Plemeno husky dokáže utáhnout i tři tuny. Musher z Komárova čeká na další šampiony

Psi provázejí Jaroslava Charouze celým životem. Modroocí husky mu ho ale od základů změnili. Do severského plemene se zamiloval, začal jezdit psí spřežení a dnes má už šestičlennou smečku. Kromě toho i několik cenných kovů a ocenění pro šampiony.

Plemeno husky v sobě má kus vlka, psi jsou dynamičtí a plní energie. Jaroslav Charouz jich má šest. Foto: Petra Pášová/Hanácké noviny

Psal se rok 1925, když aljašské městečko Nome zachvátila smrtící epidemie záškrtu. Jediná možnost, jak dostat ve sněhových bouřích a mrazu vakcínu z města vzdáleného 1 080 kilometrů, bylo sestavení dvaceti psích spřežení. Husky si štafetově vakcínu předávali a za rekordních pět dní a osm hodin zvládli dorazit do cíle a zachránili tak stovky životů, hlavně dětí. „Běžná psí pošta tuto trasu urazí za pětadvacet dní. Na památku se každoročně pořádá nejnáročnější závod psích spřežení na světě Iditarod. Na startu mají spřežení šestnáct psů a při dojezdu do cíle vzdáleného 1 600 kilometrů, musejí mít nejméně šest psů. Je to neuvěřitelný příběh, i proto jsem si tohle plemeno oblíbil,“ říká Jaroslav Charouz.

Dekáda s psí smečkou

První štěňata si Jaroslav Charouz přivezl z chovné stanice před deseti lety. Od začátku věděl, že s nimi chce jezdit psí spřežení, nadchla ho reportáž v časopise ze závodu Šediváčkův long v Orlických horách. „Je to jeden z nejtěžších závodů v Evropě. Jede se na saních, čtyři dny, denně 70 až 90 kilometrů. Jel jsem se na závody podívat osobně a byl to zážitek, parta musherů, psi, atmosféra. Nejdřív jsme měli jen dva psi, teď jich máme sedm. Šest je do spřežení,“ popisuje skoro šedesátník, který s rodinou a psí smečkou žije v Komárově u Šternberka. Kromě silného příběhu si plemeno husky vybral i proto, že je dobrým parťákem. „Učaroval mi jeho vzhled, dynamika, do všeho jdou s obrovskou energií. Mají v sobě kus vlka a mě se podařilo sehnat linii ze severu, která má v sobě závodní geny. Takže se moji psi už od začátku umisťovali na prvních příčkách,“ usmívá se a jemně poplácává po hřbetě fenku Holly, aktuálně nejmladšího člena rodiny.

Jaroslav Charouz na mezinárodním etapovém závodě psích spřežení Šediváčkův long. Foto: archiv J. Ch.

Když si lídr postaví hlavu

Psí smečka by měla mít svého vůdce. Podobně jako u lidí se zvíře musí s takovou vlohou narodit. Jaroslav Charouz šéfa ve svém sportovním týmu má. „Mám štěstí, že mám v jednom psovi lídra smečky i vůdce ve spřežení, který umí povely Dží (pravá) a Hoo (levá). Ale chytrý pes není vždy výhra. Loni mi bohužel lídr zkazil závody. Usmyslel si, že trať, která se dvakrát kroužila, nepojede znova a zamířil přímo do cíle. Závod jsem vzdal, na tuhle variantu jsem nebyl připravený,“ směje se musher. „Na druhou stranu, v divočině by mě Bárt v zimní vánici zachránil a dovedl do srubu. Vím, že je to věrný pes,“ doplňuje a přidává, že jeho lídr není jen dobrým vůdcem, ale také silným psem, který je šampionem v pullingu – závodech psů v tahu břemen.

