Osobnost Bohuslava Eliáše byla v Prostějově nepřehlédnutelná

V tomto měsíci si připomínáme sto let od narození pedagoga, filozofa, regionálního historika, publicisty a překladatele Bohuslava Eliáše. Byl typem polyglota ovládajícího řadu jazyků, encyklopedisty s širokým humanitním a všeobecným rozhledem v oblasti umění a literatury i zaníceným badatelem. Jeho články a studie byly také zdrojem pro Dějiny Prostějova.

Bohuslav Eliáš měl v lednu sté výročí narození. Foto: archiv rodiny

Narodil se 6. ledna 1920 v Brně. Jeho rodné příjmení bylo Žáček. Po maturitě na vyšším reálném gymnáziu začal studovat na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity obor filozofie a klasická filologie, uzavření vysokých škol v roce 1939 však jeho další studia přerušilo. Pracoval jako praktikant v knihkupectví a nakladatelství. Externě absolvoval obchodní školu a kurz pro učitele učňovských škol a získal také kvalifikaci pro výuku na učňovských a měšťanských školách. Poslední měsíce druhé světové války jej zastihly jako učitele na učňovských školách v Kojetíně a na oděvní škole v Brně. Od roku 1945 pokračoval ve studiu na Filozofické fakultě Masarykově univerzity v Brně.

Latinsky hodinu v kuse

Nadaný a pilný student zaujal tehdejšího děkana fakulty, sociologa a filozofa Josefa Ludvíka Fischera, který si ho vybral jako asistenta Filozofického ústavu na obnovené Univerzitě Palackého v Olomouci. Žáček se stal prvním doktorem filozofie na UP, 22. června 1947 zde obhájil svoji disertační práci Paradoxum Cusanum. Pojednávala o díle významného renesančního filozofa Mikuláše Kusánského. Jako septimán litovelského gymnázia byl v rámci dne otevřených dveří tomuto aktu přítomen pozdější historik Josef Bieberle. „Žáček hovořil skoro hodinu, a to latinsky. Mnohý z nás, adeptů studia, si začal rozmýšlet, zda je pro něj filozofická fakulta intelektuálně vůbec dosažitelná,“ uvedl ve vzpomínkách Josef Bieberle.

Potom působil jako asistent a vedl také semináře. Únorový komunistický převrat roku 1948 však znamenal zlom v jeho životě. Pro filozofa vyznávajícího hodnoty demokracie a křesťanství nebylo na univerzitě místo. Filozofický ústav byl zrušen a místo něj vznikla katedra marxismu-leninismu. V roce 1950 musel Žáček z fakulty z politických důvodů odejít. Mezitím se oženil s Jiřinou Eliášovou, prostějovskou rodačkou a středoškolskou profesorkou a převzal její příjmení. Mnohdy také publikoval pod jménem Eliáš-Žáček či značkou „el“. Studenti mu humorně říkali „Držáček“.

Středoškolský pedagog a metodik

Učil na měšťanských školách v Kostelci na Hané a v Prostějově. Po složení učitelských zkoušek na školy třetího stupně působil na jedenáctiletých středních školách v Olomouci, Prostějově a na Střední průmyslové škole oděvní v Prostějově. Zároveň si doplňoval předměty aprobace, takže mohl vyučovat až pět předmětů (latina, filozofie, čeština, dějepis, němčina). V letech 1956–1959 a 1962–1980 pracoval jako učitel na střední všeobecně vzdělávací škole, pozdějším Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově.

Podílel se na metodických příručkách, psal práce věnované problematice výuky dějepisu do odborných časopisů a jako lektor přednášel na řadě míst prostějovského okresu.

Psal o historii Prostějova a jeho osobnostech

Eliáš se začal zabývat historií, především regionálními dějinami Prostějova, Prostějovska a Hané. Od roku 1960 uveřejňoval výsledky svých bádání v tisku. Jednalo se o popularizační články otiskované ve Stráži lidu, Prostějovském oděváři, zpravodajích prostějovského a olomouckého muzea. Připomenout můžeme například seriály článků nazvané Kapitoly z historie krejčovství a Počátky oděvního průmyslu v Prostějově od zrušení cechů. Psal o básnících Jiřím Wolkerovi, Petru Bezručovi, Janu Spáčilovi-Žeranovském, Ondřeji Přikrylovi, historicích Antonínu Gottwaldovi, Vojtěchu Janouškovi, Bohuslavu Krausovi, novináři F. J. Kubíčkovi, knihovníku a osvícenci J. A. Hankeovi z Hankenštějna. Upoutaly jej i osobnosti herce a přítele Tylova přítele Františka Krumlovského, scénografa Ladislava Vychodila a filologa I. V. Netušila.

