Když jsem musela mluvit česky, bolela mě pusa, říká vedoucí hnojického souboru Hagnózek

Lenka Kořenková je s Hanou srostlá. Mluví nářečím, peče regionální dobroty. Šestnáct let také vede s manželem folklorní soubor z Hnojic na Olomoucku Hagnózek.

Péči o hanácký kroj se musela Lenka Kořenková naučit. Foto: archiv L. K.

K hanáckému kroji a tancování se Lenka Kořenková dostávala postupně. Poprvé ho oblékla ještě na základní škole, zlomová ale byla krojovaná svatba její kamarádky na Svatém Kopečku. „Byla to krásná svatba. Oblékla jsem se do kroje, který tatínek kdysi koupil mé sestře, a protože jsme už měli dcerku, rychle jsme s manželovou babičkou spíchly kroj i pro ni. Dodnes se ale strašně stydím, jak špatně jsem měla kroj nachystaný,“ směje se Lenka Kořenková, jak tenkrát šaty vytažené ze skříně upravila.

Rodný jazyk vystoupením pomůže

Na začátku Hagnózek vystupoval jen jednou do roka. S přibývajícími členy a postupným došíváním krojů přišlo vedoucím škoda ukazovat kroje tak málo. „Napadlo nás, že bychom mohli začít tancovat. Jeli jsme do Velké Bystřice za odbornicí na kroje Broňou Millou. Chodili jsme se radit, naučila nás třeba, jak uvázat šátek. Začali jsme z ničeho, ale protože jsme měli víc dětí kolem sebe, tak z toho vyrostl soubor,“ vzpomíná Kořenková. Na otázku, kolik členů teď soubor má, ale odpovědět přesně neumí. Členství je volné, děti přicházejí a odcházejí. „Jakmile totiž přijdou do puberty, je těžké je u folkloru udržet a nemá cenu je nutit. Mrzí mě to, protože moje děti mluví hanácky, mohly by vystoupení pomoct. Je to opravdu mateřský jazyk. Můj bratr mluví hanácky, ale jeho žena česky a jejich děti už řeč neumí,“ přemítá.

Udržet u souboru odrostlejší děti není snadné, s pubertou přicházejí jiné zájmy než folklor. Foto: archiv Hagnózku

Hanácky mluvily obě její babičky. Vzpomíná i na to, jak po ní spolužáci na základní škole chtěli, aby mluvila hanácky, ale jí to nešlo. „Na rodinu člověk mluví hanácky automaticky. Někteří lidé mi pak říkají, že je úžasné, jak mezi těmi jazyky přepínám. Já se ale snažím hanácky mluvit pořád, už to ke mně patří,“ usmívá se. Okolí prý hanáčtinu rádo poslouchá, protože těch, kteří specifickým nářečím mluví, ubývá. „Najdou se samozřejmě i tací, kteří říkají, že je to strašná řeč. To mě pak mrzí a je to škoda. Srdečnost se vytrácí. Přitom hanáčtiny je míň a míň. Když jsem po třetím dítěti nastoupila do práce, v ordinaci dětského lékaře jsem musela mluvit česky a občas jsem měla pocit, že mě z češtiny bolí pusa,“ směje se několikanásobná maminka. Aktuálně je s nejmladší holčičkou na rodičovské dovolené a začala péct i tradiční sladkosti. „Mám značku Dobrotê od hanácké tetê. Peču lopaťákê, což jsou frgále, ale taky sušenky nebo perníčky a další cukroví. A taky hagnózkê. Je to medailonek s obrázkem svatého na řetízku, který se nosil okolo krku. Moje sušenky jsou tedy oválné jako medailonek a jsou s ořechy nebo třeba mandličkami,“ vysvětluje.

Vynášení smrtky i vánoční příběh

Kdo by chtěl vidět hnojický soubor v akci, neměl by příští rok minout hody ve Štěpánově a Hnojicích. Právě kvůli těmto vystoupení začali s dětmi tancovat. Už šestnáct let tak v srpnu nikam nejezdí a všechno podřizují těmto akcím. „Taky máme vystoupení na Vánoce, je to dětské představení o narození Ježíška, hráváme ho ve Štěpánově ve školce, někdy i venku. Nacvičili jsme i velikonoční pásmo, kdy vynášíme smrtku. Na malé vesnici můžete dělat folklor přirozeně, jak byl a je zažitý, ale ve velké obci nebo ve městě je to už šroubované a umělé,“ míní. Místní soubor přijali okamžitě. Koneckonců Lenka Kořenková je s Hnojicemi silně spojená. Pocházel odtud její dědeček, navíc jako věřící chodili do zdejšího kostela na všechny akce a slavnosti.

Dříve vystupoval Hagnózek jednou za rok, postupem času svůj program rozšířil. Foto: archiv Hagnózku

Tanec jako lék

Když do souboru přijde nový člen a jsou u něj vidět pokroky, říká Lenka Kořenková, že právě to dává její práci smysl. „Nikoho do ničeho nenutíme. Zlepšení někdy chvíli trvá, ale když jsou pokroky znát, je to radost,“ zamýšlí se. Sama miluje tanec a pohyb. „Jak člověk stárne, tu a tam ho začne něco pobolívat. Ale když tancuji a zpívám, což je samo o sobě fyzicky dost náročné, tak si najednou uvědomím, že mě nic nebolí, nabíjí mě to,“ směje se.