Četníci jsou zapomenutí hrdinové. Bránili republiku, dnes se o nich neví

Bděli na pořádek a chránili Československo. Osudům četníků se už několik let věnuje Jiří Vaněček z Hlušovic. Napsal knihu Četnictvo na Olomoucku v létech 1918-1945 a teď pracuje na další. Tentokrát mapuje celou Moravu a zamířil i na Podkarpatskou Rus.

Četník dohlížel na bezpečnost a pořádek zejména na vesnicích a menších městech. Jejich práce později přiblížil seriál Četnické humoresky. Foto: archiv Jiřího Vaněčka

Četnický sbor nebyly jen pátrací stanice známé z televizních seriálů. Jeho členové byli podle Vaněčka jedni z prvních, kteří se zapojili do odboje a zaplatili za to. „Po roce 1948 se také stali připomínkou demokratického Československa a jako takoví byli nepohodlní novému režimu. Mnoho z nich skončilo mezi dělníky, aby vůbec uživili své rodiny,“ vysvětluje fanoušek historie první republiky.

Intenzivní pátrání, zbývá jen několik let

První kniha Jiřího Vaněčka vyšla v roce 2016 a týkala se historie četnického sboru v Olomouci a okolí. Popisoval v jí strukturu sboru a zabýval se i jednotlivými lidskými osudy. V hledání poutavých příběhů pokračuje dál. Přes území Moravy rozšířil své bádání přes Slovensko až na Podkarpatskou Rus, protože všude tam v roce 1938 a 1939 bránili muži v četnických i jiných uniformách zemi. „Byli to hrdinové, kteří se přes starosti o svoje rodiny, majetky i životy nevzdali a bojovali za republiku, která se rozpadala pod náporem politických událostí i útoků německých, polských a maďarských teroristů. Někteří z nich padli, někteří byli zraněni, v několika případech si nesli doživotní následky, ale dodnes se o nich moc nemluví,“ připomíná Vaněček. Nyní vidí nejspíš poslední možnost jejich osudy připomenout. Četníci už nežijí, stále na ně ale vzpomínají jejich nejbližší příbuzní. „Jakmile ale i oni odejdou, vzpomínky si vezmou s sebou. Proto intenzivně pátrám, zbývá už jen několik posledních let,“ vysvětluje spisovatel. Zároveň ale přiznává, že jde o velmi obsáhlé téma, které není schopný celé zpracovat. Jen padlých nebo zahynulých četníků v odboji za druhé světové války byly desítky. V jednom nelze všechny rodiny dohledat a objet je.

U Dolních Holčovic. Foto: archiv Jiřího Vaněčka

Příběh ze severu Moravy

Badatelská práce Jiřího Vaněčka začíná v archivu, kde tráví hodiny a hodiny. Tam se mu také podařilo najít jmenné seznamy, podle kterých se snaží vypátrat a kontaktovat pozůstalé rodiny. Když by měl vyjmenovat jeden z nejsilnějších příběhů, týkal by se Leo Schmitze. Odehrál se v září 1938 v Bílé Vodě na Jesenicku, nejsevernější obci Moravy. Jiří Vaněček jméno znal, jelikož Schmitz byl vedený jako vojenská posila družstva Stráže obrany státu v Bílé Vodě s poznámkou, že byl zabit v jedné z tamních přestřelek s Němci. „Nakonec se ale ukázalo, že byl pouze zraněný a po měsíci se vrátil z německého zajetí. Příběh ale pokračuje dál: zjistil jsem, že žil v Olomouci v městské části Bělidla, odkud byl odvezen v roce 1942 jedním z transportů Židů do koncentračního tábora, kde byl zavražděn. Jeho osud je zajímavý, na hranicích jej zranili a sotva se z toho dostal, semlely ho jiné události, mnohem tragičtější,“ popisuje.

Jiří Vaněček z Hlušovic na Olomoucku píše o československých četnících druhou knihu. Foto: Petra Pášová/Hanácké noviny

Četník dohlížel na bezpečnost a pořádek zejména na vesnicích a menších městech. Jejich práce později přiblížil seriál Četnické humoresky. Za první republiky pak existovala i státní policie, kterou známe zase z televizních příběhů Hříšní lidé Města pražského. Byli to detektivové a uniformovaní strážníci.

Komunisté chtěli četníky vymazat

Četníků, kteří byli mučeni v koncentračních táborech nebo padli ve službě či při osvobozovacích bojích, bylo na Moravě okolo tří set. Jiřímu Vaněčkovi se podařilo zmapovat asi padesát z nich. „Rodiny reagují velmi pozitivně, stále to v nich žije. Říkají, že jsou moc rádi, že se na jejich příbuzného nezapomíná,“ říká. Po roce 1945 a hlavně 1948 ale z paměti národa četníci vymizeli. Už za války Němci začali se sjednocováním bezpečnostní sborů do takzvané protektorátní policie. Patřili do nich četníci, obecní a státní policie a hasiči. „Po roce 1945 v tom pak pokračovali komunisté, kteří vytvořili jednotný Sbor národní bezpečnosti. Chtěli přervat kontinuitu s první republikou, a tak začali používat jiné názvosloví, jiné pracovní postupy a postupně i hodnosti. Po roce 1948, když už měli dost nových kádrů, které si od války vychovali, začali staré četníky vyhazovat. V padesátých letech se sbor kompletně personálně obměnil a stal se pevným pilířem komunistické strany,“ dodává Jiří Vaněček.

Štábní kapitán četnictva Robert Váňa, velitel v Prostějově, popravený 24. ledna 1945. Foto: archiv Jiřího Vaněčka

Jiří Vaněček vyzývá čtenáře Hanáckých novin: Pokud váš příbuzný sloužil před rokem 1945 u četnictva, finanční stráže nebo policie a mohli byste mi pomoci při bádání, napište mi na emailovou adresu [email protected]