Jazyk je naše vizitka. Hanáci jsou na svou řeč hrdí, všímá si lingvista

Český jazyk se proměňuje. Přibývá v něm anglicismů i různých jiných slov, hlavně odborných termínů. O hanáčtinu ale strach mít nemusíme. Lingvista z Univerzity Palackého v Olomouci Ondřej Bláha říká, že hanáčtina bude živým jazykem i za sto let. Ostatně region je nejsvébytnější jazykovou oblasti na Moravě. „Haná má navíc poměrně vysokou mírou krajového uvědomění. Lidé zkrátka vědí, kdo jsou a odkud pocházejí,“ říká v rozhovoru.

„Hanácká nářečí se relativně nejméně podobají jazykům a nářečím, které jsou za hranicemi Moravy,“ říká k jedinečnosti jazykové oblasti lingvista Ondřej Bláha. Foto: Petra Pášová/Hanácké noviny

Jste bohemista. Posloucháte, jak lidé okolo vás mluví?

Dost bedlivě a možná, i když nechci (smích). Pokud jde o nářečí, Olomouc není tak výrazná jako její venkovské okolí. Hlavně proto, že byla původně zčásti německá. Po válce byla dosídlena, zhruba třetina obyvatel se vyměnila. V současnosti hraje v Olomouci velkou roli přítomnost kulturních institucí a zejména univerzita, která je dost velká v poměru k tomu, jak relativně malá Olomouc je.

Olomoučané tedy nejsou poznamenaní svým hanáckým okolím?

Poznamenaní jsou, ale Olomouc, které se někdy říká „hanácká metropole“, je hlavně metropole, hospodářské a kulturní centrum. Hanácká je už méně. Co se jazyka týče, spíš by označení „hanácká metropole“ sedělo na Prostějov, který je po jazykové stránce mnohem hanáčtější.

Nejtypičtějším hanáckým městem je tedy Prostějov?

Prostějov je menší město, které má intenzivní kontakt se svým venkovským okolím. Leží v centru střední Moravy, v oblasti takzvané centrální podskupiny středomoravských, tedy hanáckých nářečí. Hanáčtina je proto v Prostějově i v okolí města relativně nejčistší, ale to by mohlo platit jistě i pro část Olomoucka nebo Litovelska. Čím víc bychom odtud šli k okraji jazykově hanáckého území, tím víc bude ubývat typicky hanáckých rysů. Hanácky se mluví na velkém území Moravy – krajními body by mohlo být Zábřežsko na severu, Boskovicko a Třebíčsko na západě a Znojemsko na jihu.

Prostějov, město s možná nejčistší hanáčtinou. Zdroj: kniha Prostějov – Hanácký Jeruzalém (Agriprint, 2017)

To je pořádný kus Moravy.

Vůbec největší. Jde o velkou jazykovou oblast. Důležité je to, že se hanácká nářečí relativně nejméně podobají jazykům a nářečím, které jsou za hranicemi Moravy. Když se podíváme na východ Moravy, tam jsou valašská a slovácká nářečí, která tvoří přirozený přechod ke slovenštině. Na severu nářečí zase pozvolna přecházejí do polštiny a na západě je zcela volný vstup do té „opravdové“, české češtiny. Hanáčtina je tedy něco opravdu typicky moravského.

Jak se hanáčtina liší od jiných nářečí na Moravě?

Nejtypičtější je odstraňování dvojhlásek, například místo českého „dlouhej“ tu máme „dlóhé“. Právě tady na střední Moravě byla zvlášť nápadná široká výslovnost některých samohlásek. Za české „ryby“ tu bylo „rêbê“ a za „ruku“ pak „rôkô“. Široká výslovnost ale za posledních sto let výrazně ustoupila. Slyšel jsem ji vlastně jen párkrát v autobuse na cestě z Olomouce do Litovle. Mluvily tak babičky, rozhodně ne už třeba studenti.

Ustupuje jazyk všude stejně, nebo se jinde drží víc?

