Národní cyklokoordinátor Jaroslav Martinek: Ke změně potřebujeme idoly, jako je Sagan

O lepší podmínky pro cyklisty a přirozený pohyb ve městě se Jaroslav Martinek snaží přes 25 let. Dávno ví, že nejtěžší nejsou technická řešení, ale změna myšlení. „Možná jsem první frontová linie, která padne, a za ní přijdou další. To je moje přání. Moje práce není spojena s konkrétními výsledky,“ říká národní cyklokoordinátor, zástupce spolku Partnerství pro městskou mobilitu a vášnivý běžec Jaroslav Martinek.

V červnu Martinka srazilo v Olomouci auto. Řidiče nevinil. Oficiálně měl být v místě dávno cyklopruh. „Proto je procentuálně v Holandsku nebo Dánsku daleko méně nehod než u nás, protože lidé jsou na cyklisty zvyklí.“ Foto: Ondřej Zuntych/Hanácké noviny

V roce 2009 jste byl ministrem dopravy jmenován národním cyklokoordinátorem. Jezdí se nám teď na kole jinak než před deseti lety?

Určitě ano. Ale pořád vidím rezervy. Vraceli jsme se všichni z dovolených, já jsem byl v rakouských Alpách, cestou jsem měl hodně času na projíždění městeček, stavil jsem se v Salzburgu, v Regensburgu… U nás se často vedou technické diskuze, jak má ulice vypadat. Ale jde přeci o životní styl. Snažím se to tedy otáčet. Auta můžu vyhodit, ale co místo nich? Někdo možná chce strom, ale o tom to není. Teď sedíme v centru Olomouce v restauraci, před kterou je třeba deset parkovacích míst pro auta, ale kolo jsem musel zamknout u značky. Proč tam nejsou parkovací místa i pro kola? Je to určitá kultura města spojená se životním stylem. Třeba Olomouc chce být město kavárniček, ale to je Regensburg taky. Jenže tam nejsou u centra stojany pro pět kol, ale třeba pro čtyřicet. A hned vedle znovu. A jsou v nich kola. Raději tedy mluvím o životním stylu. Co od života očekávám, to se promítne zpětně do infastruktury.

Ale očekávání máme každý jiná.

Proto si možná tak často nerozumím s dopraváky, byť sám jím jsem, dokonce jsem obor i vystudoval na vysoké škole. Mám v krvi debatovat o tom, jaký člověk je, jakou má náturu. Proč jsem dnes přijel na kole? Kvůli podpoře aktivní mobility nebo vztahu k životnímu stylu? Protože už jsem se aktivní narodil. Miluju pohyb. Ráno jsem sedl na kolo a dojel šest kilometrů na nádraží, pak vlakem do Zlína, kde jsem měl jednání, pak zpět a na kole sem. Tento životní styl vyžaduje určitou infrastrukturu. Co se posunulo za deset let? Nejdřív jsem se snažil odpovědět pozitivně, tak teď negativně. „Moje“ cyklostezka Olomouc-Chomoutov pořád není. Vždy se dá najít tisíc důvodů, proč to nejde. Teď to město dalo za úkol úředníkovi na magistrátu, rád bych za ním za měsíc zašel, jak pokročil. Tlačit na pilu. Není to výtka, ale někdy věci strašně dlouho trvají. Jak to, že na Uničovsku se to podařilo? Proč se o nás říká, že jsme pomalí Hanáci?

Kde se v regionu podle vás daří vámi zmíněnému přístupu?

Pokud můžu provokovat, tak rád zrovna Uničovem. Jelikož tuhle práci dělám hodně dlouho, v roce 2000 měla města Uničov i Olomouc geniální vizi: rozjedeme bohatou síť cyklostezek, vytvoříme zázemí pro cyklisty. Město Olomouc mělo tehdy ve strategickém plánu, že každý rok dá deset milionů korun do cyklostezek. Otázka zní: „Bylo to naplněno?“ Vystřídaly se různé garnitury. V Uničově to ale vnímali stejně všichni, kdo byli zrovna u moci. Prostě měli přístup, že my Uničováci jsme rádi na kole a rozjedeme to. Když po devatenácti letech uděláme rekapitulaci, je dál Uničov, nebo Olomouc?

