebo dokonce devět, musí se to sklízet, když je to zmrzlé, a taky to hrozně pomalu kvasí. Je to spíš taková rarita, třeba jako aperitiv. No, takový sirup pro dospělé.

Vlastimil Konečný (*1962)

Vyučil se zámečníkem, pracoval v živočišné výrobě, poté jako řidič. Dnes pracuje v restaurátorské dílně. Jeho velkými koníčky jsou holubi a pěstování vinné révy. Žije ve Vilémově na Olomoucku.