Lidé hledají něco, co je přesahuje. I proto se vydávají na poutě

Svatý Václav je patronem Čech a Moravy a také jeden z tradičních symbolů české státnosti. Připomínáme si jej 28. září, při této příležitosti se koná i několik poutí. Národní pořádají ve Staré Boleslavi, kde byl Václav zavražděn svým bratrem Boleslavem I. Na Moravě se poutníci vydávají z Velehradu na Svatý Hostýn.

Cílem poutí Hanáků bývá často Svatý Hostýn. Foto: Ivo Buráň

Procesí mezi dvěma nejvýznamnějšími poutními místy na Moravě se každoročně účastní několik desítek lidí. Na trasu třídenní akce se poutníci poprvé vydali asi před deseti lety. „Matice svatohostýnská a Matice Velehradská vytvořily poměrně propracovaný systém ukazatelů s pětadvaceti zastaveními, která odkazují na citáty z bible a na církevní a lidové písně. Poutníky doprovází kněz. Po dvou noclezích dojdou z Velehradu na Svatý Hostýn. Je to jedna z mnoha tradic, která oslavuje hlavního patrona české země, svatého Václava,“ líčí Josef Urban, etnolog Regionálního pracoviště pro tradiční lidovou kulturu při Vlastivědném muzeu v Olomouci.

Když poutníky nikde neubytovali, spali na seně

Poutě na Svatý Hostýn patří na Hané a v blízkém okolí mezi nejčastější. Chodí se však i za dalšími významnými cíli jako je Svatý Kopeček u Olomouce nebo Dub nad Moravou. „Pak jsou menší poutní místa, například Jaroměřice u Jevíčka, Jednov na Konicku nebo třeba Křtiny na Blanensku. Když jsem mapoval jednotlivé poutě na Svatý Kopeček v současnosti, tak lze říci, že se pořádají v jiném duchu a podobě než v minulosti. V září se pravidelně koná třeba pouť Matice Svatokopecké, Romská pouť nebo pouť Základní školy svaté Voršily v Olomouci, ale jejich podoba už je jiná. Jde spíš o setkání, společnou modlitbu než dlouhou cestu s rozjímáním,“ pokračuje Urban. Vysvětluje, že většina poutí se konala v letním období, kdy počasí bylo pro poutníky přívětivé a pokud je nikdo neubytoval, dalo se v teple spát i na seně. „Když jsem při výzkumu mluvil s lidmi z Olomoucka, vyprávěli mi, že při průvodu na Starou Vodu na Libavou za první republiky přespávali různě na statcích a v domácnostech. Ráno se pak vydali do Staré Vody. Bylo to vytržení ze všedního dne, těšili se,“ říká.

Procesí mezi dvěma nejvýznamnějšími poutními místy na Moravě se každoročně účastní několik desítek lidí. Foto: Ivo Buráň

Poslední stovky metrů po kolenou

Největší rozmach poutí nejen v českých zemích byl v období baroka. Útlum přišel za císaře Josefa II., který je zakazoval. „Chtěl omezit vliv katolické církve a viděl v tom i ekonomický potenciál, lidé se nebudou zabývat poutěmi, ale budou se věnovat pracovním činnostem. V průběhu 19. století se poutě opět postupně obnovily, jen už nedosahovaly popularity těch barokních. Od přelomu 19. a 20. století pak získaly i jiný charakter než striktně náboženský. Přidaly se různě atrakce a kolotoče,“ vysvětluje etnolog. Poutí bylo několik druhů. Prosebné za lepší úrodu či děkovné průvody na počest toho, že se vesnice například zbavila moru. „Trvaly několik dní, v procesí šlo několik desítek lidí, v čele nesli kříž a zpívali mariánské písně. Nejen na Hané byla poutní místa za městem, většinou na vrcholech. Často se stávalo, že poutníci poslední stovky metrů absolvovali po kolenou, aby vyjádřili svou víru a pokoru. Nesli s sebou i dary, které měly podpořit jejich prosby a přání,“ popisuje Josef Urban.

Výchozím místem pouti na Svatý Hostýn byl Velehrad. Foto: Ivo Buráň

Nevěřící chodí jako turisté

Po návštěvě poutního místa následovala mše svatá. Potom se lidé rozprchli do hospod nebo si nakoupili pouťové atrakce. Podobné je to i dnes. Jen v minulosti se mnohem více kupovaly předměty týkající se církevní tematiky jako svaté obrázky, růžence, šátky nebo perníková srdce. Do dnešních dob zůstal i smysl. „Poutě určitě posilují víru, pořád představují vytržení. Účastní se jich i hodně nevěřících nebo těch, kteří hledají nějaký hlubší smysl. Často nevěřící pouť absolvují jako turistickou aktivitu. Chodí sami bez přítomnosti procesí a větších skupin. Lidé i dnes hledají něco, co je přesahuje a nemusí to být nutně katolický obraz vidění světa,“ dodává Josef Urban.