Některé hanácké rysy, jako třeba ty „rêbê“, ustupují, ale jiné prvky se drží opravdu pevně. Například právě to „dlóhé“, „s takovó“ a podobně. Ke změně přispívá několik společenských faktorů. Nejdůležitější bude vysoká fluktuace obyvatelstva. Dřív se totiž lidé někde narodili a prožili tam většinou celý život, málokdy se někam stěhovali. Dnes se pohybujeme a usazujeme po celé České republice. Je to úplně běžné, ale stírá to jazykovou specifičnost jednotlivce. Nářečí ustupují také proto, že jsme skvěle propojeni s jinými regiony. Komunikujeme přes sociální sítě, ovlivňují nás všudypřítomná média.

Je to škoda?

Je to přirozené. Škoda je to v tom smyslu, že mizí něco romantického, rázovitého, rozšafného. Navíc staletá zkušenost ukazuje, že patřit někam, být někde pořádně doma a chovat se i mluvit podle toho, je dobré. Prospívá to nejen člověku samotnému, ale i tomu kusu země, který mu slouží jako domov. Pokud jde ale o ta nářečí, s jejich mizením to není tak žhavé, jak se myslelo třeba před padesáti lety.

O hanácké sebeuvědomění se pravidelně starají například Slavnosti kroje ve Velké Bystřici na Olomoucku. Foto: město Velká Bystřice

Je možné, že během následujícího století se hanáčtina, až odejdou ti, pro které je stále ještě běžným komunikačním prostředkem, bude připomínat pouze jako zajímavost? Nebo zůstane živým jazykem?

Spíš to druhé. Nevěřím, že zmizí docela. Čím víc se zabývám jazykem a jeho vývojem, tím víc si uvědomuji, jak stabilní jev to je. Lze jistě předpokládat oslabování některých rysů hanáčtiny, ale myslím, že za sto let bude hanáčtinu ještě slyšet. Připomněl bych, že Haná je region s poměrně vysokou mírou krajového uvědomění. Lidé zkrátka vědí, kdo jsou a odkud pocházejí.

Máte na mysli hanácký patriotismus?

Je tady obecně silný cit pro region a nářečí. Rozhodně si všímám hanácké hrdosti, která pořád existuje, protože se má ostatně o co opřít. A jazyk je naše vizitka. Něco, co tvoří součást našich bytostí a individuality.

Říká se, že hanáčtina je při učení obtížný jazyk, zkoušel jste to někdy?

Obtížnost bude v tom, že se hanáčtina prostě podobá češtině a to svádí k nenáležitému míšení. Podobně jako když se Čech snaží mluvit slovensky. Pak je také problém v tom, že má hanáčtina typický témbr, vyžaduje specifické posazení hlasu. Je prostě nejlepší, když ji má člověk „z domu“. Hanáčtinu bych možná dovedl zahrát, ale byla by to jen stylizace, protože my jsme doma hanácky nemluvili. Opravdoví Hanáci by se mi smáli.

Máte hanáčtinu rád?

Mám ji rád. Patří k regionu, který miluji. Hanácké prostředí je pozoruhodné i tím, že se v něm silněji než jinde udržují jisté rodinné zdvořilostní zvyky, třeba vykání prarodičům. Na Hané byl vždy vyšší podíl relativně bohatých hospodářství, být něčím synem nebo dcerou byl tak trochu i hospodářský závazek. V atmosféře všeobecné hanácké rozvážnosti a zodpovědnosti tu děti možná i víc poslouchaly své rodiče. A zaručený způsob, jak se naučit jakýkoli jazyk, je přece poslouchat své rodiče.

Ondřej Bláha (*1979)

Rodák z Olomouce je český lingvista a vysokoškolský pedagog na Univerzitě Palackého v Olomouci. Zabývá se problematikou spisovných jazyků, morfologií, jazykovými kontakty ve střední Evropě, dějinami gramotnosti a onomastikou – naukou o vlastních jménech. Soustavně se věnuje popularizaci lingvistiky.