„Titul cyklokoordinátora beru jako poctu a potvrzení toho, co skutečně v životě dělám – snažím se spojovat lidi. Jezdím po celé republice a dávám dohromady politiky, úředníky, aktivní lidi, aby se nám v našich městech žilo lépe. Teď k tomu chci i rozjet ideovou petici,“ říká Jaroslav Martinek. V Sokolské ulici v Olomouci předvádí, kde by mohla vedle aut parkovat kola. Foto: Ondřej Zuntych/Hanácké noviny

Jste úředník, aktivista, motivátor?

Oficiálně jsem jednatelem spolku Partnerství pro městskou mobilitu, kde jsem zařazen na třetí nejvyšší funkci. Sám si navrhuji, co budu dělat, navrhuji rozpočet, ale vše nejdřív musí schválit správní rada, pak valná hromada. Máme webové stránky Cykloměsta, kde se snažím hodně čitelně ukazovat, co děláme, v jakém rozsahu, výroční zprávy. Moje práce je hlavně v tom, že jezdím tam, kde mou pomoc chtějí. Nejezdím, abych lidi přesvědčoval, proč je to takto dobré. Teď jsem třeba přijel ze Zlína, kde jsem jednal s místostarostou Kroměříže a budoucím kroměřížským koordinátorem městské mobility, jak jim pomoci, abychom mohli teoretické informace převést do praxe.

Jaká se vám zdá Kroměříž?

I místostarostovi jsem říkal, že pro mě je to dvacet let zakleté město. Celou dobu, co se v České republice snažím městskou mobilitu podporovat. Jako kdyby tam stál čas. Průtah, infrastruktura. Plány mají, ale ty měly i tenkrát. Moje poselství bylo: „Využijte toho, že se u vás dělá plán udržitelné městské mobility.“ Chtějí mít koordinátora, je to mladý kluk, cyklista, má tah, ale doporučoval jsem jim, že nesmí být na odboru dopravy, to je něco jiného, neklapalo by to. V rozpočtu jsou na tom daleko lépe než třeba Olomouc. Jen se nebát do toho říznout. Když bude průtah, tak u něj vyhodit parkovací místa, dát tam cyklopruhy a tak dále.

Pro někoho jasná a pro někoho podivná otázka: Proč se vůbec snažit o změnu? Nežije se nám snad dobře?

V Lipsku mi to vysvětlili jednoduše. V centru je najednou tři sta parkovacích míst pro kola. Co kdybych měl řešit, že tu udělám tolik míst pro auta? Není jednodušší motivovat lidi k jízdě na kole spojené se životním stylem, lepším pocitem a podobně? Jedna z našich myšlenek je budovat vizi Města s dobrou adresou. Moc se to nedaří, protože my Češi nesnášíme vize, je to pro nás laciná fráze. Dobře, ale tuto lacinou frázi jsem se naučil v Lipsku, kde začali také plánovat po revoluci. Všichni utekli na západ, město se vylidňovalo. Museli vymyslet strategii, aby pozemky a byty byly lukrativní, tedy aby se tam dobře žilo. Dotáhli tam silné podniky jako automobilky. Ale s jejich řediteli i jejich rodiny, pro které muselo být místo také atraktivní. Měli to promyšlené se všemi detaily. Kolo nebylo bráno jako „socka“, ale naopak od začátku přednost. Jenže takto se musí chovat primátor, radní… Nejde o politické sliby, ale o to, že tak člověk žije.

V čem je vlastně problém při vytváření „malých Kodaní“?

Máme odborný web Dobrá města, který se zaměřuje na prezentace myšlenek jako je například rozhovor s náměstkem primátora z Groningenu. Nebo náměstek primátora v Lublani. Moje přání je, aby stejně uvažovali čeští politici. To je klíč ke změně, finance se vždy najdou. V základu se ale musí chtít a vědět, proč to dělat. Nabízím názory ze zahraničí a chci po našich politicích, aby to obrazně řečeno podepsali.

