Prožil zásadní společenské zlomy dvacátého století. Dnes konečně dělá, o čem snil

Celou stěnu obývacího pokoje v litovelském bytě Lubomíra Šika tvoří knihovna. Literatura byla jeho velkým koníčkem už od dětství. Pořádně se jí věnovat mu ale dlouho nebylo přáno. Kvůli židovskému původu ho vyhodili z gymnázia, na vysokou školu mu pak znemožnili nástup komunisté. Svůj sen psát a veřejně publikovat si splnil až po roce 1989.

Jednadevadesátiletý Lubomír Šik se stále udržuje ve formě, každý rok napíše jednu knížku. Foto: archiv Paměti národa

Lubomír Šik se narodil v roce 1928 v Litovli, kde žije dodnes. Rodiče měli galanterii a síť švadlen, které pro ně chystaly zboží. Obchodu i rodině se dařilo jen do nástupu Hitlera. „To byla první pohroma. Do roku 1937 nás společenská situace nezajímala. Otec byl původem Žid, i když už byl pokřtěný, ale podle Norimberských zákonů byl považován za žida,“ vzpomíná.

Kdyby se jeho rodiče rozhodli emigrovat, zpět by se pravděpodobně už nikdy nepodíval. „Měli jsme příbuzného, který cestoval po Jižní Americe. Nabídl lidem, že je tam odveze, Argentina nabízela pozemek pro přistěhovalce zdarma, pokud se zavážou, že budou půdu několik let obdělávat. Ale rodiče nebyli zemědělci ani neuměli španělsky. Rozmýšleli se, ale přišel protektorát a možnost emigrace padla,“ vysvětluje.

Jeho otec se nepřihlásil na soupis Židů do transportu, místo toho se ukrýval doma. „Dopad na rodinu byl drastický, byt byl uzavřený pro návštěvy, odřízli jsme se od přátel a známých. Máma musela do obchodu a otec do dílny, kde se naučil na šicím stroji. Tíživou situaci ale neustál a v šestačtyřiceti letech ho ranilo,“ přibližuje.

Z gymnázia do učení

Tehdy dvanáctiletý Lubomír začal prodávat v obchodě a o dva roky mladší sestra se starala o domácnost. V roce 1944 přišla na udání do krámu kontrola a jejich maminku zavřeli. „Máma dala někomu zboží mimo lístek. Abychom měli z čeho žít, obchod jsme vedli dál. Od švadlen jsem na kole svážel hotovou práci do obchodu. Lidé k nám pořád chodili,“ dodává.

Kvůli udání ho vyhodili z gymnázia. Neměl příliš možností a tak se šel vyučit zámečníkem. „Nepočítal jsem s tím, že by to bylo moje povolání. Musel jsem jen přežít do konce války. Četl jsem, psal básničky, vydával školní časopis a chtěl jsem se věnovat literatuře,“ dodává. V rámci učňovských besídek alespoň hrál divadlo, psal pro něj scénky a chodil tancovat.

Kdo udal za války jeho matku, že někomu vydala zboží mimo lístek, Lubomír Šik nikdy nezjišťoval. „Možná to byli ti, kdo v Litovli šli v čele a Němce zapřáhli do vozu, aby je tahali po městě a namalovali jim na záda hákové kříže.“ Foto: archiv Paměti národa

O konci války neměli žádné přesné informace. „Nevěděli jsme, co bude dál. V poslední den války vyhodili Němci zcela zbytečně přístupové mosty do Litovle. To byla pro město největší válečná škoda,“ přibližuje a v jeho hlase je slyšet zájem o dějiny.

Stále podle něj platí jedno. „Za největší hrdiny se vydávali právě ti, kterým se nikdy nic nestalo, a kteří posílali udání. Já nikdy nezjišťoval, kdo udal maminku a možná to byli ti, kdo v Litovli šli v čele a Němce zapřáhli do vozu, aby je tahali po městě a namalovali jim na záda hákové kříže,“ soudí.

Po několika měsících se také opět setkali s maminkou, otevřeli znovu dílnu i obchod. „Po skončení války vládla optimistická nálada. Lidé měli svatby, začalo se chodit do školy a já měl ideál, že si dodělám vysokou školu,“ říká.