Zvláště cenný je jeho příspěvek o antických motivech v raném díle Jiřího Wolkera uveřejněný ve Zprávách Jednoty klasických filologů a pojednání o filozofu Edmundu Husserlovi a jeho rodových prostějovských kořenech. V centru Eliášovy pozornosti byly také významné prostějovské památky (zámek, radnice, Národní dům), měšťanské domy (U Měsíčka, U Zeleného stromu) či prostějovské hradby. Neopomenul ani historii Prostějovska (plumlovský zámek, Otaslavice, Ptení) a vojenské dějiny (napoleonské války, prusko-rakouská válka roku 1866). Pro almanach gymnázia zpracoval dějiny školy.

V roce 1968 získal na Filozofické fakultě UP titul kandidáta věd na základě obhajoby práce Historiografie Prostějova. Z této rozsáhlé práce vydalo prostějovské muzeum zvláštní tisk, stala se také základní příručkou pro studenty, badatele a další zájemce o prostatensia.

Eliáš je autorem drobných monografických prací Německo-český odborný slovník pro oděvní výrobu a Dějiny prostějovského krejčovství.

Překladatel u „modré armády“ a kulturní publicista

Jako filolog zdůrazňoval roli latiny coby klíče k cizím jazykům. Svoje jazykové schopnosti využil i v důchodu. V letech 1980–2000 působil jako zaměstnanec ředitelství ČSD v Praze. Překládal korespondenci pro mezinárodní a železniční provoz. Mohl zde využít mimo jiné i znalostí vlámštiny.

Listopadové události roku 1989 pro něj znamenaly satisfakci. Byl rehabilitován a UP v Olomouci mu udělila stříbrnou medaili. Zároveň mu umožnila symbolický návrat na fakultu. Na Lékařské fakultě UP převzal výuku latiny pro mediky. V Praze učil latinu zahraniční studenty na Fakultě tělesné výchovy a sportu.

Nadále publikoval a účastnil se různých konferencí. V roce 1990 byl přítomen na konferenci Prostějov a jeho místo v dějinách Moravy uspořádané k 600. výročí udělení městských práv Prostějovu. Následující rok vystoupil s referátem na konferenci o Edmundu Husserlovi. Zvlášť zde zaujala jeho bádání o Husserlově rodě. Připomenout můžeme také seriály článků z historie Prostějova a šlechtických rodů Kravařů a Pernštejnů, články o spisovatelce Hermě Svozilové-Johnové, básnířce Marcele Dostálové, o historii židovského ghetta, recenze regionálních knih, příspěvky o koncertech pěveckých sborů Vlastimily a Orlice uveřejňované na stránkách Hanáckých novin, Prostějovského deníku a Prostějovského Večerníku.

Bohuslav Eliáš zemřel 1. května 2005 v Prostějově. Zanechal svým pedagogickým a odborným působením v našem regionu výraznou stopu.

Vzpomínka Miloše Kvapila

emeritního ředitele Městské knihovny v Prostějově, absolventa Gymnázia  v Prostějově v roce 1965

Setkání s panem profesorem bylo vždy poněkud netradiční. Přišel někdy do hodiny pozdě a poněkud ostýchavě. Začal k nám promlouvat, začal nás nabádat k přemýšlení. Věty z něj vystupovaly v netušené kadenci a virtuositě. Poslední věta jeho proslovu zněla: „V duši umělce zní harfa poezie!“ Přišlo nám to velmi humorné a jen stěží jsme zadržovali smích. Tři roky nás učil českému jazyku, některé z nás i španělštině. Píši českému jazyku, ale on nás neučil jen českému jazyku. Ze své výše ignoroval státem předepsané osnovy a stranou předepsané ideologické zakotvení. Dozvěděli jsme se věci, které, nebýt pana profesora, jsme se patrně nedozvěděli nikdy. Pan profesor byl v naší třídě každodenním hostem. Hostem vzdělaným, náročným, hostem se smyslem pro humor, hostem roztržitým i roztěkaným. Na takové hosty se nezapomíná.

Štafeta, kulturní postřehy za rok 2005