Amsterdam má podíl individuální automobilové dopravy 45 procent. Jenže my se na něj díváme jen z pohledu kol a zapomínáme, že západoevropská města mají problém.

Nemáte pocit, že se někdy změny dělají jen na oko? Posune nás pumpička připevněná ke stojanu pro kola v parku?

Nechci použít slovo revoluce… Ale jestli chceme něco změnit, nebojme se toho. Jsem třeba zvědavý, co se bude dít, až se v rámci Evropského týdne mobility uzavře olomoucké náměstí Republiky. Vyhodí se parkovací místa a budou tam různé akce. Podobně se například v Olomouci diskutuje o třídách Svobody a 1. máje nebo ulici 8. května. Jenže vždy se řeší jen ten detail, ačkoli chyba se stala už kdysi dávno. Nezeptali jsme se občanů, jaké město chceme mít, co od něj očekáváme, jakou máme vizi. Výsledek diskuse se měl promítnout do zadání projektových dokumentací. Hovořme tedy spíše o budoucnosti. Ovlivňujme postoj k navrhovaným projektům, vyvolejme diskuzi, jak má město vypadat. Například se roky mluví o východním obchvatu Olomouce pro řidiče jedoucí mezi Přerovem a Šternberkem, ale ruku v ruce s tím by měla jít debata o zklidnění dopravy v současných ulicích. Jinak se tam za půl roku auta vrátí. Musíme myslet tři čtyři tahy dopředu. Pokračujme v diskuzi o třídě Svobody a v ulici 8. května zachraňme, co se dá.

Západní Evropa bývá dávána za vzor. Jak ze srovnání vycházíme?

Překvapím vás – dobře. Z mnoha průzkumů plyne, že do jednoho kilometru chodíme často pěšky, do tří kilometrů používáme veřejnou dopravu, kolo. Berte třeba takový Amsterdam. Víte, že je na tom  výrazně hůře než naše Olomouc? Má totiž podíl individuální automobilové dopravy 45 procent, Olomouc jen 30 procent. Jenže my se na Amsterdam díváme jen z pohledu kol a zapomínáme, že západoevropská města mají problém. Aut je strašně moc a pořád přibývají. Plán udržitelné městské mobility je postaven na automatické podpoře pěší, cyklistické, veřejné dopravy. Tedy stop stav tomu, co může následovat. Musí to řešit i města, která si dnes přijdou za vodou, protože ta situace se 45 procenty aut jinak přijde. U každého města hledejme originální přístup. Bohužel tento náskok asi brzy prohospodaříme. Západní Evropa nás učí, jak pracovat s veřejným prostorem, jak se postavit k parkovací politice. My to ale teď nechceme slyšet.

Kvalitní infrastruktura zvyšuje podíl cyklistické dopravy. Foto: Bymiljøetaten, Oslo kommune.

V roce 2011 vznikla Uherskohradišťská charta měst aktivně podporujících cyklodopravu, později Asociace měst pro cyklisty, z ní je teď spolek Partnerství pro městskou mobilitu, dále vzdělávací program pro školy CityChangers, Akademie městské mobility… Jak se dá tohle všechno udržet při životě?

Máme dva pilíře. Jeden je Akademie městské mobility, což je web Dobrá města, kde se spíš snažíme přinést fakta. Děláme pořád překlady, informujeme o jiných městech, taková knihovna dobré praxe. Název Partnerství pro městskou mobilitu není náhodný. Ministerstvo pro místní rozvoj koordinuje projekt stejného názvu Evropské komise, už končí. Je v něm nastíněná budoucnost řešení městské mobility. Je postaven na čtyřech bodech. První je systém řízení – horizontální princip, aby radnice měla koordinátora mobility, rozpočet a to všechno. Pak jsou přístupy, podle kterých se dá město měnit: veřejný prostor z pohledu aktivní mobility, dále dostupnost z pohledu chůze, kola, veřejné dopravy, aut. Třetím bod je naučit se využívat inovativních věcí, moderních technologií a tak dále. Inteligentní zastávky, autonomní vozidla, sdílená auta… Spolupracujeme s městy, školami.

