Sbírky zakladatele parků Arnošta Emanuela Silva-Taroucy daly základ Národopisnému muzeu

Právník, majitel panství, politický činitel, dendrolog, milovník přírody a myslivosti. Tím vším byl Arnošt Emanuel Silva-Tarouca, od jehož narození uplynulo nedávno sto šedesát let.

Velký rybník v zámeckém parku v Čechách pod Kosířem. Zdroj: www.zamekcechy.cz

Narodil se 3. ledna 1860 na zámku v Čechách pod Kosířem jako nejmladší dítě manželů Augusta Alexandra hraběte Silva-Tarouca a Isabely (zvané Gizely) Sofie Stolbergové. Otec, majitel zdejšího panství, byl původně poručíkem jezdeckého pluku v Prostějově. Jeho velitelem byl pozdější tchán polní maršálek hrabě Arnošt Kristián Stolberg. August Alexander byl milovníkem hudby, literatury a výtvarného umění. Sbíral obrazy, maloval, restauroval také staré obrazy. Výtvarně nadaná byla také paní Gizela. Jejich přítelem hostem a rádcem v umění byl Josef Mánes.

Malebné dětství

Malý Arnošt vyrůstal v harmonickém i uměleckém prostředí obklopený krásou zdejšího zámku a parku, návštěvami matčiných sourozenců – tety Anežky a strýčka Günthera či brněnského strýce abbé Bedřicha a péčí moudré a laskavé babičky Leopoldiny hraběnky Silva-Tarouca rozené Šternberkové. Měl o čtyři roky starší sestřičku Marii Henriettu zvanou Baby nebo By a o dva roky staršího bratra Františka. Ten byl samozřejmě jeho vzorem i velkým soupeřem v různých hrách, soutěžích a později ve střelbě či jízdě na koni. Soutěžili mezi sebou například při krkolomných jízdách a skocích na Kosíři a u zámeckého statku Dvorek.

V dětství zde poznal Josefa Mánesa. Mánes však byl tehdy psychicky nemocen, a proto na něj neměl dobré vzpomínky. Do Čech pod Kosířem už také jezdil sporadicky. V roce 1867 zobrazil Arnošta s jeho sourozenci na olejomalbě při hře v dětském pokoji. Slavného malíře mu také připomínal ručně kolorovaný vějíř se zachycením životního příběhu malého Arnoštka darovaný jeho mamince v roce 1861.

Arnošt Silva-Tarouca. Zdroj: Kniha Osobnosti Prostějovska

Jeho dětství bylo poznamenáno smrtí oboru rodičů. Ve čtyřech letech mu zemřela maminka. Otec se podruhé oženil s hraběnkou Helenou Kálnoky de Köröspatak z nedalekého Brodku u Prostějova, ale v roce 1872 umírá. Arnoštovým poručníkem byl potom rodinný přítel Egbert Belcredi.

Po maturitě na gymnáziu v Kalksburku u Vídně studoval práva na univerzitách ve Vídni a v Praze. Oženil se 16. června 1885 s dcerou hraběte Albrechta Františka Nostice Marií Antonií hraběnkou Nostic-Rieneck. Sňatkem získal panství zahrnující Trmice, Řehlovice, Žernoseky, Vrchnice a Průhonice. Sídlem panství se staly Průhonice.

Budovatel průhonického parku

Inspirací se mu bezpochyby stal zámek s parkem v rodných Čechách pod Kosířem. Nejprve zde nechal v letech 1889-1894 přestavět zámek v novorenezančním stylu podle návrhu malíře a architekta Jiřího Stibrala. Potom se pustil do budování parku. Poradcem mu byl německý zahradní architekt a dendrolog Camillo Schneider, ale autorem hlavní koncepce byl hrabě Arnošt.

Na ploše dvě stě padesáti hektarů v údolí potoka Botiče a jeho přítoků vytvořil jedinečný park. Sám vybíral a sázel stromy, koncipoval průhledy a založil alpinum. Porosty stromů a dřevin pocházejících z různých zemí světa se zde střídají s volnými loukami, rybníčky, jezírky i vodopády. Celkem zde roste tisíc druhů keřů a stromů. Především je třeba vyzvednout jedinečnou sbírku rododendronů zahrnující tisíc kusů a sto padesát druhů. Park pokračuje oborou, což dokládá další zájem hraběte Arnošta – myslivost.

Zámecký park Průhonice. Autor: Zp, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3225713

Park budoval celý svůj život. V roce 1927 sice průhonické panství z finančních důvodů prodal československému státu, ale na zámku žil až do své smrti. Jeho vnuk František Lobkowicz vzpomínal na dědečkovy procházky parkem. Měl hůlku zakončenou trychtýřem, do něhož sbíral papírky a přitom také kritizoval chování návštěvníků.

Plným právem je tento přírodní i umělecký klenot zapsán do seznamu památek světového dědictví UNESCO.