Tesla Litovel

Aby dokončil vzdělání, nastoupil na průmyslovku v Šumperku. Právě tam se zapojil do skautu. „Měli jsme svůj vlastní život. Psal jsem básničky, měl jsem poezii velmi rád, udělali jsme voiceband, skupinu, recitovali jsme i vlastní skladby,“ a při vzpomínkách se rozzáří. Po maturitě plánoval jít na vysokou školu literárního směru. Jenže byl rok 1949 a Lubomír Šik dostal v odpovědi na svou žádost jasnou reakci – z důvodu buržoazního původu musí jít budovat republiku. Dostal umístěnku do litovelského podniku na výrobu gramofonů Křižík. Dva roky si pak odsloužil na vojně a následoval návrat do Litovle, do Tesly Litovel. Stal se jedním z vedoucích, ve volném čase začal fotografovat, malovat a ochotničil. „Měl jsem řadu koníčků a známých. Konečně jsem se sžil s Litovlí,“ říká s úsměvem. Potkal svou budoucí ženu, která byla vedoucí knihkupectví.

Do života mu zasáhla další společenská změna. Rok 1968. „Pravda je, že spíše než politickou změnu, pro nás bylo Pražské jaro významné po hospodářské a průmyslové stránce. Začali jsme jednat s výrobnou gramofonů v západním Německu,“ vzpomíná.

Srpnová okupace ale vše zastavila. První dny navíc z Litovle vysílal tajně Svobodný vysílač Ječmínek. „Z vedení Tesly a vysílací stanice se domluvili, že budou vysílat pražské zpravodajství a přidávat k tou vlastní aktuality. Po návratu Dubčeka z Moskvy všechno skončilo a ti, kteří se na tom podíleli, byli trestně stíhaní,“ říká. Sám se nevyhnul prověrkám, sesadili ho z funkce a snížili plat na polovinu. „Přitom mě rok před tím vyznamenali nejlepším pracovníkem,“ dodává Lubomír Šik.

O dějinách Litovle toho ví Lubomír Šik dost. Nejen proto, že patnáct let byl kronikářem města. Foto: archiv Paměti národa

Ještě hůř dopadla jeho manželka – v obchodu, kde dělala vedoucí, nechala po okupaci vysílat protesty. Oba tak byli označeni za rozvratníky. Jeho žena byla přeřazena do obchodu hudebnin v Olomouci v Pavelčákově ulici. „Objevila tam bohatý sklad zakázané literatury, který tamější vedoucí schoval do balíků. Potajmu to začala prodávat studentům, začali tam chodit tehdejší olomoucké osobnosti,“ přibližuje.

Občanské fórum

Nakonec měl také jisté štěstí. V Tesle ho zařadili k nově zavádějící sálové výpočetní technice. „Z dnešního hlediska jsem se dostal do progresivního oboru, ve kterém jsem zůstal dvacet let. Ale tehdy to nikdo nechtěl dělat. Naučil jsem se programovat na sálovém počítači, ale k tomu osobnímu jsem se dostal až v důchodu,“ směje se.

Do penze odešel v roce 1988. Na jubilejní výročí Tesly sepsal historii gramofonové výroby v Litovli. Ve městě pořádal přednášky o umění, věnoval se historii Litovle, byl předsedou fotokroužku. Na úvodním zasedání Občanského fóra měl proslov. „Chápal jsem to jako příležitost, že se s tím dá něco udělat. Bylo to něco, co má smysl dělat. Stal jsem se v Občanském fóru respektovanou osobou, i když jsem se do politiky dřív nepouštěl,“ vzpomíná na svou porevoluční éru v komunální politice.

Obnovil Litovelské noviny, které vycházely od 19. století, a které v roce 1948 zrušili komunisté. Dostal na starost městkou kroniku, kterou vedl dalších patnáct let. Sepsal dějiny města Litovle i své paměti. „Jestli jsem si v dětství dával za úkol, že ze mě bude spisovatel, tak jsem si to splnil v penzi,“ vypráví. Ve svých jednadevadesáti letech má skvělou paměť a tu se snaží neustále udržovat. „Známou skutečností je, že orgány, které nepoužíváte, odchází rychleji a já bych nerad, aby ten můj rozum úplně odešel. Tak ho cvičím důkladně, mám osobní závazek, že napíšu každý rok jednu knížku,“ říká a ukazuje drobné publikace básniček, které doprovází svými fotografiemi.