Tréninky bývají náročné, například pětkrát týdně dvacet kilometrů, ale sklízejí úspěch. Foto: archiv Jaroslava Charouze

Pes musí na určitou vzdálenost v daném čase utáhnout stanovenou zátěž. „Dostali jsme se společně do kategorie s pitbully, kteří patří k nejlepším, neboť jsou cvičeni na návnadu. Naši psi reagují pouze na přivolání. Já jsem Bárta volal a on s nákladem šel za mnou. Poznal jsem, že je výjimečný pes,“ říká. Opakovaně se stali i mistry České republiky ve své kategorii. Psy to baví, tahají, protože chtějí. Bárt zvládl až tři tuny. Život se smečkou je náročný sport. Auto i kolo se dají odložit, ale pes vyžaduje dennodenní péči. „Dvakrát za den je nechám vyběhat na dvoře, dvakrát denně je krmím a pak začínají tréninky, které jsou hodně náročné. Když jsme trénovali na střední tratě, vyžadovalo jízdu pět krát týdně po dvaceti kilometrech. Teď trénujeme na lednový Šediváčkův long, jezdí se lesem a chce to být v terénu aspoň pět hodin. Je to na úkor rodiny, ale bez její podpory by to nešlo,“ vysvětluje Jaroslav Charouz.

Pokud není sníh, trénuje se na suchu

Tréninková sezona startuje s prvním ranním ochlazením. Závody se jezdí od začátku října. Začátky bývají na suchu, psi tahají káry. Když nesněží, je přípravě na závody na sněhu složitější. Za tu dobu, co se svými čtyřnohými svěřenci závodí, je Charouz pyšný hned na několik úspěchů. Nejvíc na účast na mistrovství světa v Polsku. „To byl můj splněný sen. Navíc se nám v naší kategorii mezi dalšími třiceti profesionálními týmy podařilo umístit na třináctém místě, to bylo neuvěřitelné,“ vzpomíná. K dalším úspěchům řadí i mistrovství Evropy v Rakousku, kde před třemi lety vyhrál titul mistra Evropy ve své kategorii a trojnásobné dokončení Šediváčkova longu. Ne všem se to povede. Poslední úspěch si Jaroslav Charouz dovezl letos na podzim z Maďarska, kde na mistrovství Evropy ve spřežení skončil jsme třetí.

Přírodu si užívám spolu se smečkou, říká Jaroslav Charouz. Ilustrační foto: archiv J. Ch.

Nová psí generace

Se soutěžením v tahu se ale prozatím rozloučil. Nejstarší psi mají devět let a na to je třeba brát ohled. I proto přibrali do týmu nejmladšího člena. Fenka by mohla mít příští rok štěňátka. „Život se psy je hezký, nelituju svého rozhodnutí. Musím se udržovat v dobré fyzické kondici. Husky se dožívají šestnácti let, a i když už nejsou aktivní, jezdí na závody a mají svá privilegia, například dostanou nažrat jako první. Jsou s námi, nikam je neodstavujeme a nezavíráme,“ upozorňuje muž, který dřív pracoval jako záchranář.

V roce 2017 skončil Jaroslav Charouz na mistrovství světa v Polsku 13. v kategorii tříkolka se čtyřmi severskými psy. Ilustrační foto: archiv J. Ch.

Na životě a sportu se psy jej nejvíc baví čas strávený v přírodě a klidu. „Je to únik z pracovního stresu, mám malou firmu. Když se ale podaří vyjet někam na delší dobu, za chvíli člověk absolutně vypne a užívá si společně se smečkou přírodu. Ten pocit je úžasný,“ uzavírá.

Psí plemeno husky

Pochází ze Sibiře, kde ho vyšlechtili. V roce 1908 bylo pár jedinců převezeno na Aljašku a tam také jeli první závody v psím spřežení a začali hned vyhrávat. Prvním dovezeným sibiřským husky v Čechách byl v roce 1977 pes Zillrgut z USA. Častou otázkou je, jak tihle chundelatí seveřani přežívají léto. Jaroslav Charouz vysvětluje, že v tomto období ztrácejí skoro všechnu spodní srst a po závodní sezoně rádi lenoší. „Při ranním a večerním společném venčení si užívají svoje smečkové hry. Sledovat smečku při hrách je zábavnější, než si pustit televizi. Jinak jsou to skvělí parťáci pro všechny, co mají rádi pohyb. Zvládnou doprovázet při běhu, jízdě na koloběžce, kole a běžkách. Tah je pro ně vrozený a mají z něho radost,“ uvedl.