Filozof s rýčem aneb zahrada jako pozemský obraz ráje

Dendrologie a příroda byl společný koníček obou bratrů, proto také rád jezdil do Čech pod Kosířem, které spravoval bratr František Josef II. Přírodně krajinářský park anglického typu o ploše jednadvaceti hektarů ležící na severozápadním úpatí Velkého Kosíře zde budovalo několik generací rodu již od konce 18. století. Arnošt bratrovi radil při úpravách parku. Navázali na práci svých předků a v duchu populárního sbírkaření park osázeli mnoha zajímavými druhy stromů.

Buk v zámeckém parku s mohutným kořenovým náběhem. Foto: Zita Chalupová/Hanácké noviny

Založili novou část zvanou Arizona, kde vysadili unikátní solitéry především jehličnatých dřevin. Roste zde borovice rumelská, borovice limba, smrk pichlavý a douglaska Menziesova. Najdeme zde také lípy řapíkaté, zelené či stříbrné a duby červené. Pozoruhodnou částí byla růžová alej lemována habry (pozdější dubová alej) či nově vzniklé průhledy na zámek přes malý rybník a protažení růžové aleje průsekem lesa Velkého Kosíře ke kapličce Panny Marie Lurdské. Park uzavíral drátěný plot stojící na kamenné zídce, ta však byla z našeho pohledu skrytá. Park byl tímto architektonickým prvkem propojen s okolní krajinou.

Publicista a politik

Byl zakladatelem Dendrologické společnosti a zastával v ní funkci místopředsedy. Je také autorem řady odborných pojednání a drobných tisků, například Mé šťastné dny, Chovatel, ne myslivec, Bez chovu, není lovu.

Od roku 1891 byl poslancem říšské rady za Stranu konzervativního velkostatku a v letech 1907-1918 byl členem panské sněmovny. Jeho politická kariéra vyvrcholila v letech 1917-1918, kdy zastával funkci ministra orby (zemědělství) v rakouské vládě.

Národopisec, sběratel a milovník lidových tradic

Hraběte Arnošta obklopovaly také nejrůznější zvyky, tradice, kroje, písně i venkovský život. Není divu, že se začal zajímat o národopis. Pustil se do shromažďování sbírkových předmětů a vedl i vědecký výzkum pro Národopisnou výstavu československou konanou v roce 1895 v Praze. Byl předsedou a patronem této výstavy. Jeho sbírky a výzkumy daly základ k založení našeho Národopisného muzea. V letech 1896-1901 pro něj propůjčil prostory svého paláce v centru Prahy (Piccolominiův, Nosticův palác, též palác Savarin). Jeden z exponátů národopisné výstavy najdeme i v průhonickém parku. Je jím stavba české chalupy z poloviny 19. století.

Stále živý odkaz Arnošta Emanuela

Arnošt Emanuel Silva-Tarouca zemřel náhle 15. srpna 1936 při návštěvě u své dcery hraběnky Anny Neippergové ve Schwaigernu. Zde je také pohřben.

Jeho památku připomíná pamětní deska na průhonickém zámku a také expozice o jeho životě. V zámku sídlí Botanický ústav akademie věd a Průhonice jsou také sídlem Výzkumného ústavu Silva-Taroucy pro krajinářství a okrasné zahradnictví. Jeho jméno nese i jeden kultivar rododendronu.

Zámecký hřbitůvek v parku. Zdroj: www.zamekcechy.cz

Tajný rada, c. k. komoří a doživotní člen panské sněmovny říšské rady Arnošt Emanuel Silva-Tarouca byl nositelem Velkokříže Leopoldova řádu a komturem královského bavorského řádu sv. Jiří.

Genealogií a heraldikou rodu Silva-Tarouca se zabýval prostějovský badatel Alois Ernest. Podklady mu poskytl Arnoštův vnuk František Lobkowicz. Zjistil například, že posledním příslušníkem rodu po meči v celé rodové linii v Čechách pod Kosířem i průhonické větve byl Arnoštův nejmladší syn František Xaver (páter Vincenc), který zemřel 11. ledna 1980 v benediktýnském opatství ve štýrském Seckau.

DUŠÍ DÍLA SILVA-TAROUCY BYLA LÁSKA

… K provedení takového úkolu jest potřebí velké lásky…, k rostlinám, k přírodě, k jejím krásám, k rodné hroudě, k vlasti. Láska byla vůdčí ideou a duší mého díla, neomezovala se však pouze na park, nýbrž stejnou měrou vedla mě i při rekonstrukci zámku…Tato láska jest mým dědictvím po předcích a působila již od nejútlejšího mládí na moji fantazii.

(z přednášky Arnošta Emanuela Silva-Tarouca pronesené 27. února 1926 v Průhonicích)

Zámek v Čechách pod Kosířem obklopuje rozsáhlý park. Foto: Jan Kameníček/Wikipedia