V sušárnách oblíbeného tršického chmele se později i bydlelo

Ekonomiku i vzhled usedlosti části hanáckého venkova vedle cukrové řepy nejvíce ovlivnilo pěstování chmele. Sušárny, které vesnice dodnes zdobí, jsou toho jasným důkazem.

Hvozdová sušárna chmele ve Vacanovicích, místní části Tršic na Olomoucku. Foto: Jiří Kaláb

Chmel se na Moravě pěstoval velmi roztroušeně, zejména kolem klášterů a panských statků a to výhradně v jejich režii. „Po zániku robotní povinnosti v roce 1848 a tedy zrušení levné práce chmelnice na Moravě během několika let vymizely. První novodobou tam založil v roce 1861 sedlák z Tršic na Olomoucku Hynek Florýk. Ten po studiu odborných knih dospěl k závěru, že Tršicko má pro pěstování chmele zvlášť vhodné podmínky,“ uvedl historik Jiří Kaláb z Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Olomouci.

Nová plodina se prala s počasím i nemocemi

Přestože první sklizeň chmele byla nízká, tršický sládek o něm řekl, že je dobrý a doporučil jeho pěstování rozšířit. Do konce 19. století se chmelařství rozšířilo po celém okolí, ale i na Lipnicku, Přerovsku, Litovelsku a Olomoucku. „Moravské chmelařství postupně získávalo respekt i ve světě. V roce 1877 udělili pěstitelům na mezinárodní výstavě v Norimberku čestný diplom a bronzovou medaili, o rok později byli na výstavě ve Fürstenwaldu ještě úspěšnější,“ popsal Jiří Kaláb. Po oceněních zájem o chmel vzrostl, cena byla přesto značně proměnlivá. Mohly za to nemoci, špatné počasí a celosvětová nadprodukce. „Nestabilita tršického chmele byla výrazně vyšší než u chmele žateckého, proto na Moravě nemohli vsadit pouze na pěstování chmele a hlavními plodinami zůstaly obilí nebo řepa,“ doplnil historik. I tak vedla prestiž rostliny užívané ve výrobě piva sedláky v roce 1883 k založení Chmelařského spolku. Na první schůzi se přihlásilo 106 pěstitelů.

Někdejší sušárna v Odrlicích, části obce Senice na Hané na Olomoucku. Foto: Jiří Kaláb

Sušení na půdách

I když bývá Tršicko označováno za moravské Žatecko, s českou chmelařskou oblastí se do počtu výměry chmelnic i pěstitelů měřit nemůže. Také sušáren bylo výrazně méně než pěstitelů. Pokrok přicházel ze Žatecka a většina komorových sušáren vznikla ve dvacátých letech 20. století, drátěné chmelnice až v padesátých letech 20. století. „V počátcích pěstování se chmel sušil na podlaze půdy, kde byla chráně před přímým sluncem, deštěm, větrem a přílišným kolísáním relativní vlhkosti vzduchu. Ležel v jedné nebo dvou vrstvách hlávek, opatrně se obracel, čechral, shraboval do hřebenců nebo nízkých hromad,“ popsal způsob posklizňové úpravy Jiří Kaláb.

Bývalá sušárna v Lazníčkách na Přerovsku. Foto: Jiří Kaláb

Od sedmdesátých let 19. století se začal chmel sušit na lískách v nevytápěných prostorách sušáren. Sušilo se v několika vrstvách, lísky byly různě velké, nízké, dřevěné, zavěšené na trámech střešních konstrukcí. „Takové sušárny byly na Tršicku nejrozšířenější. Šlo o vysoké stavby, které později lidé využili i k bydlení,“ podotkl etnolog Vlastivědného muzea v Olomouci Josef Urban.

Ve třicátých letech 20. století je pak na Tršicku nahradily takzvané hvozdové sušárny. Šlo o vysoké věžové stavby, které měly v přízemí pec s rošty a topné roury. Poslední sušárna tohoto typu byla postavená v roce 1968, později se začaly uplatňovat elektrické sušárny spojené s česačkami chmele.

Stará sušárna v Lipňanech, části Tršic na Olomoucku. Foto: Jiří Kaláb