Jaký je ten druhý pilíř, na kterém stavíte?

Druhá rovina jsou CityChangers. Děláme kampaně, programy zaměřené na studenty. Testovat to budeme v Zábřehu. Web je nyní koncipovaný jako vzdělávací program pro školy. Pojďte pomoci měnit starostům města. Chceme cílit na širokou veřejnost, ale aby to bylo ukočírovatelné, jdeme krůček za krůčkem. Nejde o dvouhodinové besedy. Aby to fungovalo, potřebujeme podporu někoho z radnice, ředitele, učitele a s vybranými žáky budeme pracovat na celoročním projektu. Pojďte měnit Zábřeh, Olomouc, Kroměříž… Vybereme jednu dvě věci a radnice může přislíbit, že by to ve spolupráci s odborníky udělala. Program by měl ale chytit za srdce i dospěláka. Budeme také připravovat větší putovní výstavu s firmami, které by představila tři pilíře, o kterých jsem mluvil: veřejný prostor, design a inovace. Například se Škodovkou, firmou mmcité, která se věnuje městskému mobiliáři. Pojďme se ptát, co znamená slovo hrát si. Hrát si s prostorem.

Letos se podařilo pořadatelům etapového závodu Czech Tour dovézt světové hvězdy včetně vítěze etapy Tour de France. Může být u nás v cyklistice podobný vztah ke sportovním idolům jako třeba ve fotbale nebo v hokeji?

Spolupracujeme i s Ministerstvem dopravy Slovenska, protože tam by měli taky dělat vládní koncepci. S odpuštěním k českým cyklistům hodně vzhlížíme k Saganovi. Je to rebel na entou. Občas na svém Facebooku podporuje změny. Potřebujeme osobnosti, které budou takové věci říkat nahlas. Potřebuju tyto lidi, aby řekli, jak to je. Máme písničky od Tata Bojs, spolupracujeme s Milanem Caisem. Ale jasně, kdybychom měli Sagana… Dělá žertíky, provokuje, je lidský. Potřebujeme idoly, symboly.

Jak jste na tom vy? Vypadáte, že vám energie nechybí. Kde berete motivaci? Měl jste nehodu…

Energie je dar, který jsem dostal do vínku. Motivaci mám, řekněme, z vyššího principu. Tak se dívám i na tu nehodu. Stala se v Jeremenkově ulici v Olomouci, kde měl být podle generelu cyklistické dopravy dávno cyklopruh. To je moje obhajoba řidiče, nevinil jsem ho. Proto je procentuálně v Holandsku nebo Dánsku daleko méně nehod než u nás, protože lidé jsou na cyklisty zvyklí. Se zvyšujícím se počtem cyklistů ve městech roste bezpečnost. Podvědomí ale toho řidiče neupozornilo… Tak bychom se měli dívat na bezpečnost. Na prvním místě mají být ti zranitelní, tedy chodci, cyklisté a auta se podřizují. Je to obrovská revoluce. Přehodit plus a mínus. Neučit jen dopravní výchovu a ochranné pomůcky, ale vést k tomu, že ve městech je prostě lepší chodit a jezdit na kole a dopravní opatření by na to měla prostě pamatovat.

Jaroslav Martinek (*1969)

Absolvent Fakulty stavební VUT v Brně, obor Konstrukce a dopravní stavby, silniční a městské dopravní inženýrství. Po promoci v roce 1993 působil čtyři roky na městském úřadě v Olomouci, věnoval se převážně rozvoji cyklistické dopravy. Následovala práce pro Centrum dopravního výzkumu, kde se specializoval na rozvoj cyklistické dopravy. Nyní působí na Fakultě dopravní ČVUT v Praze a je jednatelem spolku Partnerství pro městskou mobilitu (www.cyklomesta.cz). V roce 2009 byl ministrem dopravy jmenován Národním koordinátorem rozvoje cyklistické dopravy ČR a tuto funkci vykonává doposud.