Zakladatele prostějovského archivnictví Jana Kühndela citují dodnes

Prostějovský kulturní život 20. století je spjatý s osobností a dílem Jana Kühndela. V Prostějově prožil šest desetiletí a zasahoval svou činností do řady oblastí. Byl pedagogem, historikem, správcem muzea a archivu, badatelem a kulturním publicistou.

Jan Kuhndel (1889-1970). Zdroj: Osobnosti Prostějovska. Prostějov 2012

Kühndel se narodil 29. září 1889 v rodině kováře v Lošticích. V letech 1900–1908 studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. To bezpochyby poznamenalo mladého studenta, vždyť zde ještě vládlo ovzduší „otců zakladatelů“ a významných vědeckých a kulturních činitelů Jana  Evangelisty Kosiny, Jana Havelky a Vincence Praska. Zvláště jej poznamenal odkaz jeho krajana, dějepisce a muzejníka Jan Havelky. Kühndel potom studoval jeden rok na Učitelském ústavu v Příboře. V roce 1909 přišel do Prostějova jako učitel na 1. chlapeckou obecnou školu. Zájem o historii u něj také podnítila četba světových dějin v letech první světové války. Byl to jakýsi protipól k válečným hrůzám. Po válce učil na měšťanské chlapecké škole. V letech 1923–1927 studoval dějiny na brněnské univerzitě. V roce 1928 získal doktorát filozofie za disertační práci Vývoj olomouckých řemeslnických cechů.

Počátky muzejní činnosti

V roce 1919 byl zvolen do městského zastupitelstva v Prostějově a zároveň se stal tajemníkem Kuratoria muzea. Podílel se na obnově činnosti muzea, úpravách prostor a přípravě expozic. V roce 1924 dal podnět k vytvoření Muzejního spolku. V roce 1925 byl jmenován správcem archivních fondů. Zároveň bádal v lichtenštejnských archivech v Plumlově, Bučovicích a ve Vídni. Prostějovské muzeum fungovalo na bázi dobrovolných pracovníků. Bylo však třeba zde mít profesionálního odborníka. Tím se měl stát právě Jan Kühndel. V roce 1929 opustil učitelské povolání a byl jmenován správcem muzea a archivu.

Autor Wolkerovy pamětní síně

Muzeum reorganizoval na úroveň předních venkovských muzeí u nás. Využil přitom zkušenosti z vedoucích funkcí ve Svazu československých muzeí. Jeho cílem bylo vytvořit novou soustavu stálých expozic. K tomu také vydal Průvodce po sbírkách muzea (1933). Prioritou bylo budování sbírek. Preferoval zde typičnost a důraz na „takové předměty, které mohou charakterizovat domácí kulturu.“ Byl autorem scénářů řady výstav (například cechovní památky, hodiny, staré tisky, Prostějov 1940, Prostějov v odboji, 400. výročí slabikáře, Matěj Rejsek). Jeho nejvýznamnějším počinem bylo zřízení Pamětní síně Jiřího Wolkera otevřené v červnu 1940, která ve stejné podobě zůstala do roku 1967. Podílel se na budování muzejní knihovny, především na oddělení prostějovských tisků. Ve třicátých letech finančně podpořil archeologický výzkum keltského oppida na Malém Hradisku.

Titulní strana muzejní ročenky z roku 1924 v grafické úpravě Antonína Kameníka. Zdroj: Hana Bartková

Byl členem Památkové komise města a konzervátorem Státní památkové péče. V této oblasti úzce spolupracoval s Jaroslavem Mathonem při ochraně kulturního dědictví města. Zajišťoval také nákup obrazů pro připravovanou městskou galerii. Zájem o výtvarné umění jej přivedl ke zřízení pamětní síně Josefa Mánesa na zámku v Čechách pod Kosířem, která otevřela v červenci 1957. Začátkem šedesátých let realizoval také dvě výstavy prostějovských malířů Jana Šafaříka a Otakara Hubšila.

Psal o historii rybníkářství i vaření piva

Bibliografie prací Jana Kühndela je rozsáhlá. Obsahuje kolem dvou set položek. Patří mezi ně monografie, odborné statě, recenze knih, průvodci k výstavám, edice historických pramenů, korespondence. V letech 1924–1948 se podílel jako redaktor na vydávání ročenek prostějovského muzea (celkem osmnáct ročníků). V nich a v dalších vlastivědných sbornících a časopisech také pilně publikoval. Pod svým jménem nebo značkou jkl. uveřejňoval různé materiály. Například zpracoval historii měšťanských domů U Měsíčka, U Tří zajíců, U Zlaté studny, zabýval se cechem prostějovských kožišníků, selskými rebeliemi roku 1738 na Prostějovsku, historií rybníkářství, vařením piva či výrobou režné spjatou s historií palírny v domě U Zeleného stromu. Pozoruhodné jsou i drobné monografie Prostějovská řemesla a jejich cechy a Prostějov – srdce Hané. Zajímavé jsou i rodopisné studie zabývající se původem Jiří Wolkera, rodem Rolných či vazbami T. G. Masaryka k Prostějovu. Ve spolupráci s Jaroslavem Mathonem připravil knihy Pernštejnský zámek v Prostějově, Plumlovský zámek a jeho knížecí architekt a Prostějovská renesanční radnice. Vydal Levočské letopisy prostějovského kronikáře a pobělohorského emigranta Pavla Zlypivo a komentovaný přepis Nejstarší městské knihy prostějovské založené v roce 1392.

Kühndelovy práce jsou dodnes cenným zdrojem informací pro regionální historiky a jsou také jimi hojně využívány a citovány.

Motýlky a barety

S koncem prosince 1949 odešel do důchodu, nadále však s muzeem spolupracoval. Působil v něm jako správce wolkerovské sbírky, zastupující ředitel a dobrovolný spolupracovník. Definitivně se s muzeem rozloučil v roce 1967 uspořádáním výstavy k událostem hladových bouří roku 1917. Stále publikoval, přednášel, bádal a pravidelně navštěvoval kolegy v muzeu a archivu.

Rodinný hrob na prostějovském hřbitově. Foto: Hana Bartková

Měl vynikající paměť. Když za ním do muzea chodili studenti s požadavky na různé seminární a diplomové práce, přímo jim texty diktoval. Byl to také neobyčejně vstřícný, ochotný a noblesní člověk, aristokrat ducha. Jeho motýlky a barety byly v tehdejším Prostějově něčím netypickým.

Poslední práce věnoval filozofu Edmundu Husserlovi. V září 1969 se účastnil mezinárodního husserlovského kongresu v Schwäbisch Hall. Stačil ještě přivítat nový kulturně-historický časopis Štafeta, do jejíhož nultého čísla v roce 1968 přispěl článkem Zrození Československa.

Jan Kühndel zemřel 4. února 1970 náhle krátce po svých osmdesátinách. Jeho odkaz a dílo však dále žije nejen v Prostějově, ale v celém regionu. Pro další generace historiků se stal příkladem badatelské poctivosti, píle a přesnosti. Byl vynikajícím historikem města a regionu a fundovaným vědcem.

Jan Kühndel: Dům U Zlaté studny

Duší města Prostějova a srdcem jeho obchodního života je severní fronta hlavního náměstí. Prostějovské korso, pokřtěné přiléhavou lidovou mluvou na „Krejcárku“. Tu denně promenují Prostějované z nejrůznějších vrstev městského obyvatelstva… Ze všech krejcárkovských domů jedině dům s nejširší frontou, zvaný „U Zlaté studny“ podržel tradiční pojmenování, jaké měl už nejméně po tři sta let. Nad jeho domovním portálem stále se stkví malba Zlaté studny. Jeho starobylý portál, ještě do devadesátých let minulého století uchované arkádové loubí v hlubokém nádvoří a okolnost, že náležel rodu slavných prostějovských Primusů ze Zvířetína, to vše ponoukalo, aby místní historie zkoumala jeho stavební vývoj v souvislosti s osudy jeho majetníků.

Prostějov, 1934